Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
{127} Internacionála v Americe[133]
Naši čtenáři už asi vědí z článků našich amerických dopisovatelů, že ve Spojených státech došlo mezi členy Internacionály k rozkolu. To, co se v posledních měsících událo v New Yorku, je skutečně v dějinách Internacionály tak nové, že si to zaslouží souvislý výklad. Vycházíme přitom z článku madridské "Emancipación" (z 22. června) a doplňujeme jej podle originálních dokumentů, které máme k dispozici.
Jak známo, udělaly buržoazie a vlády v Evropě z Internacionály hrozného strašáka, který také splnil svůj účel a pořádně vyděsil všechny dobré měšťáky, takže se dnes už nikdo nemusí obávat, že Internacionála bude zaplavena buržoazními elementy a vzdálí se svým původním cílům. V Americe je to úplně jiné. Věci, z nichž evropská buržoazie a vlády dostávají záchvaty křečí, se tam naopak jeví jako zajímavé. Společnosti vyrostlé bez pozemkové šlechty a bez monarchie, na ryze buržoazních základech, je k smíchu dětinská smrtelná úzkost evropské buržoazie, která se stále ještě - dokonce ani ve Francii, alespoň ne duchovně - nevymanila z poručnictví monarchie a šlechty. Čím strašnější se tedy zdála Internacionála v Evropě, čím nestvůrněji ji líčili dopisovatelé amerického tisku - a nikdo neumí užívat křiklavějších barev než tito pánové - tím víc se v Americe přicházelo na to, že by se z Internacionály dal nyní vytlouci kapitál, a to peněžní i politický.
Přesvědčivým dokladem toho, jak dalece předstihla americká společnost společnost evropskou, je fakt, že to byly dvě americké {128} dámy, které na to přišly jako první a pokusily se z toho udělat obchod. Zatímco evropští páni buržoové se před Internacionálou třásli, pojaly dvě americké buržoazní dámy, paní Victoria Woodhullová a její sestra slečna Tenni Claflinová (vydavatelky "Woodhull and Claflin's Weekly"[75]) plán, jak této hrůzostrašné společnosti využít. A málem se jim to povedlo.
Obě sestry, milionářky, hlasatelky emancipace žen a zejména "volné lásky", rezolutně vstoupily do Internacionály. Pod vedením slečny Claflinové se vytvořila sekce čís. 9 a pod vedením paní Woodhullové sekce čís. 12; brzy nato následovaly další sekce v nejrůznějších částech Ameriky a všechny založili přívrženci těchto dvou sester. Podle platných zásad měla každá sekce právo vyslat jednoho delegáta do ústředního výboru, který zasedal v New Yorku. V důsledku toho byla tato federální rada, jež se původně skládala z německých, irských a francouzských dělníků, velmi brzy zaplavena spoustou amerických buržoazních dobrodruhů všeho druhu a obojího pohlaví. Dělníci byli zatlačeni do pozadí, vítězství obou sester spekulantek se zdálo jisté. Tu vystoupila do popředí sekce 12 a vysvětlila zakladatelům americké Internacionály, oč vlastnějde.
30. srpna 1871 vydala sekce 12 manifest podepsaný tajemníkem W. Westem.[134] Praví se v něm:
"Konečný cíl Internacionály je prostý: osvobození dělníků a dělnic dobytím politické moci. To předpokládá především politickou rovnoprávnost a sociální svobodu obou pohlaví. Politická rovnoprávnost znamená osobní účast každého jednotlivce na přípravě, vydávání a provádění zákonů, jimiž se všichni řídí. Sociální svoboda znamená dokonalou záruku před jakýmkoli nepřístojným zasahováním do záležitostí osobní povahy, jako je například náboženské přesvědčení, vztah mezi oběma pohlavími, oblékání atd. Dále k tomu patří ustavení univerzální vlády pro celý svět. Samozřejmě je do tohoto programu zahrnuto též odstranění všech jazykových rozdílů."
Aby nemohlo vzniknout nějaké nedorozumění, o jaký cíl jde, požaduje se taková organizace, při níž
"má být pokud možno v každém volebním obvodu sekce, která by usnadňovala politickou činnost..., v každém městě musí existovat městský výbor odpovídající nynější městské radě, v každém státě státní výbor odpovídající zákonodárným radám států a pro celý národ národní výbor odpovídající Kongresu Spojených států... Úkol Internacionály nespočívá v ničem jiném, než {129} aby v rámci existujících forem byla vytvořena nová vládní forma, která by nahradila staré formy."
