Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx
Teorie o nadhodnotě II

[Kapitola devátá]

Poznámky o historii objevu takzvaného ricardovského zákona
pozemkové renty. [Doplňující poznámky o Rodbertusovi] (Exkurs)

[1. Diferenciální rentu objevil Anderson. Andersonovy názory překroutil v zájmu
pozemkových vlastníku jeho plagiátor Malthus]

Anderson byl pachtýř - praktik. Jeho první spis, v němž se mimochodem vysvětluje povaha renty, vyšel roku 1777,^[31] v době, kdy byl ještě pro velkou část veřejnosti nejautoritativnějším ekonomem sir James Steuart, ale všeobecná pozornost byla přitom obrácena na „Wealth of Nations“, který vyšel rok předtím.^[32] Vzhledem k tomu nemohl spis skotského pachtýře, k jehož napsání dala podnět jedna bezprostředně praktická sporná otázka, o které se tehdy diskutovalo, spis, jenž nepojednával o rentě „ex professo“^[a], nýbrž jen mimochodem objasňoval její povahu, vzbudit žádnou pozornost. Anderson pojednával v tomto spise o rentě jen v souvislosti s jinými otázkami, a ne ex professo. Stejně mimochodem se objevuje tato jeho teorie v jedné nebo dvou studiích, které sám vydal a které vyšly ve třech svazcích pod názvem: „Essays. Relating to Agriculture and Rural Affairs“, 3. sv., Edinburgh 1775—1796. To platí i o „Recreations in Agriculture. Natural History, Arts etc.“, Londýn, které vyšly v letech 1799—1802 (viz v Britském muzeu^[33]). Jsou to vesměs spisy určené přímo pro pachtýře a zemědělce. Kdyby byl měl Anderson tušení o důležitosti svého objevu a kdyby ho byl předložil veřejnosti samostatně jako „Inquiry into the Nature of Rent“, anebo kdyby byl měl ten nejnepatrnější talent obchodovat se svými vlastními myšlenkami, jak to uměl tak úspěšně jeho krajan McCulloch s cizími myšlenkami, pak by to bylo dopadlo jinak.

Reprodukce jeho teorie objevily se najednou roku 1815 jako samostatná teoretická pojednání o povaze renty, jak o tom svědčí už názvy Westova respektive Malthusova spisu:

Malthus: „[An] Inquiry into the Nature and Progress of Rent“. West: „Essay on the Application of Capital to Land“.

Malthus dále použil Andersonovy teorie renty, aby dal svému populačnímu zákonu poprvé politickoekonomickou i reálnou (přírodně historickou) základnu, zatímco jeho dřívější nesmysl o geometrické a aritmetické řadě, který převzal od jiných spisovatelů, byl čistě chimérickou hypotézou. Pan Malthus ihned „využil“ příležitosti. Ricardo pak udělal z tohoto učení o rentě, jak sám v předmluvě říká,^[34] dokonce jeden z nejdůležitějích článků v celém systému politické ekonomie a dodal mu — nemluvě vůbec o praktické stránce věci — úplně nový teoretický význam.

Ricardo zřejmě Andersona neznal, protože v předmluvě ke své politické ekonomii považuje za objevitele teorie renty Westa a Malthuse. West, soudě podle originálního způsobu, jímž tento zákon vykládá, Andersona pravděpodobně také neznal, stejně jako Tooke neznal Steuarta. S panem Malthusem je tomu jinak. Podrobné srovnání jeho spisu s Andersonovými pracemi ukazuje, že Andersona znal a že ho používal. Malthus byl vůbec plagiátorem z povolání. ǁ496ǀ Stačí jen srovnat první vydání jeho spisu o populaci^[35] se spisem reverenda Townsenda^[36], který jsme citovali dříve, abychom se přesvědčili, že nepracuje s Townsendovýrn spisem jako samostatný tvůrčí duch, nýbrž opisuje a parafrázuje ho jako otrocký plagiátor, ačkoli ho nikde neuvádí a jeho existenci zatajuje.

Způsob, jak Malthus využil Andersona, je charakteristický. Anderson hájil vývozní prémie za vývoz obilí a obilní cla proti dovozu obilí nikoli v zájmu landlordů, nýbrž proto, že myslel, že tento druh zákonodárství „snižuje průměrnou cenu obilí“ a zabezpečuje rovnoměrný rozvoj výrobních sil zemědělství. Malthus převzal tyto praktické závěry od Andersona, protože byl — jako pravý člen anglikánské státní církve — profesionálním sykofantem pozemkové aristokracie, jejíž renty, sinekury, marnotratnost a bezcitnost atd. ekonomicky ospravedlňoval. Malthus obhajuje zájmy průmyslové buržoazie jen potud, pokud jsou totožné se zájmy pozemkového vlastnictví, aristokracie, tj. obhajuje je proti mase lidu, proti proletariátu; ale tam, kde se zájmy pozemkové aristokracie a průmyslové buržoazie rozcházejí a vystupují nepřátelsky proti sobě, staví se na stranu aristokracie proti buržoazii. Odtud jeho obhajoba „neproduktivních pracovníků“, nadměrné spotřeby atd.

Naproti tomu Anderson vykládal rozdíly mezi půdami, které platí rentu, a půdami, které rentu neplatí anebo platí rentu nestejně velkou, relativní neúrodností půdy, která nenese žádnou rentu nebo která nese menší rentu ve srovnání s půdou, která nese rentu nebo která nese větší rentu. Výslovně však říkal, že tyto stupně relativní úrodnosti různých druhů půdy, tj. i relativní neúrodnost horších druhů půdy ve srovnání s lepšími, nemá absolutně nic společného s absolutní produktivitou zemědělství. Naopak, zdůrazňoval nejen to, že absolutní úrodnost všech druhů půdy se může neustále zvyšovat, a s růstem obyvatelstva se musí zvyšovat, ale šel dál a tvrdil, že nerovnost v úrodnosti různých druhů půdy se může stále víc vyrovnávat. Říkal, že nynější stupeň rozvoje zemědělství v Anglii nedává ani nejmenší představu o tom, jak se může rozvíjet. V souvislosti s tím řekl, že v jedné zemi mohou být ceny obilí vysoké a renta nízká, a v jiné zemi mohou být ceny obilí nízké a renta vysoká; a to vyplývalo z jeho základní teze, že v obou zemích určuje výši rent i samu jejich existenci rozdíl mezi úrodnou a neúrodnou půdou, ale ani v jedné z těchto zemí neurčuje rentu absolutní úrodnost; v každé z těchto zemí určuje rentu jen rozdíl v stupni úrodnosti existujících druhů půdy, ani v jedné z nich ji neurčuje průměrná úrodnost těchto druhů půdy. Z toho vyvodil, že absolutní úrodnost zemědělství nemá absolutně nic společného s rentou. Proto se později prohlásil — jak uvidíme dále — za rozhodného odpůrce Malthusovy populační teorie a netušil, že jeho vlastní teorii renty bude souzeno sloužit k zdůvodnění této nehoráznosti. Anderson si vůbec nevysvětloval stoupání cen obilí v Anglii v letech 1750—1801 proti letům 1700—1750 tím, že se přikročilo k obdělávání stále méně úrodných druhů půdy, nýbrž přičítal je vlivu, který v těchto dvou obdobích mělo na zemědělství zákonodárství.

A co udělal Malthus?

Místo své (rovněž ukradené) chiméry o geometrické a aritmetické řadě, kterou si ponechal jako „frázi“, využil k potvrzení své populační teorie Andersonovy teorie. Z Andersonovy teorie si ponechal praktické vývody, pokud vyhovovaly zájmům landlordů — už tento fakt dokazuje, že chápal souvislost této teorie se systémem buržoazní ekonomiky stejně málo jako sám Anderson; obrátil tuto teorii proti proletariátu, a přitom se ani nezabýval protiargumenty jejího autora. Teoretický a praktický krok kupředu, který se dal z této teorie vyvodit: teoretický — pro určení hodnoty zboží atd. a pro pochopení povahy pozemkového vlastnictví, praktický — proti nezbytnosti soukromého vlastnictví půdy na základě buržoazní výroby, a ještě bezprostředněji proti všem státním opatřením, jako například obilním zákonům, které napomáhaly růstu tohoto pozemkového vlastnictví — přenechal Ricardovi. Jediný praktický vývod, k němuž Malthus dospěl, byla obhajoba ochranných cel, jež roku 1815 žádali landlordi; byla to sykofantská služba aristokracii a nové ospravedlňování bídy výrobců bohatství, nová apologie vykořisťovatelů práce. Z této strany to byla sykofantská služba průmyslovým kapitalistům.

Pro Malthuse je charakteristická všeobecná podlost, podlost, kterou si může dovolit jedině kněžour, ǁ497ǀ který vidí v lidské bídě jen trest za hřích a vůbec se nemůže obejít bez „pozemského slzavého údolí“, avšak vzhledem k svým církevním obročím považuje za zcela výhodné, aby — s pomocí dogmatu o předurčení — vládnoucím třídám pobyt v tomto slzavém údolí „osladil“. Tato podlost se projevuje i v jeho postoji k vědě. Za prvé v tom, jak bezostyšně a řemeslně provozuje plagiátorství. Za druhé v tom, že důsledky, které vyvozuje z vědeckých premis, nejsou bezohledné, nýbrž ohleduplné.

[2. Požadavek rozvoje výrobních sil - Ricardův základní princip při hodnocení ekonomických jevů.
Malthus hájil nejreakčnější elementy vládnoucích tříd. Malthusovu populační teorii fakticky vyvrátil Darwin]

Ricardo považuje — ve své době plným právem kapitalistický výrobní způsob za nejvýhodnější pro výrobu vůbec, za nejvýhodnější pro vytváření bohatství. Chce výrobu pro výrobu, a to právem. Kdyby někdo tvrdil, jako to dělali Ricardovi sentimentální odpůrci, že výroba jako taková není cílem, pak by zapomínal, že výroba pro výrobu neznamená nic jiného než rozvoj výrobních sil lidstva, tj. rozvoj bohatství lidské přirody jako samoúčel. Staví-li někdo proti tomto cíli, jako to dělá Sismondi, blaho jednotlivců, tvrdí, že se musí zadržet rozvoj druhu, aby se zabezpečilo blaho jednotlivců, že se tedy například nesmí vést žádná válka, neboť ve válce rozhodně jednotlivci hynou. (Sismondi má pravdu jen proti takovým ekonomům, kteří tento protiklad zastírají, popírají.) Při takovém přístupu k věci se nechápe, že tento rozvoj schopností druhu „člověk“ — i když se zpočátku uskutečňuje na úkor většiny lidských individuí, ba dokonce celých tříd lidí — nakonec tento antagonismus odstraňuje a probíhá v souladu s rozvojem každého jednotlivého individua, že tedy vyšší rozvoj individuality se vykupuje jedině takovým historickým procesem, v němž jsou individua obětována. Nemluvě o tom, že takovéto mentorské úvahy jsou neplodné, protože zájmy druhu se v říši lidí stejně jako v říši zvířat a rostlin vždy prosazují na úkor zájmů individuí, neboť tyto zájmy druhu se shodují se zájmy zvláštních indíviduí, v čemž je i síla těchto zvláštních individuí, jejich přednost.

Ricardova bezohlednost byla tedy nejen vědecky poctivá, ale z jeho hlediska i vědecky nevyhnutelná. Proto je mu však také zcela lhostejné, zda další rozvoj výrobních sil zničí pozemkové vlastnictví nebo dělníky. Jestliže tento pokrok znehodnotí kapitál průmyslové buržoazie, je mu to rovněž vítané. Jestliže rozvoj produktivní síly práce znehodnotí existující fixní kapitál o polovinu — co na tom záleží, říká Ricardo. Zato se zdvojnásobila produktivita lidské práce. Zde je tedy vědecká poctivost. Jestliže Ricardův názor vyjadřuje vcelku zájem průmyslové buržoazie, je tomu tak jen proto a potud, protože a potud se její zájmy shodují se zájmy výroby čili se zájmy rozvoje produktivity lidské práce. Tam, kde se buržoazie dostává do protikladu s těmito zájmy, je právě tak bezohledný k buržoazii, jak bezohledný bývá jinak k proletariátu a aristokracii.

Ale Malthus! Tento ubožák vyvozuje z vědecky daných premis (které vždy ukradl) jen takové závěry, které jsou „příjemné“ (užitečné) aristokracii proti buržoazii a jim oběma proti proletariátu. Proto nechce výrobu pro výrobu, nýbrž chce výrobu jen potud, pokud udržuje nebo posiluje současný stav a pokud vyhovuje vládnoucím třídám.

Už jeho první spis („An Essay on the Principle of Population...“), který je v literatuře jedním z nejpozoruhodnějších příkladů, že plagiát dosáhl většího úspěchu než originál, měl ten praktický cíl, aby v zájmu existující anglické vlády a pozemkové aristokracie „ekonomicky“ dokázal, že reformní snahy francouzské revoluce a jejích přívrženců v Anglii jsou utopií. Jinými slovy, byl to panegyrický pamflet na obranu existujících poměrů proti historickému pokroku a k tomu ještě ospravedlňování války proti revoluční Francii.