Podle toho není tedy posláním Internacionály svrhnout základy nynějšího státu, nýbrž tohoto státu využít. Pan West měl skutečně pravdu, když ("Woodhull and Claflin's Weekly" z 2. března 1872) zvolal:
"Vydáním manifestu sekce 12 začala nová éra v dějinách Internacionály!"
Aby tato "nová éra" mohla nastat, bylo především třeba setřást okovy až dosud nesporně pravoplatných všeobecných stanov Internacionály a kongresových usnesení. Proto sekce čís. 12 proklamovala "(Woodhull and Claflin's Weekly" z 21. října 1871)
"svrchované právo každé sekce svobodně si vykládat kongresová usnesení, stanovy a řád generální rady" (tj. všeobecné stanovy a organizační řád Sdružení), "neboť každá sekce odpovídá za své jednání".
Ted už bylo nešvarů příliš. Místo dělnických sekcí vznikaly sekce všelijakých buržoazních podvodníků, stoupenců volné lásky, spiritistů, spiritistických shakerů[135] atd., a tak sekce čís. 1 (německá), první ze sekcí Internacionály založených v Americe, vydala konečně výzvu, v níž byl proti tomuto podvodu vyzdvižen základní proletářský charakter Sdružení. Mateřská americká sekce čís. 12 neprodleně odpověděla. Ve "Woodhull and Claflin's Weekly" z 18. listopadu 1871 prohlašuje ústy svého tajemníka Westa:
"Rozšíření stejných občanských práv na ženy musí na celém světě předcházet jakoukoli všeobecnou změnu v poměru mezi kapitálem a prací... sekce čís. 12 se rovněž musí ohradit proti falešnému předpokladu, který prolíná celý protest" (sekce čís. 1), "jako by Mezinárodní dělnické sdružení bylo organizací dělnické třídy."
25. listopadu následuje další protest sekce 12, v němž se říká:
"Tvrzení" (všeobecných stanov), "že osvobození dělnické třídy může být jen dílem dělnické třídy samé, nelze popřít, platí však jen v tom smyslu, že dělnická třída nemůže být osvobozena proti své vůli."
Nakonec vypukla válka mezi stoupenci využívání státu, kariéristy, stoupenci volné lásky, spiritisty a jinými buržoazními podvodníky na jedné straně a dělníky, kteří si ve své prostomyslnosti skutečně představovali, že Mezinárodní dělnické sdružení není ani v Americe organizací buržoazie, nýbrž dělnické třídy, na straně druhé. Německá sekce čís. 1 žádala, aby ústřední výbor odstranil sekci 12 a aby vyloučil delegáty všech sekcí, které se neskládají alespoň ze dvou třetin z námezdních dělníků. Tento požadavek {130} způsobil v ústředním výboru rozkol; část Němců, Irové a někteří Francouzi podporovali sekci 1, zatímco Američané, většina francouzských sekcí a dvě německé (schweitzerovské) vytvořily nový ústřední výbor.
Starý výbor (říkejme mu výbor čís. I) vydal 4. prosince oběžník,[136] v němž byla situace vylíčena takto:
"V ústředním výboru, který měl učinit přítrž všem reformistickým podvodům, se nakonec utvořila většina z takřka už zapomenutých reformátorů a filantropů, a tak se stalo, že lidé hlásající evangelium volné lásky svorně seděli vedle těch, kdo chtěli oblažit celý svět společnou řečí; propagátoři zemědělských družstev, spiritisté, ateisté i deisté, každý si chtěl přihřát svou polívčičku. A hlavně sekce 12 (Woodhullové)... První krok, který je zde třeba učinit v zájmu našeho hnutí, je zorganizovat se a zároveň povzbudit revoluční prvek, který tkví v protikladu zájmů dělníka a kapitalisty... Když delegáti sekcí 1, 4, 5, 7, 8, 11, 16, 21, 23, 24, 25 a jiných viděli, že všechno úsilí skoncovat s tímto nešvarem je marné, usnesli se, když starý ústřední výbor zastavil na neurčito svou činnost (3. prosince 1871), vytvořit nový ústřední výbor skládající se ze skutečných dělníků."
Mezitím ústřední výbor čís. II (Woodhullové) rovněž pokračoval v činnosti a doplňoval se množstvím delegátů z údajně nových sekcí založených hlavně sekcemi 9 a 12, ale většinou tak slabých, že jejich členové stěží stačili obsadit nejnutnější funkce (tajemníka, pokladníka atd.).
Oba výbory se odvolaly k londýnské generální radě. Mezitím se různé sekce (například francouzská čís. 10 a všechny irské) až do rozhodnutí generální rady distancovaly od obou výborů.
5. a 12. března přijala generální rada usnesení, která už byla uveřejněna ve "Volksstaatu" (čís 37).[a] Tato usnesení suspendovala sekci 12, navrhla, aby se oba výbory spojily až do amerického sjezdu, který věc rozhodne, a pro budoucnost doporučila nepřijímat žádnou sekci, v níž nejsou alespoň dvě třetiny námezdních dělníků. Přestože tato usnesení měla z oprávněných důvodů skoro výhradně doporučující formu, rozhodla o osudu Internacionály v Americe. Tím, že věcně dala za pravdu výboru čís. I, znemožňovala buržoům z výboru čís. II, aby nadále zneužívali jména Internacionály pro své zvláštní cíle.
Od chvíle, kdy nastal rozkol, výbor čís. II přímo porušil XVII. {131} rezoluci londýnské konference, která požadovala, aby se všechny vnitřní záležitosti Sdružení projednávaly jen uvnitř sekcí a federací, a ne před veřejností,[137] neboť na všechna svá jednání přizval zpravodaje newyorského tisku a postaral se o to, aby se celá záležitost přetřásala v buržoazních listech nejhorší pověsti. Totéž se stalo i nyní, kdy se tento výbor pustil do generální rady, domnívaje se, že ji obelstil. Nejšpinavějším newyorským plátkům, jako je "Herald"[138] apod., umožnil výbor čís. II prohlašovat, že celá věc je vlastně spor mezi Němci a Francouzi, mezi komunismem a so-cialismem atd., a nepřátelé dělníků v New Yorku jásali, že Internacionála v Americe zanikla.
Výbor čís. II se přitom ustavičně snažil sdělit celému světu, že Internacionála není dělnická, nýbrž buržoazní organizace. Už 16. prosince 1871 prohlásil jeho orgán "Woodhull and Claflin's Weekly":
"U našeho výboru se nemusí dokazovat, že dvě třetiny či nějakou jinou část sekce tvoří námezdní otroci, jako by to byl nějaký zločin být svobodný"',
a 4. května 1872 zase prohlašuje:
"Generální rada se ve svém dekretu neostýchá doporučovat, aby v budoucnu nebyla přijata žádná americká sekce, která se neskládá alespoň ze dvou třetin z námezdních otroků. Musejí být snad také politickými otroky? Jedno lepší než druhé. Pronikání ,pseudoreformátorů a filantropii, buržoazních šarlatánů a politických čachrářů" hrozí nejvíc právě u té třídy občanů, která nemá jiné prostředky k existenci než výnos ze svého námezdního otroctví."
V jednom směru tím výbor čís. II vyřkl své poslední slovo. Nejenže bylo pošetilé považovat Mezinárodní dělnické sdružení za sdružení dělníků - nejen to, svůj úkol může splnit jen tehdy, jestliže všechny dělníky, všechny námezdní otroky vyloučí nebo přinejmenším prohlásí za podezřelé.
A jaký má tedy úkol Mezinárodní dělnické sdružení (bez dělníků) v Americe? I na tuto otázku jsme nyní dostali jasnou odpověď. Přiblížily se volby nového presidenta Spojených států.
Dámský list "Woodhull and Claflin's Weekly", bez něhož by se to neobešlo, otiskl 2. března 1872 článek nazvaný "Nadcházející společné shromáždění", v němž se říká:
"Představitelé různých reformátorských živlů v zemi se teď radí o návrhu uspořádat zde v květnu velké společné shromáždění... Vskutku, povede-li si {132} toto shromáždění chytře, kdo ví, zda nevyjdou na denní světlo pozůstatky odumřelé demokratické" (tj. s otroctvím sympatizující) "strany a nezúčastní se ho... Měli by tam být zastoupeni všichni radikálové" atd.
Týž list uveřejňuje týden co týden výzvy ke všem oprávcům světa,
"k reformátorům práce a pozemkového vlastnictví, k pacifistům a stoupencům střízlivosti, k přívržencům Internacionály, propagátorům hlasovacího práva pro ženy a ke všem, kdo věří, že nadešel čas uskutečnit zásady opravdové morálky a náboženství(!)",
podepsané napřed Victorií Woodhullovou, potom Th. H. Banksem, R. W. Humem, G. R. Allenem, W. Westem, G. W. Maddoxem a T. Millotem, zkrátka čelnými představiteli výboru čís. II. Ve všech těchto výzvách se výslovně říká, že shromáždění delegátů má jmenovat kandidáty na úřad presidenta a vicepresidenta Spojených států.