Jeho spisy z roku 1815 o ochranných clech a pozemkové rentě^[37] měly zčásti potvrdit dřívější apologii bídy výrobců, především však měly bránit reakční pozemkové vlastnictví proti „osvícenskému“, „liberálnímu“ a „pokrokářskému“ kapitálu a především měly ospravedlnit krok zpět, který se v anglickém zákonodárství připravoval v zájmu aristokracie proti průmyslové buržoazii. Konečně ǁ498ǀ jeho „Principles of Political Economy“, namířené proti Ricardovi, měly v podstatě ten účel, aby vrátily absolutní požadavky „průmyslového kapitálu“ a zákonů, podle nichž se rozvíjí jeho produktivita, do hranic, které byly „výhodné“ a „žádoucí“ z hlediska současných zájmů pozemkové aristokracie, „státní církve“ (k níž Malthus patřil), příjemců státních penzí a požíračů daní. Ale člověka, jenž se snaží přizpůsobit vědu stanovisku, které nevychází z ní samé (ať už je jakkoli mylné), nýbrž které je diktováno zvenčí, cizími zájmy stojícími mimo vědu, nazývám „podlým“.

U Ricarda není nic podlého v tom, jestliže klade na stejnou úroveň proletáře a stroje nebo tažný dobytek či zboží, protože „výrobě“ (z jeho hlediska) pomáhá, že jsou pouhými stroji nebo tažným dobytkem, čili že v buržoazní výrobě jsou skutečně pouze zbožím. Je to stoické, objektivní, vědecké. Pokud je to možné, aniž by se prohřešil proti své vědě, je Ricardo vždy filantropem, jímž také v praxi skutečně byl.

Úplně jinak je tomu u kněžoura Malthuse, který také kvůli výrobě snižuje dělníky na úroveň tažného dobytka, ba odsuzuje je dokonce k smrti hladem a k celibátu. [Ale] tam, kde tytéž požadavky výroby zkracují „rentu“ landlordovi, nějak ohrožují „desátky“ státní církve nebo zájmy „požíračů daní“, anebo kde obětují tu část průmyslové buržoazie, jejíž zájmy brzdí pokrok výroby, v zájmu té části buržoazie, která je představitelkou pokroku výroby — zkrátka tam, kde nějaký zájem aristokracie stojí proti zájmům buržoazie, anebo kde zájem konzervativních a stagnujících vrstev buržoazie stojí proti zájmům pokrokové buržoazie — ve všech těchto případech neobětuje „kněz“ Malthus zvláštní zájmy výrobě, nýbrž snaží se, pokud je na něm, obětovat požadavky výroby zvláštním požadavkům existujících vládnoucích tříd nebo třídních skupin. A proto falšuje své vědecké závěry. V tom je jeho vědecká podlost, jeho hřích proti vědě, nemluvě ani o jeho bezostyšném a řemeslně provozovaném plagiátorství. Malthusovy vědecké závěry jsou „ohleduplné“ vůči vládnoucím třídám vůbec a vůči reakčním elementům těchto vládnoucích tříd zvláště; to znamená, že falšuje vědu pro zájmy těchto tříd. Jeho vývody jsou naproti tomu bezohledné, pokud jde o ujařmené třídy. Malthus není jen bezohledný, svou bezohlednost vystavuje na odiv, cynicky si v ní libuje a přehání své vývody namířené proti ubožákům, a jde dokonce dál, než by se dalo z jeho hlediska nějak vědecky ospravedlnit.^[b]

Nenávist anglické dělnické třídy vůči Malthusovi — „dryáčnickému kněžouru“, jak ho hrubě nazývá Cobbett (Cobbett je sice největší politický spisovatel Anglie tohoto století, ale chyběla mu lipská profesorská vzdělanost^[38] a byl kromě toho vyslovený nepřítel „učené řeči“) — je tedy plně oprávněná; lid zde správným instinktem vycítil, že proti němu nestojí muž vědy, nýbrž koupený advokát jeho nepřítele, bezostyšný sykofant vládnoucích tříd.

Objevitel nějaké myšlenky může tuto myšlenku v poctivosti přehánět; plagiátor, který ji přehání, dělá z tohoto přehánění vždycky „obchod“.

Malthusův spis „On Population“ — první vydání — neobsahuje ani jedno nové vědecké slovo, a proto je na něj třeba pohlížet jen jako na jakési dotěrné kapucínské kázání vykládající ve stylu Abrahama a Santa Clara^[39] myšlenky Townsendovy, Steuartovy, Wallaceovy, Herbertovy atd. A protože v tomto spise ve skutečnosti jde jen o to imponovat lidovou formou, právem se proti němu obrací lidový hněv.

Jediná Malthusova zásluha ve srovnání s ubohými hlasateli harmonie zájmů z řad buržoazních ekonomů je právě v tom, že výrazně vyjadřuje disharmonie, které sice ani v jediném případě neodhalil, které však v každém případě s kněžoursky samolibým cynismem zachycuje, vykresluje a staví na odiv.

*

ǁ499ǀ Charles Darwin říká v úvodu ke své knize „On the Origin of Species by Means of Natural Selection, or the Preservation of Favoured Races in the Struggle for Life“ (5th thousand), Londýn 1860:

„V následující kapitole bude pojednáno o boji o život mezi organickými bytostmi na celém světě, který nutně vyplývá z jejich schopnosti rozmnožovat se vysokou geometrickou řadou. Je to Malthusovo učení aplikované na celou říši zvířat a rostlin.“

Darwin ve svém znamenitém spise neviděl, že Malthusovu teorii vyvrátil tím, že objevil „geometrickou“ řadu v říši zvířat a rostlin. Malthusova teorie se zakládá právě na tom, že Wallaceovu geometrickou řadu v rozmnožování lidí staví proti chimérické „aritmetické“ řadě v rozmnožování zvířat a rostlin. V Darwinově díle, například tam, kde se mluví o vymírání druhů, najde se i detailní (o základním principu ani nemluvě) přírodně historické vyvrácení Malthusovy teorie. Pokud se pak Malthusova teorie opírá o Andersonovu teorii renty, vyvrátil ji sám Anderson^[40]. ǀ499ǁ

[3. Zfalšování dějin názorů na pozemkovou rentu u Roschera.
Příklady Ricardovy vědecké nezaujatosti. Renta při kapitálovém vkladu do půdy a renta
při využívání jiných prvků přírody. Dvojí vliv konkurence]

ǁ499ǀ Andersonův první spis, v němž mimochodem rozvedl teorii renty, byl praktický, polemický spis, a nepojednával o rentě, nýbrž o ochranářství. Vyšel roku 1777 a už jeho název naznačuje, že za prvé sleduje praktický cíl, a za druhé, že se vztahuje na bezprostředně připravované zákonodárné opatření k otázce, v níž mají průmyslníci a pozemkoví vlastníci protichůdné zájmy: „An Inquiry into the Nature of the Corn Laws, with a View to the new Corn Bill proposed for Scotland“, Edinburgh 1777.

Zákon z roku 1773 (v Anglii; podívat se na to v McCullochově katalogu^[41]) měl být (jak se zdá) roku 1777 zaveden ve Skotsku (vyhledat v museu).

„Zákon z roku 1773,“ říká Anderson „vycházel z neskrývaného úmyslu snížit cenu obilí pro naše průmyslníky, aby se povzbuzením dovozu z ciziny zabezpečila levnější výživa našeho vlastního lidu.“ („A calm Investigation of the Circurnstances that have led to the Present Scarcity of Grain in Britain“, Londýn 1801, str. 50.)

Andersonův spis byl tedy polemickým dílem na obranu zájmů zemědělců včetně landlordů (ochranářství), proti zájmům průmyslníků. Publikoval ho „neskrývaně“ jako spis sledující zájem určité strany. Teorie renty se tu dotýká jen mezi řádky a také v jeho pozdějších spisech, které se vždy více nebo méně týkají onoho boje zájmů, se teorie renty objevuje jednou nebo dvakrát jen mimochodem, nikdy však není předmětem Andersonova vědeckého zájmu nebo třeba jen samostatným předmětem jeho výkladu. Podle toho lze posoudit správnost této poznámky Wilhelma Thukydida Roschera^[42], který Andersonovy spisy zřejmě nezná:

„Je pozoruhodné, že učení, které zůstalo roku 1777 téměř bez povšimnutí, bylo v letech 1815 a dalších hned s velkým zájmem hájeno a zase potíráno, protože se dotýkalo protikladu mezi zájmy peněžníků a pozemkových vlastníků, protikladu, který se mezitím tak příkře vyostřil.“ („Die Grundlagen der Nationalökonomie“, 3. vyd., 1858, str. 297—298.)

V této větě je tolik nesprávností, kolik slov. Za prvé, Anderson neformuloval svůj názor jako „učení“, jak to udělali West, Malthus a Ricardo. Za druhé, jeho názor nezůstal „téměř“, nýbrž „úplně“ bez pováimnutí. Za třetí, objevil se nejdřív mimochodem ve spise, který se speciálně zabýval jen protikladem — který byl roku 1777 už značně rozvinutý — mezi průmyslníky a landlordy, protikladem, který se „dotýkal“ jen tohoto praktického boje zájmů, vůbec se však „nedotýkal“ váeobecné ǁ500ǀ teorie politické ekonomie. Za čtvrté, hlásal tuto teorii roku 1815 jeden z těch, kdo ji reprodukoval, Malthus, a to právě tak v zájmu obilních zákonů, jako to dělal Anderson. Totéž učení použil jeho objevitel a Malthus na obranu pozemkového vlastnictví a Ricardo proti němu. Dalo by se tedy nanejvýš říci, že jedni z přívrženců této teorie bránili zájmy pozemkového vlastnictví, kdežto druzí proti týmž zájmům bojovali, ale nedá se říci, že roku 1815 obránci pozemkového vlastnictví bojovali proti této teorii (protože Malthus hájil tuto teorii dříve než Ricardo), ani že ji odpůrci pozemkového vlastnictví hájili (neboť Ricardo nemusel tuto teorii proti Malthusovi „hájit“, protože sám považoval Malthuse za jednoho z jejích objevitelů a za svého vlastního předchůdce. Musel „potírat“ jen Malthusovy praktické závěry z ní.) Za páté: protiklad mezi „peněžníky“ a „pozemkovými vlastníky“, kterého se Wilhelm Thukydides Roscher „dotýká“, neměl až do této chvíle absolutně nic společného ani s Andersonovou teorií renty, ani s jejím reprodukováním, hájením či potíráním. Pod pojmem „monied class“^[c] ‚ jak se mohl Wilhelm Thukydides dovědět z knihy Johna St[uarta] Milla („Essays on some Unsettled Questions of Political Economy“, Londýn 1844, str. 109—110) rozumí Angličan: 1. půjčovatele peněz; 2. tito půjčovatelé peněz jsou lidé, kteří vůbec žijí z úroků, nebo to jsou půjčovatelé peněz z povolání, jako bankéři, burzovní makléři atd. Všichni tito lidé stojí jako „třída peněžníků“,jak poznamenává týž Mill, proti „vyrábějící třídě“(pod níž Mill rozumí „průmyslové kapitalisty“, k dělníkům nepřihlíží), anebo se od ní přinejmenším liší. Wilhelm Thukydides by tedy měl vidět, že zájmy „vyrábějící třídy“, tj. i průmyslníků, průmyslových kapitalistů, a zájem „třídy peněžních kapitalistů“, jsou dvě velmi rozdílné věci a že tyto třídy jsou rozdílné třídy. Boj mezi průmyslovými kapitalisty a landlordy, jak by měl Wilhelm Thukydides dále vidět, nebyl tedy nikterak bojem mezi „peněžníky“ a „pozemkovými vlastníky“. Kdyby Wilhelm Thukydides znal dějiny obilních zákonů z roku 1815 i boj kolem nich, věděl by už z Cobbetta, že statkáři (pozemkoví vlastníci) a půjčovatelé peněz (peněžníci) šli společně proti průmyslníkům. Avšak Cobbett je „hrubý“. Z dějin období 1815—1847 by měl Wilhelm Thukydides konečně vědět, že většina peněžníků — a zčásti dokonce i obchodníci (například v Liverpoolu) — patřili za bojů o obilní zákony mezi spojence pozemkových vlastníků proti průmyslníkům. ǀ500ǁ

ǁ502ǀ (Pana Roschera by nanejvýš mohlo udivit to, že totéž „učení“ sloužilo roku 1777 obraně „pozemkových vlastníků“, roku 1815 proti nim a teprve potom vzbudilo pozornost.^[43]) ǀ502ǁ

ǁ500ǀ Kdybych chtěl stejně podrobně osvětlit všechny podobné případy hrubého padělání dějin, jichž se dopouští Wilhelm Thukydides ve svých literárně historických poznámkách, musel bych napsat dílo, které by bylo tak tlusté jako jeho „Grundlagen“, a na takové dílo by bylo skutečně škoda papíru, který by se tím popsal. Jak škodlivě však může působit učená nevědomost takového Wilhelma Thukydida na badatele v jiných vědních oborech, vidíme u pana A[dolfa] Bastiana, který ve svém spise „Der Mensch in der Geschichte“, 1860, svazek I, str. 374, poznámka, uvádí výše uvedenou větu Wilhelma Thukydida jako důkaz jedné ze svých „psychologických“ tezí. O Bastianovi, mimochodem řečeno, nelze říci: „materiam superabat opus“^[d]. Zde spíš „opus“ nemůže zvládnout svůj vlastní surový materiál. Kromě toho jsem v oněch pár vědách, které „znám“, zjistil, že se pan Bastian, který zná „všechny“ vědy, velmi často spoléhá na autority à la Wilhelm Thukydides, což je u „univerzálního učence“ naprosto nevyhnutelné.

ǁ501ǀ Doufám, že mi nikdo nebude vytýkat „bezcitnost“ vůči Wilhelmovi Thukydidovi. S jakou „bezcitností“ zachází tento školomet se samou vědou! Rozhodně mám totéž právo mluvit o jeho „totálních nepravdách“, jako on smí se samolibou povýšeností mluvit o Ricardových „polopravdách“. Nadto není Wilhelm Thukydides nijak „poctivý“ při uvádění pramenů. Kdo není „úctyhodný“, ten pro něho neexistuje ani historicky; například Rodbertus jako teoretik pozemkové renty pro něho neexistuje, protože je „komunista“. Kromě toho není Wilhelm Thukydides přesný ani u „úctyhodných spisovatelů“. Například Bailey pro McCullocha existuje, dokonce jako autor epochálního významu. Pro Wilhelma Thukydida neexistuje. Kdyby se měla ǁ502ǀ politická ekonomie v Německu rozvíjet a popularizovat jako věda, museli by lidé jako Rodbertus založit časopis, jehož stránky by byly otevřeny pro všechny badatele (ne však pro pedanty, školomety a vulgarizátory) a jehož hlavním cílem by bylo usvědčovat profesionální učence z nevědomosti jak v oblasti samé vědy, tak i v oblasti jejích dějin. ǀ502ǁ

*

ǁ501ǀ Andersonovi ani nenapadlo nějak zkoumat vztah své teorie renty k systému politické ekonomie, čemuž se nelze příliš divit, vždyť jeho první kniha vyšla rok po Smithově „Wealth of Nations“, tj. v době, kdy se „systém politické ekonomie“ teprve vytvářel, protože se Steuartovým systémem se veřejnost seznámila také jen několik let předtím. Pokud však jde o materiál, který měl Anderson o speciálním předmětu, který zkoumal, před sebou, byl bezpodmínečně rozsáhlejší, než měl Ricardo. Tak jako měl Ricardo ve své teorii peněz, která je reprodukcí Humeovy teorie, na zřeteli hlavně jen události z let 1797—1809, tak ve své teorii renty, která je reprodukcí Andersonovy teorie, měl na zřeteli jen ekonomické jevy souvisící se zvýšením cen obilí v letech 1800—1815.

*

Pro charakteristiku Ricardovu jsou důležité, rozhodující tyto jeho výroky:

„Budu velice litovat, jestliže úvahy sledující prospěch některé jednotlivé třídy povedou k tomu, že se zabrzdí růst bohatství a obyvatelstva země.“ (Ricardo, „An Essay on the Influence of a low Price of Corn on the Profits of Stock etc.“, Londýn 1815, 2. vyd., str. 49.)

Při svobodném dovozu obilí „se omezuje obdělávaná půda“. (Cit. dílo, str. 46.) Pozemkové vlastnictví se tedy obětuje rozvoji výroby.

Avšak při témž svobodném dovozu obilí:

„Nelze popírat, že se nějaké množství kapitálu ztratí; je však vlastnictví nebo udržení kapitálu cílem nebo prostředkem? Bezesporu prostředkem. Co potřebujeme, je hojnost zboží“ (bohatství vůbec) „a kdyby se mohlo dokázat, že bychom obětováním části našeho kapitálu mohli zvětšit roční výrobu těch předmětů, které přispívají k našim radostem a k našemu štěstí, nesmčli bychom reptat na ztrátu části našeho kapitálu.“ („On Protection to Agriculture“, 4. vyd., Londýn 1822, str. 60.)

„Naším kapitálem“ nazývá Ricardo kapitál, který nepatří nám nebo jemu, nýbrž kapitál, který vložili do půdy kapitalisté. Ale kdo je to my? Je to národ v průměru. Zvětšení „našeho“ bohatství je zvětšením společenského bohatství, společenského bohatství jako takového, bez ohledu na ty, kteří se na tomto bohatství podílejí!

„Člověku, který má kapitál 20 000 liber št., vynášející mu ročně 2000 liber št. zisku, je úplně lhostejné, zaměstnává-li jeho kapitál 100 nebo 1000 lidí, prodává-li se vyrobené zboží za 10 000 nebo za 20 000 liber št., ovšem za předpokladu, že v žádném případě jeho zisk neklesne pod 2000 liber št. Není reálný zájem celého národa týž? Za předpokladu, že jeho čistý reálný důchod, jeho renta a zisk zůstanou nezměněny, nemá nejmenší význam, skládá-li se tento národ z 10 nebo 12 miliónů obyvatel.“ („Principles of Political ekonomy“, 3. vyd., str. 416.) [Srov. čes. vyd., str. 249—250.]

Zde je bohatství obětován „proletariát“. Pokud je lhostejný pro existenci bohatství, je bohatství lhostejná jeho existence. Pouhá masa — masa lidí — nemá žádnou hodnotu.

Tyto tři příklady ǁ502ǀ jsou dokladem Ricardovy vědecké nezaujatosti.

*

{Země (příroda) atd. je prvek, do něhož se vkládá kapitál používaný v zemědělství. Pozemková renta se tu proto rovná přebytku hodnoty produktu práce, vytvořeného v tomto prvku, nad průměrnou cenou tohoto produktu. Vejde-li naproti tomu nějaký přírodní prvek (nebo látka), který je v soukrométn vlastnictví některého jednotlivce, do nějaké jiné výroby, jejíž (fyzickou) základnu netvoří, pak pozemková renta — vzniká-li pouze tím, že tento prvek prostě vchází do výroby — nemůže být přebytkem hodnoty tohoto produktu nad průměrnou cenou, nýbrž jen přebytkem všeobecné průměrné ceny tohoto produktu nad jeho vlastní průměrnou cenou. Například vodní tok může továrníkovi nahradit parní stroj a ušetřit spotřebu uhlí. Kdyby byl vlastníkem tohoto vodního toku, mohl by trvale prodávat, řekněme, přízi nad její průměrnou cenou a dosahovat mimořádného zisku. Tento mimořádný zisk připadne majiteli pozemku jako renta, je-li vlastníkem vodního toku, a pan Hopkins ve své knize o „rentě“ poznamenává, že v Lancashiru poskytují vodní toky nejen rentu, nýbrž podle stupně přirozené sély jejich spádu dokonce diferenciální rentu.^[44] Zde není renta nic jiného než přebytek průměrné tržní ceny produktu nad jeho individuální průměrnou cenou.} ǀ502ǁ

*

ǁ502ǀ {V konkurenci je třeba rozlišovat dvojí pohyb vyrovnávání. Kapitály uvnitř téže sféry výroby vyrovnávají ceny zboží vyrobených uvnitř této sféry na tutéž tržní cenu, ať už je poměr hodnoty těchto zboží k této [tržní] ceně jakýkoli. Průměrná tržní cena by se musela rovnat hodnotě zboží, kdyby nedocházelo k vyrovnávání mezi různými sférami výroby. Mezi těmito různými sférami vyrovnává konkurence hodnoty na průměrné ceny, pokud působení kapitálů na sebe navzájem není brzděno, rušeno třetím prvkem — pozemkovým vlastnictvím atd.}

[4. Rodbertusovv chyby a zmatek v otázce vzájemného vztahu mezi hodnotou a nadhodnotou]

Zcela nesprávný je Rodbertusův názor, že je-li jedno zboží dražší než druhé, tj. je-li v něm zpředmětněno víc pracovní doby, musí proto obsahovat — při stejné míře nadhodnoty čili při stejném vykořisťování dělníků v různých sférách — také víc nezaplacené pracovní doby, nadbytečné pracovní doby.

Jestliže táž práce dá na neúrodné půdě (nebo v neúrodném roce) 1 kvarter [pšenice] na úrodné pudě (nebo v úrodném roce) 3 kvartery; jestliže táž práce dá z půdy, která je velmi bohatá na zlato, 1 unci zlata a z půdy, která je méně bohatá na zlato neboje už vyčerpaná, jen ¹/₃ unce; jestliže se v téže pracovní době, za kterou se vyrobí 1 libra vlny, upředou 3 libry vlny, pak jsou především hodnoty 1 kvarteru a 3 kvarterů pšenice, 1 unce ¹/₃ unce zlata, 1 libry vlny a 3 liber vlněné příze (po odečtení hodnoty vlny v ní obsažené) stejně velké. Obsahují stejné množství pracovní doby, ergo podle předpokladu, stejné množství nadbytečné pracovní doby. Ovšem, množství nadpráce ohsažené v 1 kvarteru [pšenice vypěstované na neúrodné půdě] je větší než [v 1 kvarteru pšenice vypěstované na úrodné půdě], ale vždyť také v prvním případě máme jen 1 kvarter pšenice, kdežto v druhém případě 3 kvartery, nebo v prvním případě máme 1 libru vlny, kdežto ve druhém případě 3 libry příze (po odečtení hodnoty materiálu). Masy [nadhodnoty] se tudíž v obou případech rovnají. Ale rovnají se i proporcionální velikosti nadhodnoty, srovnáme-li jednotku jednoho zboží s jednotkou zboží druhého. Podle předpokladu je v 1 kvarteru [pšenice vypěstované na špatné půdě] nebo v 1 libře vlny obsaženo právě tolik práce jako ve 3 kvarterech [pšenice vyrobené na dobré půdě] nebo ve 3 librách příze. Kapitál vynaložený na mzdu je proto v obou případech ve stejném poměru k nadhodnotč. V 1 libře vlny je obsaženo třikrát víc práce než v 1 libře příze. Je-li nadhodnota třikrát větší, připadá na třikrát větší kapitál vynaložený na mzdu. Poměr tedy zůstává týž.

Rodbertus zde zcela nesprávně počítá, zcela nesprávně srovnává kapitál vynaložený na mzdu s ǁ503ǀ větším nebo menším množstvím zboží, v němž se tato mzda zpředmětňuje. Ale to je zcela nesprávný výpočet, je-li daná — jak Rodbertus předpokládá — mzda, nebo míra nadhodnoty. Totéž množství práce, například 12 hodin, může být vyjádřeno v x nebo 3x zboží. V prvním případě by 1x zboží obsahovalo právě tolik práce a nadpráce jako 3x v druhém případě; a ani v jednom případě by se nevynaložilo víc než 1 pracovní den a ani v jednom případě by míra nadhodnoty nebyla větší než například ¹/₅. V prvním případě by se ¹/₅ zjednoho x měla k x právě tak, jako by se ve druhém případě ¹/₅ z 3x měla k 3x, a označíme-li každé z těchto x jako x‘, x“, xʻ“, pak bude každé x‘, x“, x“ʻ obsahovat ⁴/₅ zaplacené a ¹/₅ nezaplacené práce. Naproti tornu je naprosto správné, že má-li se při nižší produktivitě vyrobit právě tolik zboží jako při vyšší produktivitě, bude zboží obsahovat víc práce, a tudíž i víc nadpráce. Pak by se však vynaložil i úměrně větší kapitál. Aby se vyrobilo 3x, bylo by nutné vydat třikrát víc kapitálu (na mzdu) než na výrobu lx.

Je ovšem pravda, že průmysl nemůže zpracovat víc surovin než mu zemědělství dodá, tj. například nemůže upříst víc liber vlny, než kolik jich bylo vyrobeno. Jestliže se tedy ztrojnásobí produktivita v přádelně, musí se — zůstanou-li podmínky výroby vlny stejné — vynaložit třikrát víc času, třikrát víc kapitálu na práci při výrobě vlny, kdežto v přádelně by bylo zapotřebí jen téže pracovní doby, aby se toto trojnásobné množství vlny upředlo. Míra [nadhodnoty] by však zůstala stejná. Totéž množství práce přadláka by mělo tutéž hodnotu jako dříve a obsahovalo by tutéž nadhodnotu. Práce vyrábějící vlnu by obsahovala třikrát větší nadhodnotu, ale úměrně tomu by se ztrojnásobila i práce, která je ve vlně obsažena, čili kapitál, který se zálohuje na mzdu. Třikrát větší nadhodnota by se tudíž počítala na třikrát větší kapitál. Na základě toho by se tedy nedalo říci, že míra nadhodnoty je ve výrobě příze nižší než ve výrobě vlny. Dalo by se jen říci, že kapitál vynaložený na mzdu je v jednom odvětví třikrát větší než v druhém odvětví (protože tu předpokládáme, že změny v předení a ve výrobě viny nevyplývají z nějaké změny v jejich konstantním kapitálu).

Zde je nutno rozlišovat. Táž práce plus konstantní kapitál dává menší produkt v nepříznivém roce než v roce příznivém, na neúrodné půdě než na půdě úrodné, v dolu chudším na kov než v dolu bohatším na kov. První produkt je proto dražší, tj. totéž množství produktů obsahuje víc práce a víc nadpráce; v druhém případě je zato počet produktů větší. Dále: poměr mezi zaplacenou a nezaplacenou prací v každém jednotlivém produktu obou kategorií se tím nijak nemění, protože obsahuje-li jednotlivý produkt méně nezaplacené práce, obsahuje — podle předpokladu — úměrně tomu i méně zaplacené práce. Vždyť se tu předpokládá, že ve vzájemném poměru mezi organickými součástmi kapitálu — mezi variabilním a konstantním kapitálem — nedošlo k žádné změně. Předpokládá se, že táž suma variabilního a konstantního kapitálu poskytuje za různých podmínek různá, větší nebo menší množství produktu.