Nakonec se toto nestvůrně shromáždění delegátů konalo 9., 10., a 11. května v Apollo Hallu vNew Yorku. Sešli se na něm ztřeštěnci obojího pohlaví z celé Ameriky. Výbor čís. II se dostavil v plném počtu. Bylo usneseno navrhnout za kandidáta na úřad presidenta Spojených států paní Victorii Woodhullovou, a to jménem Internacionály.
Odpovědí na to byl hlučný smích celé Ameriky. Americké spekulanty, kteří byli na věci zainteresováni, to přirozeně nepřivedlo z míry. Jiné to bylo s Němci a Francouzi, kteří jim naletěli. Sekce 2 (francouzská) zprostila svého delegáta ve výboru čís. II funkce a podřídila se usnesením generální rady. Sekce 6 (německá) rovněž odvolala z výboru čís. II svého delegáta dr. Grossa, bývalého Schweitzerova osobního tajemníka v Berlíně, a distancovala se od výboru čís. II, dokud se nepodřídí usnesením generální rady. 20. května se od výboru čís. II distancovalo dalších osm sekcí - francouzských a německých - takže nyní zastupuje už jen známé pochybné živly, které k sobě ve skutečnosti patřily už před vstupem do Internacionály - paní Victorii Woodhullovou a spol. Ti teď prohlašují, že chtějí založit zvláštní, výhradně americkou Internacionálu, což je ovšem jejich věc.
Generální rada mezitím prohlásila v odpovědi na dotaz německé sekce ze Saint Louisu a francouzské sekce z New Orleansu {133} že uznává pouze výbor čís. I (nyní prozatímní federální radu Spojených států).[139] A tím skončilo tažení paní Victorie Woodhullové za dobytí Internacionály.
"Emancipación" k tomu dodává:
"Každý nestranný člověk si po uvedených skutečnostech musí položit otázku: kdy a jak by byl skončil tento skandál, kdyby neexistovala generální rada zmocněná střežit hlavní zásady Internacionály a suspendovat sekce a federace, které by se pokoušely udělat ze Sdružení nástroj svých politických nebo osobních cílů?"
Napsal B. Engels kolem 9. července 1872
Otištěno v "Der Volksstaat",
čis. 57 ze 17. července 1872Podle textu novin
Přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).a Viz tento svazek, str. {80-83}. (Pozn. red.)
133 Článek "Internacionála v Americe" napsal Engels pro list "Volksstaat". Použil v něm četných výpisků o rozkolu v Severoamerické federaci, které si Marx pořídil v únoru až květnu 1872 z novin a z dopisů členů Internacionály; tento materiál charakterizoval boj uvnitř sekcí Mezinárodního dělnického sdružení v USA od října 1871 do května 1872. Engels použil také článku "Buržoazie a Internacionála ve Spojených státech amerických", uveřejněného v madridských novinách "Emancipación", čís. 54 z 22. června 1872.
134 Manifest sekce čís. 12 z 30. srpna 1871 byl uveřejněn ve "Woodhull and Claflin's Weekly", čís. 71 z 23. září 1871.
135 Shakeři (z angl. shake = třásti se) - název náboženské sekty v USA, jejíž vyznavači upadali při bohoslužbách do extáze.
136 Oběžník prozatímní federální rady ze 4. prosince 1871 byl otištěn v listu "New-Yorker Demokrat" 9. prosince 1871. V Marxových přípravných materiálech pro zprávu generální radě o rozkolu v Severoamerické federaci je výpisek z oběžníku, který byl pořízen z těchto novin.
137 XVII. rezoluci londýnské konference ze 17.-23. září 1871 o "Rozkolu ve francouzský mluvící části Švýcarska" viz v Marx - Engels, Spisy 17.
138 "The New-York Herald" ["Newyorský hlasatel"] - americký deník, orgán republikánské strany; vycházel v letech 1835-1924 v New Yorku.
139 Jde o rezoluci generální rady z 28. května 1872. Text rezoluce je obsažen v Marxových výpiscích o rozkolu v Severoamerické federaci (viz poznámku [133]).