Jak se zdá, pan Rodbertus tohle neustále směšuje a z prostého zdražení produktu vyvozuje — jako by to bylo samozřejmé — větší nadhodnotu. Pokud jde o míru nadhodnoty, je to nesprávné už vzhledem k přijatému předpokladu, a pokud jde o sumu nadhodnoty, je to správné jedině tehdy, jestliže se zálohovalo v jednom případě víc kapitálu než v druhém, tj. jestliže se dražšího produktu vyrábí tolik, jako se dřív vyrábělo levnějšího, čili jestliže zvětšení množství levnějšího produktu (jako to bylo ve výše uvedeném příkladě s předením) předpokládá přiměřené zvětšení množství dražšího produktu.

[5. Ricardo popírá absolutní rentu - je to důsledek jeho chyb v teorii renty]

ǁ504ǀ To, že renta, a tudíž i hodnota půdy, může vzrůstat, ačkoli míra renty zůstává stejná nebo dokonce klesá, že tedy roste i produktivita zemědělství, Ricardo někdy zapomíná, avšak ví to. Rozhodně to však ví Anderson a věděli to už Petty a DʼAvenant. O to tu však nejde.

Ricardo abstrahuje od otázky absolutní renty, kterou popírá kvůli teorii, protože vychází z nesprávného předpokladu, že jestliže je hodnota zboží určována pracovní dobou, průměrné ceny zboží se musí rovnat jejich hodnotám (proto také dochází k závěru, který odporuje praxi, že konkurence úrodnějších druhů půdy musí vyřadit z obdělávání méně úrodné druhy půdy, i když dříve nesly rentu). Kdyby byly hodnoty zboží a průměrné ceny zboží totožné, pak by absolutní pozemková renta — tj. pozemková renta z nejhorších obdělávaných půd nebo půdy obdělávané původně— nebyla v obou případech možná. Co je průměrná cena zboží? Celkový kapitál (konstantní plus variabilní) vynaložený na jeho výrobu plus pracovní doba obsažená v průměrném zisku, například 10 %. Kdyby tedy kapitál fungující v nějakém prvku vyrobil — jen proto že je to zvláštní přírodní prvek, například půda — vyšší hodnotu, než je průměrná cena, převyšovala by hodnota tohoto zboží jeho hodnotu a tato nadbytečná hodnota by odporovala pojmu hodnoty, podle něhož se hodnota rovná určitému množství pracovní doby. Přírodní prvek, něco specificky odlišného od společenské pracovní doby, by vytvářel hodnotu. Ale tak to není. Kapitál vložený prostě do země nemůže tedy nést žádnou rentu. Nejhorší půda je prostě půda. Nese-li lepší půda rentu, je to jen důkaz, že rozdíl mezi individuální nutnou prací a společensky nutnou prací se v zemědělství fixuje, protože tu má základnu danou přírodou, kdežto v průmyslu neustále mizí.

Podle toho tedy nesmí existovat žádná absolutní pozemková renta, nýbrž jen diferenciální pozemková renta. Vždyť připustit, že existuje absolutní renta, by znamenalo připustit, že totéž množství práce (zpředmětněné práce, práce vložené do konstantního kapitálu a koupené za mzdu) vytváří různé hodnoty, podle toho, do jakého prvku se tato práce vkládá nebo jaký materiál zpracovává. Připustíme-li však, že se takto mohou vytvářet různé hodnoty, ačkoli v každé sféře výroby se v produktu zpředmětňuje táž pracovní doba, znamená připustit, že hodnotu neurčuje pracovní doba, nýbrž něco, co je od ní specificky odlišné. Tato různost ve velikosti hodnoty by vyvrátila pojem hodnoty, vyvrátila by tezi, že substancí hodnoty je společenská pracovní doba, že tedy rozdíl v hodnotě může být jedině kvantitativní, a tento kvantitativní rozdíl se může rovnat jedině rozdílu v množství vynaložené společenské pracovní doby.

Aby se tedy udržela [kategorie] hodnoty — a to nejen určení velikosti hodnoty různou velikostí pracovní doby, ale i určení substance hodnoty společenskou prací —‚ je zapotřehí popřít absolutní pozemkovou rentu. Ale popřít absolutní pozemkovou rentu lze dvojím způsobem:

Za prvé. Nejhorší půda nesmí nést žádnou rentu. U lepších druhů půdy se renta vysvětluje tím, že tržní cena je stejná jak pro produkty vyrobené na úrodnějších druzích půdy, tak i pro produkty vyrobené na méně úrodných druzích půdy. Avšak nejhorší půda je prostě půda. V rámci své třídy není diferencovaná. Od vynakládání kapitálu v průmyslu se liší jen jako zvláštní sféra vynakládání kapitálu. Kdyby nesla rentu, pak by tato renta vyplývala z toho, že totéž množství práce, je-li vynaloženo v různých sférách výroby, se zračí v různých hodnotách, takže hodnotu by tedy neurčovalo samo množství práce, a produkty, v nichž jsou obsažena stejná množství práce, by se nerovnaly jeden druhému [co do hodnoty].

ǁ505ǀ Anebo [za druhé:] ani původně obdělávaná půda nesmí nést rentu. Vždyť co je původně obdělávaná půda? „Původně“ obdělávaná půda není ani lepší, ani horší půda. Je to prostě půda. Nediferencovaná půda. Původně se vklady kapitálu do zemědělství liší od vkladů do průmyslu jen tím, že jde o vklady do různých sfér. Protože se však stejná množství práce zračí ve stejných hodnotách, není absolutně žádný důvod, proč by měl kapitál vložený do půdy poskytovat kromě zisku ještě rentu, ledaže totéž množství práce vložené do této sféry vyrábí větší hodnotu, takže přebytek této hodnoty nad hodnotu vyrobenou v průmyslu vytváří mimořádný zisk rovnající se rentě. To by však znamenalo tvrdit, že rentu vytváří půda jako taková, a to znamená likvidovat sám pojem hodnoty.

Původně obdělávaná půda nesmí tedy původně nést žádnou rentu, jinak by to znamenalo zavrhnout celou teorii renty. S tím se pak velice snadno (i když ne nevyhnutelně, jak je vidět u Andersona) spojuje představa, že lidé si původně samozřejmě nevybírali k obdělávání nejhorší, nýbrž nejlepší půdu — že tedy půda, která původně nenesla rentu, ji později nese, protože lidé jsou nuceni přecházet k stále horším druhům půdy, a že tudíž při tomto sestupování do podsvětí, k stále horším půdám, s rozvojem civilizace a růstem obyvatelstva, musí vznikat renta na původně obdělávané nejúrodnější půdě a pak postupně na dalších, kdežto nejhorší půda, která vždy představuje prostě půdu — zvláštní sféru vynakládání kapitálu — nikdy nenese rentu. To všechno má určitou víceméně logickou souvislost.

Je-li naproti tomu známo, že průměrné ceny a hodnoty nejsou totožné, že průměrná cena zboží může být stejná, větší nebo menší než jeho hodnota, otázka odpadá a odpadá i sám problém, a tím i hypotézy vytvořené k jeho řešení. Zbývá jen otázka, proč v zemědělství hodnota zboží anebo v každém případě jeho cena nepřevyšuje jeho hodnotu, nýbrž jeho průměrnou cenu? Ale tato otázka už nemá se základem teorie, s určením hodnoty jako takovým, nic společného.

Ricardo ovšem ví, že „relativní hodnoty“ zboží se modifikují podle toho, v jakém poměru do jejich výroby vchází fixní kapitál a kapitál vynaložený na mzdu. ˂Tyto dva kapitály však vůbec netvoří protiklad; navzájem protikladné jsou fixní kapitál a oběžný kapitál; a oběžný kapitál zahrnuje nejen mzdu, ale i suroviny pomocné látky. Například v důlním průmyslu a rybářství by mohl být týž poměr mezi kapitálem vynaloženým na mzdu a fixním kapitálem, jaký je v krejčovství mezi kapitálem vynaloženým na mzdu a kapitálem vynaloženým na surovinu.˃ Ricardo však zároveň ví, že tyto relativní hodnoty se konkurencí vyrovnávají. Ba co víc: tento rozdíl se u něho objevuje jen proto, aby při těchto různých vkladech kapitálu vyšel tentýž průměrný zisk. To znamená, že tyto relativní hodnoty, o nichž mluví, nejsou nic jiného než průměrné ceny. Ani mu nepřijde na mysl, že hodnota a průměrná cena jsou rozdílné. Vychází jedině z toho, že jsou totožné. Protože však tato totožnost při různém poměru organických součástí kapitálu neexistuje, považuje ji za nevysvětlený fakt způsobený konkurencí. Proto si také neklade otázku: proč se hodnoty zemědělských produktů nevyrovnávají na průměrné ceny? ǁ506ǀ Naopak předpokládá, že se vyrovnávají, a staví problém právě z tohoto hlediska.

Absolutně nelze pochopit, proč jsou chlapíci à la Wilhelm Thukydides Ricardovou teorií renty nadšeni. Z jejich hlediska ztrácejí Ricardovy „polopravdy“, jak Thukydides povýšeně říká, celou svou hodnotu.

Pro Ricarda existuje tento problém jen proto, že hodnota je určována pracovní dobou. U těchto chlapíků tomu tak není. Podle Roschera má příroda jako taková hodnotu. Viz dále.^[45] To znamená, že absolutně neví, co je hodnota. Co mu tedy brání, aby nepřipustil, že hodnota půdy vchází od samého počátku do výrobních nákladů a tvoří rentu — aby k vysvětlení renty nepředpokládal hodnotu půdy, tj. rentu?

Fráze „o výrobních nákladech“ neznamená u těchto chlapíků nic. Vidíme to u Saye. Hodnotu zboží určují výrobní náklady — kapitál, půda, práce. A tyto náklady určuje poptávka a nabídka. To znamená, že se zde hodnota naprosto ničím neurčuje. Prokazuje-li půda ‚‚produktivní služby“, proč by neměla být cena těchto ‚‚služeb“ určována poptávkou a nabídkou — tak jako cena služeb, které prokazuje práce nebo kapitál? A jsou-li tyto „služby půdy“ vlastnictvím určitých prodavačů, proč by nemělo mít jejich zboží tržní cenu a proč by tedy pozemková renta neměla být prvkem ceny?

Vidíme, že Wilhelm Thukydides neměl sebemenší důvod, aby tak blahosklonně „horlil“ pro Ricardovu teorii.

[6. Ricardova teze o neustálém vzestupu cen obilí. Tabulka průměrných cen obilí v letech 1641-1859]

Necháme-li však stranou absolutní pozemkovou rentu, zůstává u Ricarda tato otázka:

Obyvatelstvo, a tím i poptávka po zemědělských produktech vzrůstá. V důsledku toho stoupá cena těchto produktů, stejně jako je tomu v podobných případech v průmyslu. Avšak v průmyslu se tento vzestup cen zastaví, jakmile se projeví účinek poptávky a nabídka zboží se zvýší. Produkt pak klesne na starou nebo ještě spíš pod starou úroveň hodnoty. V zemědělství se však tento dodatečný produkt nevrhá na trh ani za stejnou, ani za nižší cenu. Stojí víc a vyvolává neustálé stoupání tržních cen, a tím i zvyšování renty. Jak si to vysvětlit, ne-li tím, že se musí přecházet k stále méně úrodným druhům půdy, že k vyrobení téhož produktu je zapotřebí stále více práce, že se zemědělství stává neustále sterilnějším? Proč — necháme-li stranou vliv, který mělo znehodnocování peněz — stoupaly ceny zemědělských produktů v Anglii v letech 1797—1815 spolu s rychlým vzrůstem počtu obyvatelstva? Fakt, že později opět klesly, nedokazuje nic. Nic nedokazuje ani to, že byl odříznut dovoz z cizích trhů. Právě naopak. To teprve vytvořilo náležité podmínky, aby se zákon pozemkové renty mohl projevit ve své čisté podobě. Vždyť právě odříznutí od ciziny nutilo, aby se v zemi přistupovalo k obdělávání stále méně úrodné půdy. Nelze to vysvětlit absolutním zvětšením renty, neboť nestoupla jen suma renty, ale i míra renty. Zvýšila se cena kvarteru pšenice atd. Nelze to vysvětlit ani znehodnocením peněz; tím by se mohlo vysvětlit nejvýš to, proč — při velkém vzestupu produktivity v průmyslu — klesly ceny průmyslových produktů, a ceny zemědělských produktů tedy relativně stouply. Znehodnocení peněz by nemohlo vysvětlit, proč kromě tohoto relativního stoupání ceny zemědělských produktů neustále stoupají absolutně.

Nedá se to vysvětlit ani jako důsledek poklesu míry zisku. Poklesem míry zisku nelze nikdy vysvětlit změnu cen, nýbrž jen změnu v rozdělování hodnoty nebo ceny mezi pozemkového vlastníka, průmyslníka a dělníka.

Pokud jde o znehodnocení peněz, předpokládejme, že 1 libra št. se nyní rovná 2 librám št. Kvarter pšenice, který stál dříve 2 libry št., stojí nyní 4 libry št. Jestliže průmyslový produkt zlevnil na ^l/₁₀, pak by se jeho hodnota, která byla dříve 20 šilinků, nyní rovnala 2 šilinkům. Tyto 2 šilinky se však nyní rovnají 4 šilinkům. Znehodnocení peněz, stejně jako neúroda, mohlo by tu ovšem mít vliv.

ǁ507ǀ Necháme-li však toto všechno stranou, můžeme předpokládat, že se při tehdejším stavu zemědělství (u pšenice) přešlo k obdělávání neúrodné půdy. Tato půda se stala později úrodnou, protože diferenciální renty — co do své míry — klesly, jak dokazuje nejlepší barometr, ceny pšenice.

Nejvyšší ceny připadají na léta 1800 a 1801 a na léta 1811 a 1812; v prvním případě to byla neúrodná léta a v druhém léta maximálního znehodnocení peněz. Stejně i léta 1817 a 1818 byla léty znehodnocení peněz. Vyloučíme-li však tato léta, dostaneme nepochybně (později se na to ještě podívat) průměrnou cenu.

Při porovnávání cen pšenice atd. v různých letech je důležité zároveň porovnávat vyrobená mnostvi produktu s cenou za 1 kvarter, protože jedině takto se ukáže, jaký vliv má na cenu dodatečné množství vyrobeného obilí.

Průměrné ceny pšenice

I

	Roční průměrná cena	Nejvyšší cena	Nejnižší cena
1641—1649 1650—1659 1660—1669 1670—1679 1680—1689 1690—1699	60 šil. 52/3 p.              45 šil. 89/10 p.              44 šil. 9 p.              44 šil. 89/10 p.              35 šil. 78/10 p.              50 šil. 4/10 p.	75 šil. 6 p. (1645)              68 šil. 1 p. (1650)              65 šil. 9 p. (1662)              61 šil. 0 p. (1674)              41 šil. 5 p. (1681)              63 šil. 1 p. (1695)	42 šil. 8 p. (1646)              23 šil. 1 p. (1651)              32 šil. 0 p. (1666 a 1667)              33 šil. 0 p. (1676)              22 šil. 4 p. (1687)              30 šil. 2 p. (1691)

II

	Roční průměrná cena	Nejvyšší cena	Nejnižší cena
		v desetiletém období
1700—1709 1710—1199 1720—1729 1730—1739 1740—1749	35 šil. 1/10 p.              43 šil. 67/10 p.              37 šil. 37/10 p.              31 šil. 58/10 p.              31 šil. 79/10 p.	69 šil. 9 p. (1709)              69 šil. 4 p. (1710)              48 šil. 5 p. (1728)              58 šil. 2 p. (1735)              45 šil. 1 p. (1740)	25 šil. 4 p. (1707)              31 šil. 1 p. (1719)              30 šil. 10 p. (1723)              23 šil. 8 p. (1732)              22 šil. 1 p. (1743 a 1744)

III

	Roční průměrná cena	Nejvyšší cena	Nejnižší cena
		v desetiletém období
1750—1759 1760—1769 1770—1779 1780—1789 1790—1799	36 šil. 45/10 p.              40 šil. 49/10 p.              45 šil. 32/10 p.              46 šil. 92/10 p.              57 šil. 65/10 p.	53 šil. 4 p. (1757)              53 šil. 9 p. (1768)              52 šil. 8 p. (1774)              52 šil. 8 p. (1783)              78 šil. 7 p. (1796)	28 šil. 10 p. (1750)              26 šil. 9 p. (1761)              33 šil. 8 p. (1779)              35 šil. 8 p. (1780)              43 šil. 0 p. (1792)

IV

	Roční průměrná cena	Nejvyšší cena	Nejnižší cena
		v desetiletém období
1800—1809 1810—1819 1820—1829 1830—1839 1840—1849 1850—1859	84 šil. 85/10 p.              91 šil. 48/10 p.              58 šil. 97/10 p.              56 šil. 85/10 p.              55 šil. 114/10 p.              53 šil. 47/10 p.	119 šil. 6 p. (1801)            113 šil. 10 p. (1800)            126 šil. 6 p. (1812)            109 šil. 9 p. (1813)            106 šil. 5 p. (1810)              68 šil. 6 p. (1825)              66 šil. 4 p. (1831)              69 šil. 5 p. (1847)              74 šil. 9 p. (1855)	58 šil. 10 p. (1803)              65 šil. 7 p. (1815)              74 šil. 4 p. (1814)              74 šil. 6 p. (1819)              44 šil. 7 p. (1722)              39 šil. 4 p. (1835)              44 šil. 6 p. (1849)              40 šil. 4 p. (1850)

Za 50 let, tj. od roku 1650 do roku 1699, byla průměrná (roční) cena pšenice 44 šilinků 2¹/₅ pence.

Během období (9 let) od 1641 do 1649 byla nejvyšší roční průměrná cena — 75 šilinků 6 pencí — v revolučním roce 1645, pak 71 šilinků 1 penny v roce 1649, 65 šilinků 5 pencí v roce 1647 a nejnižší cena 42 šilinků 8 pencí byla v roce 1646. (Viz tab. I.)

Průměrná cena (roční) za 50 let od roku 1700 do roku 1749: 35 šilinků 9²⁹/₅₀ pence. (Viz tabulku II.)

ǁ508ǀ

Roční průměr za 50 let od roku 1750 do roku 1799: 45 šilinků 3¹³/₅₀ pence. (Viz tabulku III.)

Roční průměr za 50 let od 1800 do 1849: 69 šilinků 6⁹/₅₀pence.

Roční průměr za 60 let od 1800 do 1859: 66 šilinků 9¹⁴/₁₅pence.

Tudíž roční průměry:

1641—1649 1650—1699 1700—1749 1750—1799 1800—1849 1850—1859

60 šilinků 52/3 pence              44 šilinků 21/5 pence              35 šilinků 929/50 pence              45 šilinků 313/50 pence              69 šilinků 69/50 pence              53 šilinků 47/10 pence              (Viz tabulku IV.)

*

Sám West říká:

„Zlepší-li se stav zemědělství, lze na půdě druhé a třetí jakosti dosáhnout produktu se stejně nízkými náklady jako za starého systému na půdě první jakosti“. (Sir Edw[ard] West, „Price of Corn and Wages of Labour“, Londýn 1826, str. 98.)

[7. Hopkinsova domněnka o rozdílu mezi absolutní rentou a diferenciální rentou;
vysvětlení pozemkově renty soukromým vlastnictvím půdy]

Hopkins správně postihuje rozdíl mezi absolutní a diferenciální rentou:

„Princip konkurence, který zmenožňuje existenci dvou měr zisku v téže zemi, určuje relativní renty, ale ne všeobecný průměr renty.“ (Th[omas] Hopkins, „On Rent of Land, and its Influence on Subsistence and Population“, Londýn 1828, str. 30.)

ǁ508aǀ Hopkins dělá tento rozdíl mezi produktivní a neproduktivní prací, anebo, jak říká, mezi prací primární a sekundární:

„Kdyby byli všichni pracovnici zaměstnáni za týmž účelem nebo s týmž cílem jako brusič démantů a operní zpěváci, nebylo by tu v krátké době žádné bohatství na jejich vydržování, neboť pak by se nic z vyrobeného bohatství nestávalo kapitálem. Kdyby byla značná část dělníků takto zaměstnána, byly by mzdy nízké, protože jen relativně malé části z toho, co se vyrobilo, by se použilo jako kapitálu, avšak kdyby bylo takto zaměstnáno jen málo pracovníků, a tudíž téměř všichni by byli rolníky, obuvníky, tkalci atd. ‚ pak by se vyrábělo mnoho kapitálu a mzdy by mohly být poměrně vysoké.“ (Cit. dílo, str. 84—85.) „Do jedné řady s brusiči démantů a zpěváky by bylo třeba postavit všechny, kteří pracují na landlordy nebo na rentiéry a kteří dostávají část jejich důchodu jako mzdu, fakticky všechny, jejichž práce se omezuje jen na výrobu takových věcí, které poskytují požitky landlordůrn a rentiérům, a kteří odměnou za svou práci dostávají část landlordovy renty nebo rentiérova důchodu. Ti všichni jsou produktivní pracovníci, ale celá jejich práce má za účel přeměňovat hohstství, které existuje ve formě renty a důchodu, v nějakou jinou formu, která bude landlorda a rentiéra více uspokojovat; proto jsou to sekundární výrobci. Všichni ostatní pracovníci jsou primární výrobci.“ (Cit. dílo str. 85.)

Démant a zpěv, obojí se tu považuje za zpředmětněnou práci, je možno přeměnit — jako všechno zboží — v peníze a jako peníze v kapitál. Ale při této přeměně peněz v kapitál je třeba rozlišovat dvojí. Všechna zboží lze přeměnit v peníze a jako peníze v kapitál, protože v peněžní formě se stírá jejich užitná hodnota a její zvláštní naturální forma. Jsou zpředmětněnou prací v té společenské formě, v níž tato práce je směnitelná za každou reálnou práci, a tudíž může být přeměněna v jakoukoli formu reálné práce. Naproti tomu to, zda zboží, která jsou produktem práce, mohou znovu vejít jako taková do produktivního kapitálu jako jeho prvek, závisí na tom, zda jim charakter jejich užitné hodnoty dovolí znovu vejít do výrobního procesu, ať už jako objektivní podmínky práce (nástroje a materiál), nebo jako subjektivní podmínky práce (životní prostředky dělníků) — tudíž jako prvky konstantního nebo variabilního kapitálu.

„V Irsku činí podle střízlivého výpočtu a podle soupisu z roku 1821 celý čistý produkt, který připadá landlordům, státu a příjemcům desátků, 20³/₄ miliónu liber št., úhrn mezd pak jen 14 114 000 liber št.“ (Cit. dílo, str. 94.)

„Zemědělci v Itálii platí všeobecně polovinu, ba i víc než polovinu produktu jako rentu landlordovi, a to při nevysoké úrovni zemědělství a nepatrném vybavení fixním kapitálem. Větší část obyvatelstva tvoří sekundární výrobci a pozemkoví vlastníci, a primární výrobci jsou všeobecně ubohou a degradovanou třídou.“ (Cit. dílo, str. 101—102.)

„Stejně tomu bylo ve Francii za Ludvíka XIV. [XV. a XVI.]. Podle [Arthura] Younga Činily renty, desátky a daně 140 905 304 liber št. Zemědělství bylo přitom v ubohém stavu. Francie měla tehdy 26 363 074 obyvatel. I kdyby bylo pracujícího obyvatelstva 6 miliónů, což je příliš vysoký odhad, musela by každá rodina odvést ročně, přímo nebo nepřímo, průměrně 23 liber št. čistého bohatství pozemkovým vlastníkům, církvi a státu.“ Podle Youngových údajů a vezmeme-li v úvahu ještě různé jiné věci — připadne na dělnickou rodinu „ročně 42 liber št. 10 šilinků produktu, z čehož musí 23 liber št. zaplatit jiným a l9 liber št. 10 šilinků jí zůstane na vlastní existenci“. (Cit. dílo, str. 102 — 104.)

Závislost [počtu] obyvatelstva na kapitálu:

„Omyl pana Malthuse a jeho následovníků se zakládá na předpokladu, že zmenšení počtu dělnického obyvatelstva nebude mít za následek přiměřené zmenšení kapitálu.‘‘ (Cit, dílo, str. 118.) „Pan Malthus zapomíná, že poptávka‘‘ [po dělnicích] „je omezena prostředky, které jsou k dispozici na mzdy, a že tyto prostředky nevznikají samy sebou, ale jsou vždy předem vytvořeny prací.“ (Cit. dílo, str. 122.)

To je správný názor na akumulaci kapitálu. Avšak [Hopkins nevidí, že] tyto prostředky mohou vzrůstat, tj. může vzrůstat i množství nadvýrobku nebo nadpráce, aniž rovnoměrně vzrůstá množství vynaložené práce.

„Je zvláštní toto velké úsilí vydávat nadbytečné bohatství za něco výhodného pro pracující třídu, protože jí dává pracovní příležitost. Avšak je naprosto zřejmé, že ǁ509ǀ to může dělat ne proto, že je nadbytečné, nýbrž proto, že je bohatstvím, které bylo vytvořeno prací. Přitom se na druhé straně dodatečné množství práce vydává za něco škodlivého pro pracující třídu, ačkoli tato práce vyrábí třikrát víc, než spotřebuje.“ (Cit. dílo, str. 126.)

„Kdyby se použitím lepších strojů mohl celý původní produkt zvýšit z 200 na 250 nebo 300, kdežto na nadbytečné bohatství a zisk by připadalo jen 140 jako dříve, pak je jasné, že na fond mezd pro primární výrobce by zůstalo 110 nebo 160 místo 60.“ (Cit. dílo, str. 128.)

.

„Postavení dělníků se zhoršuje buď proto, že se ochromuje jejich výrobní síla, nebo že se jim odnímá, co vyrobili.“ (Cit. dílo, str. 129.)

„Ne, říká pan Malthus, ‚tíha vašeho břemene nemá naprosto nic společného s vaší bídou; vaše bída vyplývá pouze z toho, že je příliš mnoho lidí, kteří nesou toto břemeno‘.“ (Cit, dílo, str. 134.)

„Ve všeobecném principu, že výrobní náklady určují směnnou hodnotu všech********zboží, nejsou zahrnuty původní suroviny [půda, voda, nerosty]; avšak nárok, který mají na produkt jejich majitelé, vede k tomu, že pozemková renta vchází do hodnoty.“ (Th[omas] Hopkins, „Economical Enquiries relative to the Laws which regulate Rent, Profit, Wages and the Value of Money“, Londýn 1822, str. 11.)

„Renta čili daň za používání [půdy] vzniká zcela přirozeně z vlastnictví nebo ze zavedení vlastnického práva.“ (Cit. dílo, str. 13.)

„Rentu může poskytovat všechno, co má tyto vlastnosti: Za prvé, musí to být poměrně vzácné; za druhé, musí to napomáhat práci při velkém výrobním úsilí.“ (Cit, dílo, str. 14.) „Nelze ovšem předpokládat případ, kdy půdy je ve srovnání s prací a s kapitálem, které by se na ni mohly vynaložit, tolik“ ˂nadbytek nebo nedostatek půdy je ovšem relativní, vzhledem k množstvím práce a kapitálu, která jsou k dispozici˃, „že by nebylo možné žádat daň ve formě renty, protože půda není vzácná.“ (Cit. dílo, str. 21.)

„V některých zemích může vlastník půdy vyždímat 50 %‘ v jiných ani ne 10 %. V úrodných oblastech Východu může člověk žít z ¹/₃ produktu své práce, kterou vynaložil na půdu; naproti tomu v některých částech Švýcarska a Norska by mohlo vymáhání 10 % zemi vylidnit... Nevidíme žádné jiné přirozené hranice renty, kterou lze vymáhat, kromě omezené platební schopnosti plátců“ (cit. dílo, str. 31) a — tam, „kde existují horší půdy — konkurence horších půd s lepší“. (Cit, dílo, str. 33 —34.)

„V Anglii je mnoho obecní půdy, jejíž přirozená úrodnost se vyrovná úrodnosti, kterou měla velká část nyní obdělávané půdy předtím, než se začala obdělávat; a přesto jsou náklady nutné na kultivaci takovéto obecní půdy tak vysoké, že by tato půda nemohla přinášet obvyklé úroky z peněz, kterých by se na její kultivaci použilo, o na zaplacení renty za přirozenou úrodnost půdy by už nezbylo nic: a to přes všechny výhody vyplývající z bezprostředního použití práce, jíž by se pomohlo vhodným použitím kapitálu a jež by byla zásobena levně vyrobeným průmyslovým zbožím, a přes dobré cesty v sousedství atd.... Nynější pozemkové vlastníky lze považovat za majitele celé akumulované práce, která se po staletí vynakládala, aby se půda přivedla na nynější úroveň produktivity.“ (Cit. dílo, str. 35.)

Tato okolnost je velmi důležitá pro pozemkovou rentu, zejména tehdy, když počet obyvatelstva náhle značně vzroste, jak tomu bylo v letech 1780—1815 v důsledku rozvoje průmyslu, a když se proto náhle začne obdělávat velká část dosud neobdělávaných pozemků. Nově obdělávaná půda může být stejně úrodná, ba úrodnější, než byla stará půda, než se v ní akumulovala kultura staletí. Od nové půdy se však požaduje — nemá-li prodávat svůj produkt za vyšší cenu —‚ aby se její úrodnost rovnala, za prvé, přirozené úrodnosti obdělávané ǁ510ǀ půdy a, za druhé, její umělé úrodnosti, které dosáhla kultivací a která se nyní stala její přirozenou úrodností. Nově obdělávaná půda by tedy musela být mnohem úrodnější, než byla stará půda předtím, než se začala obdělávat.

Někdo však může říci:

Úrodnost obdělávané půdy vyplývá především z její přirozené úrodnosti. Závisí tedy na přirozených vlastnostech nově obdělávané půdy, zda má nebo nemá tuto úrodnost pocházející od přírody a podmíněnou přírodními faktory. Tato úrodnost v obou případech nic nestojí. Druhá část úrodnosti obdělávané půdy je vytvořena uměle a je výsledkem kultivace, vložení kapitálu. Tato část produktivity stála však výrobní náklady, které se vracejí zpět ve formě úroku z fixního kapitálu vloženého do půdy. Tato část pozemkové renty je pouze úrokem z fixního kapitálu připojeného k půdě, a proto vchází do výrobních nákladů produktu půdy, která se obdělává už dávno. Do nově obdělávané půdy je tudíž třeba jen vložit týž kapitál a ona také získá tuto druhou část úrodnosti; stejně jako v prvním případě vejdou i zde úroky z kapitálu vynaloženého na vytvoření této úrodnosti do ceny produktu. Proč by se tedy nová půda — aniž by byla nepoměrně úrodnější — nemohla obdělávat bez zvýšení ceny produktu? Je-li přirozená úrodnost stejná, vytváří se rozdíl jedině vložením kapitálu, a úrok z tohoto kapitálu vchází v obou případech stejnou měrou do výrobních nákladů.

Tato úvaha je však nesprávná. Část nákladů na kultivaci půdy atd. se už dál neplatí, protože takto vytvořená úrodnost, jak poznamenává už Ricardo, je zčásti srostlá s přirozenou kvalitou půdy (například náklady na klučení, odvodňování, vysušování, vyrovnávání, na chemickou změnu složení půdy v důsledku opakovaných chemických procesů atd.). Nově obdělávaná půda — kdyby měla prodávat svůj produkt za tutéž cenu jako poslední z obdělávaných půd — by tedy musela být dostatečně úrodná, aby jí tato cena kryla tu část nákladů na kultivaci, která vchází do jejích nákladů a která už přestala vcházet do nákladů dříve obdělávané půdy, kde už srostla s přirozenou úrodností půdy.

„Výhodně položený vodní tok je příkladem renty, která se platí z přivlastnčného daru přírody takových mimořádně výjimečných vlastností. To velmi dobře chápou v průmyslových oblastech, kde se platí značné renty z malých vodních toků, zejména mají-li velký spád vody. Protože síla získaná z takovýchto toků se rovná síle, kterou poskytují silné parní stroje, je jejich používání, i když se za ně musí platit vysoká renta, stejně výhodné, jako když se platí velké sumy za postavení a provoz parních strojů. Některé toky jsou větší, jiné menší. Jsou-li v blízkosti sídla továrny, je to rovněž výhoda, a má to za následek vyšší rentu. V hrabství York a Lancaster je rozdíl mezi rentami placenými za nejmenší a největší vodní toky pravděpodobně větší než rozdíl mezi rentami placenými za padesát nejméně úrodných a padesát nejúrodnějších akrů, které se obdělávají společně.“ (Cit. dílo, str. 37—38.)

[6. Náklady na kultivaci půdy. Období vzestupu a poklesu cen obilí (1641-1859)]

Srovnáme-li výše roční průměrné ceny^[e] a vyloučíme-li to, co bylo zaviněno za prvé znehodnocením peněz (1809—1813) a za druhé mimořádnou neúrodou, například roku 1800 a 1801, uvidíme, jak velký význam má okolnost, kolik nové půdy se začalo obdělávat daném okamžiku nebo v daném období. Vzestup cen na obdělávaných pozemcích svědčí tu o vrůstu počtu obyvatelstva, odtud i přebytek ceny [obilí nad hodnotou] ; na druhé straně totéž zvýšení poptávky nutí k obdělávání nové půdy. Jestliže se toto množství obdělávané půdy relativně velmi zvýšilo, pak stoupající cena, vyšší cena ve srovnání s dřívějším obdobím, dokazuje jen to, že do dodatečného množství vyrobených potravin vchází velká část nákladů na kultivaci. Kdyby cena obilí nestoupla, nebylo by se bývalo toto dodatečné množství vyrobilo. Účinek tohoto zvýšení výroby, pokles ceny, se může projevit teprve později, protože do ceny potravin vyrobených nedávno vloženými kapitály vchází takový prvek výrobních nákladů nebo ceny, který u dřívějších vkladů kapitálu do půdy nebo u obdělávaných částí půdy už dávno zmizel. Rozdíl by byl ještě větší, kdyby díky zvýšené produktivitě práce značně neklesly náklady na obdělávání nové půdy ve srovnání s náklady na kultivaci půdy v dřívějších dobách.

ǁ511ǀ Přeměnění nové půdy — ať už je úrodnější, stejně úrodná nebo méně úrodná než stará půda —její uvedení do takového stavu (a tento stav je dán všeobecnou mírou připravenosti pro kulturu, převládající na půdě, která se už obdělává), v němž je způsobilá k tomu, aby se na ní dalo použít kapitálu a práce za týchž podmínek, za nichž se v průměru používá kapitálu a práce na půdě už obdělávaně; tuto přípravu je nutno zaplatit náklady na přeměnu neobdělávané půdy v půdu obdělávanou. Tento rozdíl v nákladech musí být uhrazen nově obdělávanou půdou. Jestliže tento rozdíl nevchází do ceny produktu nově obdělané půdy, je to možné jen ve dvou případech. Buď se produkt nově obdělávané země neprodává za svou skutečnou hodnotu. Jeho cena je nižší než jeho hodnota, jak tomu skutečně bývá u většiny půdy, která nenese rentu, protože cenu jejího produktu neurčuje jeho vlastní hodnota, nýbrž hodnota produktu pocházejícího z úrodnějších půd. Anebo nově obdělávaná půda musí být tak úrodná, že kdyby se její produkt prodával za jeho imanentní, jeho vlastní hodnotu, podle množství práce, která je v něm zpředmětněna, prodával by se za nižší cenu, než je cena produktu vypěstovaného na dříve obdělávané půdě.

Kdyby se rozdíl mezi tržní cenou, která je určována hodnotou produktu z dříve obdělávané půdy, a imanentní hodnotou produktu z nově obdělané půdy rovnal například 5% a kdyby se naproti tomu úrok, vcházející do výrobních nákladů [tohoto produktu] vypočítaný z kapitálu, který byl vynaložen na to, aby se [nová půda] pozvedla na tutéž úroveň, jaká je obvyklá u staré půdy, rovnal rovněž 5 %, pak by nově obdělávaná půda dávala produkt, který by mohl při dřívější tržní ceně platit obvyklé mzdy, zisky a renty. Kdyby úrok z použitého kapitálu činil jen 4 %, kdežto úrodnost nové půdy by převyšovala úrodnost starších půd víc než o 4 %‘ dávala by tržní cena — po odečtení 4 % úroků z kapitálu, jehož se použilo, aby se nová půda uvedla do „obdělavatelného“ stavu — přebytek, čili produkt by se mohl prodávat za nižší cenu, než je tržní cena, kterou určuje hodnota produktu nejméně úrodné půdy. V důsledku toho by se zároveň s tržní cenou produktu všeobecně snížily i renty.

Absolutní renta je přebytek hodnoty nad průměrnou cenou suroviny. Diferenciální renta je přebytek tržní ceny produktu vyrobeného na úrodnějších půdách nad hodnotou jejich vlastního produktu.

Jestliže tedy v obdobích, kdy se relativně velká část dodatečných potravin potřebných pro rostoucí počet obyvatelstva, vyrábí na půdě, která byla právě přeměněna z neúrodné v úrodnou, cena suroviny stoupá nebo zůstává nezměněna, pak tato stálost nebo tento vzestup cen nedokazuje, že se úrodnost půdy snížila, nýbrž dokazuje jen to, že úrodnost půdy nevzrostla v takové míře, aby vyrovnala nový prvek výrobních nákladů, který tvoří úroky z kapitálu použitého na to, aby se nově obdělávaná půda přivedla na úroveň obvyklých podmínek výroby, za nichž se v daném vývojovém stadiu obdělávají staré půdy.

Dokonce tedy ani to, že cena zůstává nezměněna nebo stoupá, nedokazuje — je-li relativní množství nově obdělávané půdy v různých obdobích různé —‚ že nová půda je neúrodná anebo že poskytuje méně produktu; dokazuje to jen to, že do hodnoty jejích produktů vstupuje prvek nákladů, který už u půd obdělávaných dříve zanikl, a že tento nový prvek nákladů zůstává, ačkoli za nových výrobních podmínek náklady na kultivaci půdy velice poklesly proti nákladům nutným k tomu, aby se stará půda přivedla ze svého původního, přirozeného stavu úrodnosti do svého nynějšího stavu. Bylo by tedy třeba zjistit, jaká bylav různých ǁ512ǀ obdobích relativní proporce ohrazených pozemků.

Ostatně výše uvedená tabulka (viz zde) nám ukazuje:

Zkoumáme-li desetiletá období, ukazuje se, že období 1641—1649 stojí výš než kterékoli jiné desetileté období do roku 1860, s výjimkou desetiletí 1800—1809 a 1810—1819.

Zkoumáme-li padesátiletá období, ukazuje se, že období 1650— 1699 stojí výš než období 1700—1749 a období 1750—1799 výš než období 1700—1749 a níž než období 1800—1849 (nebo 1810 až 1859).

V období 1810—1859 ceny pravidelně klesají, kdežto v období 1750—1799 (i když průměrná cena v tomto padesátiletém období je nižší) zjišťujeme vzestupný pohyb; je to právě tak pravidelně vzestupný pohyb, jako byl v období 1810—1859 sestupný pohyb.

Skutečně, ve srovnání s obdobím 1641—1649 dochází všeobecně k neustálému poklesu průměrných cen za desetileté období, až v obou posledních desetiletích první poloviny 18. století dosahuje tento pokles maxima (nejnižšího bodu).

Od poloviny 18. století nastává vzestup, který začíná u ceny (36 šilinků 4⁵/₁₀ pence v období 1750—1759), která je nižší než průměrná cena v druhé polovině 17. století a přibližně odpovídá (je poněkud vyšší) průměrné ceně za padesátileté období 1700-1749 (35 šilinků 9²⁹/₅₀ pence), tedy ceně z první poloviny 18. století. Tento vzestupný pohyb progresívně pokračuje i ve dvou desetiletích 1800—1809 a 1810—1819. V posledním z nich dosahuje svého akmé^[f]. Od té doby pak nastává opět pravidelný sestupný pohyb. Vezmeme-li průměr za období vzestupu 1750—1819, jeho průměrná cena (něco víc než 57 šilinků za 1 kvarter) se přibližně rovná výchozímu bodu období poklesu, které začíná rokem 1820 (tj. něco přes 58 šilinků v desetiletí 1820—1829) — stejně jako se výchozí bod druhé poloviny 18. století přibližně rovná průměrné ceně jeho první poloviny.

Jak velice mohou ovlivnit průměrné číslo jednotlivé okolnosti, jako je neúroda, znehodnocení peněz atd., ukazuje kterýkoli početní příklad. Například 30 + 20 + 5 + 5 + 5 = 65. Průměr je 13, ačkoli poslední tři čísla jsou zde pokaždé jen pětky. Naproti tomu 12 + 11 + 10 + 9 + 8 [= 50]. Průměr je 10, ačkoli kdybychom v prvním příkladě vyškrtli výjimečná čísla 30 a 20, byl by průměr kterýchkoli tří let ve druhém příkladě vyšší.

Odečteme-li diferencované náklady kapitálu, který byl postupně vložen na kultivování půdy a který po určité období vchází do výrobních nákladů jako zvláštní položka, budou možná ceny v letech 1820—1859 nižší, než byly kdykoli dříve. A to zřejmě strašilo v hlavě hlupákům, kteří vysvětlují rentu jako úrok z fixního kapitálu vloženého do půdy.

[9. Anderson contra Malthus.
Andersonova teze o stoupající produktivitě zemědělství a jejím vlivu na diferenciální rentu]

Anderson říká v „A calm Investigation of the Circumstances that have led to the Present Scarcity of Gram in Britain“, Londýn 1801:

„Od roku 1700 do roku 1750 neustále klesaly ceny pšenice, a to z 2 liber št. 18 šilinků 1 pence na 1 libru št. 12 šilinků 6 pencí za kvarter; od roku 1750 do roku 1800 ceny pšenice neustále stoupaly, a to z 1 libry št. 12 šilinků 6 pencí na 5 liber št. 10 šilinků za kvarter.“ (Cit, dílo, str. 11.)

Neměl tedy na rozdíl od Westa, Malthuse a Ricarda před očima jednostranně stoupající stupnici obilních cen (od 1750 do 1813), nýbrž naopak dvojí jev: celé století, jehož první polovina vykazuje neustále klesající a druhá neustále stoupající stupnici cen obilí. Anderson přitom výslovně poznamenává:

„Poet obyvatelstva vzrůstal stejně v první jako ve druhé polovině 18. století.“ (Cit. dílo, str. 12)

Je rozhodný nepřítel populační teorie^[46] a výslovně zdůrazňuje, že půdu lze rostoucí měrou a trvale zlepšovat.

„Půdu lze chemickým působením a obděláváním neustále zlepšovat.“ (Cit. dílo, sir. 38)^[47]

ǁ513ǀ „Za rozumného systému hospodaření může produktivita půdy rok od roku vzrůstat po dobu, jejíž hranice nelze stanovit, až nakonec dosáhne výše, kterou si snad nyní nedovedeme ani představit.“ (Cit. dílo, str. 35—--36.)

„S jistotou lze říci, že nynější počet obyvatelstva je ve srovnání s tím počtem obyvatelstva, který by tento ostrov mohl uživit, tak nepatrný, že má jistě velmi daleko k tomu, aby vzbuzoval nějaké vážné obavy.“ (Cit. dílo, str. 37.)

„Všude, kde vzrůstá počet obyvatelstva, musí současně vzrůstat i produkt země, jestliše se nějakým morálním vlivům nedovolí, aby narušovaly ekonomii přírody.“ (Cit. dílo, str. 41.)

„Populační teorie“ je „nejnebezpečnější předsudek“. (Cit. dílo, str. 54.) Na historických příkladech se snaží dokázat, že „produktivita zemědělství“ stoupá se vzrůstem a klesá s poklesem počtu obyvatelstva. (Cit. dílo, str. 55, 56, 60, 61 a násl.)

Při správném pochopení renty musela ovšem vzniknout především myšlenka, že renta nepochází z půdy, nýbrž z produktu zemědělství, tj. z práce, z ceny produktu práce, napříklůd pšenice - z hodnoty zemědělského produktu, z práce vynaložené na půdě a ne ze samé půdy —‚ a to Anderson správně zdůrazňuje.

„Ne renta z půdy určuje cenu jejího produktu, nýbrž cena tohoto produktu určuje pozemkovou rentu, i když cena tohoto produktu bývá často nejvyšší v zemích, kde je renta nejnižší.“

˂Renta nemá tudíž nic společného s absolutní produktivitou zemědělství.˃

„Zdá se, že to je paradox, který vyžaduje vysvětlení.

V každé zemi jsou různé druhy půdy, které se svou úrodností od sebe značně odlišují. Předpokládejme, že jsou rozděleny do různých kategorií, které označíme písmeny A, B, C, D, E, F atd. Kategorie A zahrnuje nejúrodnější půdy, další písmena označuji různé kategorie půdy, které jsou postupně, čím více se vzdalují od první kategorie, méně úrodné. Protože náklady na obdělávání nejméně úrodné půdy jsou stejně velké nebo větší než náklady na obdělávání nejúrodnější půdy, nutně z toho vyplývá, že prodává-li se stejné množství obilí bez ohledu na to, ze kterého pole pochází, za stejné ceny, musí být zisk z obdělávání nejúrodnější půdy mnohem vyšší než zisk z jiných půd,“

˂jde o přebytek ceny produktu nad náklady čili nad cenou zálohovaného kapitálu˃

„a protože se tento zisk zmenšuje v té míře, jak se zmenšuje úrodnost, musí nakonec dojít k tomu, že náklady na obdělávání některé z nižších kategorií půdy se rovnají hodnotě celého produktu.“(Cit. dílo, str. 45—48.)

Poslední půda neplatí žádnou rentu. (Citováno podle McCullocha, The Literature of Political Economy“, Londýn 1845. Mc [Culloch] zde cituje z ‚‚An Enquiry into the Nature of the Corn Laws“ nebo z „Recreations in Agriculture, Natural History, Arts etc.“, Londýn 1799— 1802? Prověřit v muzeu.)

To, co zde Anderson nazývá „hodnotou celého produktu“, není zřejmě podle jeho představy nic jiného než tržní cena, za niž se produkt prodává, ať roste na lepší nebo na horší půdě. Tato „cena“ (hodnota) poskytuje u úrodnějších druhů půdy větší nebo menší přebytek nad náklady. U posledního produktu nikoli. U tohoto produktu se průměrná cena — tj. cena určená výrobními náklady plus průměrným ziskem — shoduje s jeho tržní cenou, a neexistuje tu tedy žádný mimořádný zisk, který podle Andersona jedině může vytvářet rentu. U Andersona se renta rovná přebytku tržní ceny produktu nad jeho průměrnou cenou. (Teorie hodnoty Andersona ještě vůbec neznepokojuje.) Shoduje-li se tedy v důsledku mimořádné neúrodnosti půdy průměrná cena produktu této půdy s tržní cenou produktu, tento přebytek odpadá, tj. v tom případě tu nevzniká fond pro vytváření renty. Anderson neříká, že poslední obdělávaná půda nemůže nést žádnou rentu. Říká jen tolik, že jestliže „dojde k tomu“, že výdaje (výrobní náklady plus průměrný zisk) jsou tak velké, že rozdíl mezi tržní cenou produktu a jeho průměrnou cenou odpadá, odpadá i renta, a že k tomu musí dojít, jestliže se po stupnici sestupuje stále níž. Anderson výslovně říká, že předpokladem takovéhoto vytváření renty je určitá, stejná tržní cena pro stejná množství produktů, které se vyrábějí za nestejnoměrně příznivých podmínek výroby. Mimořádný zisk čili přebytek zisku na lepších druzích půdy ve srovnání s horšími je nutný, říká, „jestliže stejné množství obilí, ať pochází z kteréhokoli pole, se prodává za stejnou cenu“ — jestliže se tedy předpokládá všeobecná tržní cena.

ǁ514ǀ Anderson se rozhodně nedomnívá, jak by se mohlo zdát podle výše uvedeného místa, že různé stupně úrodnosti jsou pouhým produktem přírody. Naopak, podle jeho názoru

„nekonečná rozmanitost půd“ pochází částečně z toho, že „původní stav těchto půd byl různými způsoby obdělávání, jež se na nich dříve uplatňovaly, hnojením atd., změněn, takže jsou v docela jiném stavu“ atd. („An Inquiry into the Causes etc.“, Edinburgh 1779, str. 5.)

Na jedné straně pokrok produktivity všeobecné práce usnadňuje zúrodňování půdy; na druhé straně kultivace zvětšuje rozdíly mezi půdami, neboť je docela možné, že půda A, která je obdělávána, a půda B, která není obdělávána, byly původně stejně úrodné, odečteme-li od úrodnosti půdy A tu část úrodnosti, která se u této půdy nyní sice zdá přirozená, ale byla jí dříve přidána uměle. Samo obdělávání tedy zvětšuje rozdíly v přirozené úrodnosti mezi obdělávanou a neobdělávanou půdou.

Anderson výslovně říká, že půda, u jejíhož produktu se průměrná cena a tržní cena shodují, nemůže platit žádnou rentu:

„Vezměme dvě pole, jejichž produkt je přibližně takový jako ve výše uvedeném případě, tj. na jednom poli 12 bušlů, které kryjí náklady, a na druhém 20 bušlů; není-li k jejich zlepšení zapotřebí žádných bezprostředních výdajů, může pachtýř z druhého pole platit dokonce větší rentu než například 6 bušlů, kdežto z prvního pole nemůže platit žádnou rentu. Jestliže 12 bušlů právě stačí uhradit náklady na obdělávání, pak za obdělávanou půdu, která nese jen 12 bušlů, nelze platit žádnou rentu.“ („Essays. Relating to Agriculture and Rural Affairs“, Edinburgh a Londýn 1775—1796, sv. III, str. 107—109.)

Bezprostředně pak pokračuje:

„Přesto nelze očekávat, že dosáhne-li [pachtýř] většího produktu bezprostředně vynaložením vlastního kapitálu a vlastním úsilím, bude moci platit přibližně stejnou část produktu jako rentu; zůstane-li však půda po určtiou dobu trvale na stejně vysokém stupni úrodnosti, bude ochoten zaplatit rentu v uvedení výši, i když půda původně vděčí za tuto svou úrodnost jeho vlastnímu úsilí.“ (Cit. dílo, str. 109—110.)

Předpokládejme tedy, že produkt nejlepší z obdělávaných půd je například 20 bušlů z akru; 12 bušlů z toho nahrazuje — podle předpokladu — náklady (zálohy plus průměrný zisk). Pak lze platit 8 bušlů jako rentu. Dejme tomu, že bušl stojí 5 šilinků; pak se 8 bušlů čili 1 kvarter rovná 40 šilinkům čili 2 librám št. a 20 bušlů (2¹/₂ kvarteru) se rovná 5 librám št. Z těchto 5 liber št. připadá na náklady 12 bušlů čili 60 šilinků, tj. 3 libry št. Zůstávají pak 2 libry št. čili 8 bušlů na zaplacení renty. Ze 3 liber št. tvořících náklady připadá při 10% míře zisku 54⁶/₁₁ šilinku na výdaje a 5⁵/₁₁ šilinku na zisk (54⁶/₁₁ : 5⁵/₁₁ = 100:10). Předpokládejme nyní, že pachtýř musí provést na neobdělané půdě — která je stejně úrodná, jako byla původní půda, jež nyní vynáší 20 bušlů — nejrüznější zlepšení, aby ji přivedl na takovou úroveň kultivace, jaká odpovídá všeobecné úrovni zemědělství. Nechť ho to stojí kromě výdajů 54⁶/₁₁ šilinku — anebo, započítáme-li do nákladů i zisk, kromě 60 šilinků — ještě dodatečné výdaje 36⁴/₁₁ šilinku; 10 % z těchto dodatečných výdajů rovná se 3⁷/₁₁ šilinku, a teprve za 10 let, bude-li po celou dobu prodávat 20 bušlů po 5 šilincích, bude moci začít platit rentu, teprve až se reprodukuje jeho kapitál. Od této doby by se pak uměle vytvořená úrodnost půdy počítala za původní a prospěch z toho by připadal pozemkovému vlastníkovi.

Ačkoli nově obdělávaná půda je tak úrodná, jako byla původně nejlepší z obdělávaných půd, přesto se tržní cena a průměrná cena produktu nově obdělávané půdy nyní shodují, protože do jeho průměrné ceny vchází položka nákladů, která u nejlepší půdy, u níž uměle vytvořená a přirozená úrodnost do určité míry spadá v jedno, už zmizela. U nově obdělávané půdy je však ta část úrodnosti, která byla vytvořena uměle, vynaložením kapitálu, ještě naprosto odlišná od přirozené úrodnosti půdy. Nově obdělávaná půda, i když by byla původně stejně úrodná jako nejlepší z obdělávaných půd, by tedy nemohla platit žádnou rentu. Po deseti letech by však nejen mohla platit rentu, ale mohla by platit právě tak velkou rentu jako dříve obdělávaný nejlepší druh půdy.

Anderson tu tedy postihuje oba jevy:

1. že diferenciální renta, kterou dostává pozemkový vlastník, je zčásti výsledkem úrodnosti, kterou pachtýř půdě uměle přidal;

2. že tato umělá úrodnost se po uplynutí určité doby jeví jako původní produktivita samé půdy, protože se přeměnila sama půda a proces, v němž se tato přeměna uskutečnila, není už zjevný.

ǁ515ǀ Zařídím-li si dnes přádelnu bavlny za 100 000 liber št., budu mít výkonnější přádelnu než můj předchůdce, který si ji zařídil před deseti lety. Za rozdíl, který existuje v produktivitě ve strojírenství, ve stavebnictví vůbec atd. mezi dneškem a dobou před deseti lety, neplatím. Naopak, umožňuje mi to, abych za továrnu o stejné výkonnosti zaplatil méně, anebo abych za stejnou sumu dostal továrnu s vyšší výkonností. V zemědělství je tomu jinak. Rozdíl mezi původní úrodností půdy se zvětšuje o tu část takzvané přirozené úrodnosti půdy, kterou ve skutečnosti kdysi vytvořili lidé, avšak nyní je organickou součástí půdy a nelze ji už od její původní úrodnosti odlišit. K tomu, aby byla neobdělaná půda o stejné původní úrodnosti přivedena na úroveň této zvýšené úrodnosti, nejsou v důsledku rozvoje produktivní síly všeobecné práce nutné stejné náklady, jaké byly nutné k tomu, aby přivedly původní úrodnost obdělávané půdy na úroveň její nynější, zdánlivě původní úrodnosti; nicméně i nyní jsou nutné větší nebo menší náklady, aby půda dosáhla stejné úrovně. Průměrná cena nového produktu je proto vyšší než průměrná cena produktu starého; rozdíl mezi tržní cenou a průměrnou cenou se tím zmenšuje a může dokonce úplně zmizet. Ale dejme tomu, že ve výše uvedeném případě je nově obdělávaná půda tak úrodná, že po dodatečném výdaji 40 šilinků (včetně zisku) dává místo 20 bušlů 28 bušlů. V tomto případě by mohl pachtýř platit 8 bušlů čili 2 libry št. renty. Ale proč? Protože nově obdělávaná půda dává o 8 bušlů víc než stará půda, takže při stejné tržní ceně poskytuje i přes vyšší průměrnou cenu týž přebytek ceny jako stará půda. Kdyby její úrodnost nebyla stála žádné dodatečné výdaje, byla by dvakrát vyšší než úrodnost staré půdy.^[g] S těmito výdaji je přesně stejná.

[10. Neudržitelnost Rodbertusovy kritiky Ricardovy teorie renty.
Rodbertus nepochopil zvláštnosti kapitalistického zemědělství]

Nyní se vrátíme definitivně a naposledy k Rodbertusovi.

„Tato teorie“ (Rodbertusova teorie renty) „vysvětluje všechny jevy souvisící se mzdou, rentou atd... z rozdělování produktu práce, ke kterému nutně dochází, jsou-li dány dvě předběžné podmínky: dostatečná produktivita práce a vlastnictví půdy a kapitálu. Vysvětluje, že jedině dostatečná produktivita práce vytváří ekonomickou možnost takového rozdělování, protože díky této produktivitě dostává hodnota produktu tolik reálného obsahu, že z něho mohou žít i jiné osoby, které nepracují; tato teorie též vysvětluje, že jedině vlastnictví půdy a kapitálu vytváří právní skutečnost takového rozdělování, protože nutí dělníky, aby se o svůj produkt rozdélili s nepracujícími vlastníky půdy a kapitálu, a to dokonce v takovém poměru, že právě oni, dělníci, z něho dostanou jen tolik, aby mohli žít.“ (Rodbertus, [„Sociale Briefe an von Kirchmann, Dritter Brief...“, Berlín 1851], str 156—157.

A[dam] Smith vysvětluje tuto věc dvojím způsobem. [První pojetí:] Rozdělování produktu práce, přičemž se tento produkt považuje za daný a ve skutečnosti tu jde o podíl na užitné hodnotě. Toto pojetí je i pojetím pana Rodbertuse. Setkáváme se s ním i u Ricarda, a tomu je to třeba tím víc vytknout, protože on nezůstává jen u všeobecné fráze o určování hodnoty pracovní dobou, nýbrž míní to s tímto určováním vážně. Toto pojetí se více nebo méně hodí, mutatis mutandis, na všechny výrobní způsoby, v nichž dělníci a vlastníci objektivních podmínek práce tvoří různé třídy.

Druhé Smithovo pojetí je naproti tomu charakteristické pro kapitalistický výrobní způsob. A proto také jedině toto pojetí je teoreticky užitečnou formulí. Zde totiž Smith chápe zisk a rentu jako něco, co vyplývá z nadpráce, kterou dělník přidává k pracovnímu předmětu nad tu část práce, kterou si reprodukuje jen svou vlastní mzdu. Je to jedině správné stanovisko tam, kde se výroba zakládá jedině na směnné hodnotě. Je v něm základ pro pochopení procesu vývoje, kdežto v prvním pojetí se pracovní doba předpokládá jako konstantní.

U Ricarda vyplývá jednostrannost také z toho, že chce všeobecně dokázat, že různé ekonomické kategorie či vztahy neodporují teorii hodnoty, místo aby je naopak na této základně vysvětlil, i s jejich zdánlivými rozpory, čili aby vyložil vývoj samé této základny.

ǁ516ǀ „Jak je Vám^[h] známo, podle všech ekonomů počínaje A[damem] Smithem rozkládá se hodnota produktu na mzdu, pozemkovou rentu a zisk z kapitálu, a tudíž myšlenka, že důchod různých tříd a zejména i podíly renty se zakládají na rozdělení produktu, není nová. (Jistěže ne!) „Jenže všichni ekonomové se hned potom dostávujl na scestí. Všichni — nevyjímaje dokonce ani Ricardovu školu — se dopouštějí především té chyby, že nechápou celý produkt, dokončený statek, celý národní produkt jako jediný celek, na němž se podílejí dělnici, pozemkoví vlastníci a kapitalisté, nýbrž chápou rozdělování surového produktu jako zvláštní rozdělování, při němž dostávají svůj podíl tři účastníci, a rozdělování průmyslového produktu chápou opět jako zvláštní rozdělováni, při němž dostávají svůj podíl jen dva účastníci. Tak tyto syatémy vidí surový produkt sám osobě a průmyslový produkt sám o sobě, každý z nich odděleně, jako zvláštní statek, který tvoří důchod.“ (Cit. dílo, str. 162.)

Především A[dam] Smith skutečně svedl všechny pozdější ekonomy, včetně Ricarda a pana Rodbertuse „na scestí“ tím, že rozkládá „celou hodnotu produktu na mzdu, pozemkovou rentu a zisk kapitálu“ [str. 162], a tak zapomíná na konstantní kapitál, který tvoří rovněž část hodnoty. Tímto nedostatečným rozlišováním přímo znemožnil, jak dokazují moje vývody,^[48] jakékoli vědecké vysvětlení této otázky. Fyziokraté byli v tomto směru dále. Své „původní a roční zálohy“ odlišovali jako tu část hodnoty ročního produktu nebo tu část samého ročního produktu, která se ani pro národ, ani pro jednotlivce nerozkládá znovu na mzdu, zisk anebo rentu. Zemědělci nahrazují podle nich sterilní třídě její zálohy ve formě surovin (přeměna těchto surovin ve stroje připadá sterilní třídě), na druhé straně si pak zemědělci sami nahrazují část svých záloh (semena, plemenný a tažný dobytek, hnojivo atd.) ze svého produktu, a druhou část (stroje atd.) jim nahrazuje sterilní třída směnou za suroviny.

Za druhé, pan Rodbertus se mýlí, když ztotožňuje rozdělování hodnoty a rozdělování produktu. „Statek, který tvoří důchod“ nemá s tímto rozdělováním hodnoty produktu bezprostředně nic společného. Že se ty části hodnoty, které připadají například výrobci příze a které se vyjadřují v určitých množstvích zlata, zpředmětňují v nejrůznějších produktech zemědělských nebo průmyslových — to vědí ekonomové stejně dobře jako Rodbertus. To se předpokládá, protože tito výrobci vyrábějí zboží, a ne výrobky pro svou vlastní bezprostřední spotřebu. Protože se hodnota podléhající rozdělování, tj. ta součást hodnoty, která se vůbec přeměňuje v důchod, vytváří uvnitř každé jednotlivé sféry výroby nezávisle na druhých sférách — ačkoli každá sféra výroby předpokládá v důsledku dělby práce jiné sféry — dělá Rodbertus krok zpět a zmatek, když místo toho, aby toto vytváiení hodnoty zkoumal v čisté podobě, zamotává věc na samém začátku otázkou, jaký podíl na existujícím celkovém produktu národa zabezpečují tyto součásti hodnoty svým majitelům. Rozdělování hodnoty produktu je u něho hned rozdělováním užitných hodnot. Zatímco sám připisuje tento zmatek jiným ekonomům, je nutné použít jeho vlastního korektivu, že je třeba zkoumat průmyslové produkty a surové produkty en bloc^[i], tj. že je zapotřebí takového způsobu zkoumání, který nemá vztah k vytváření hodnoty, a je tedy nesprávný, má-li vysvětlit, jak se hodnota vytváří.

Na hodnotě průmyslového produktu, pokud se rozkládá na důchod a pokud průmyslník neplatí pozemkovou rentu — ať už z půdy, na níž stojí stavby, nebo z vodních toků atd. — se podílí jen kapitalista a námezdní dělník. Na hodnotě zemědělského produktu se podílejí většinou tři podílníci. To připouští i pan Rodbertus. Způsob, jakým si tento jev vykládá, nic nemění na samém faktu. Vycházejí-li však jiní ekonomové, zvláště Ricardo, z rozdělování na dvě části — mezi kapitalistu a námezdního dělníka — a uvádějí-li příjemce pozemkové renty teprve později jako nějaký zvláštní výrůstek, odpovídá to plně podstatě kapitalistické výroby. Zpředmětněná práce a živá práce, to jsou ti dva ǁ517ǀ činitelé, na jejichž protikladnosti spočívá kapitalistická výroba. Kapitalista a námezdní dělník, to jsou jediní funkcionáři a faktory výroby, jejichž vztah a protiklad vyplývají z podstaty kapitalistického výrobního způsobu.

Okolnosti, za nichž se kapitalista musí znovu dělit o část nadpráce nebo nadhodnoty, kterou ukořistil, s třetími, nepracujícími osobami, objevují se až ve druhé instanci. A je právě faktem výroby, že — po odečtení té části hodnoty produktu, která se platí jako mzda, a té části hodnoty, která se rovná konstantnímu kapitálu — celá nadhodnota přechází přímo z rukou dělníka do rukou kapitalisty. Vůči dělníkovi je kapitalista bezprostředním majitelem celé nadhodnoty, bez ohledu na to, jak se o ni později dělí s kapitalistou, který půjčuje peníze, s pozemkovým vlastníkem atd. Výroba, jak poznamenává James Mill, by tudíž mohla nerušeně pokračovat, kdyby příjemce pozemkové renty zmizel a na jeho místo nastoupil stát. Soukromý vlastník pozemku není pro kapitalistickou výrobu nezbytným výrobním činitelem, ačkoli je pro ni nezbytné, aby někdo — jen ne dělník — půdu vlastnil, aby tedy například patřila státu. Ze samé podstaty kapitalistického výrobního způsobu — na rozdíl od výrobního způsobu feudálního, antického atd. — vyplývá, že třídy, které se bezprostředně účastní výroby a jsou tedy i bezprostředními účastníky rozdělování vyrobené hodnoty (a tedy i produktu, v němž se tato hodnota zpředmětňuje) — že tyto třídy se redukují na kapitalisty a námezdní dělníky a že sem nepatří pozemkový vlastník (který přichází teprve post festum^[j], a to v důsledku takových vlastnických vztahů k silám přírody, které nevyrostly z kapitalistického způsobu výroby, ale které tento způsob výroby zdědil) . To, že Ricardo a jiní redukovali bezprostřední účastníky výroby na dvě třídy, není ani zdaleka chybou, naopak je to adekvátním teoretickým výrazem kapitalistického způsobu výroby a vyjadřuje jeho differentia specifica^[k]. Pan Rodbertus je ještě příliš staropruským „statkářem“, než aby to pochopil. Všechno to bude pochopitelné a bude to samo bít do očí teprve tehdy, až se kapitalista zmocni zemědělství a všude se postaví — jak je tomu většinou v Anglii — do čela zemědělství právě tak, jako je v čele průmyslu, a pozemkového vlastníka vyloučí z jakékoli přímé účasti na výrobním procesu. To, co tu tedy pan Rodbertus považuje za „scestí“, je správná cesta, jenomže ji nepochopil, protože je ještě v zajetí názorů, pramenících z předkapitalistického výrobního způsobu.

„Ani on“ (Ricardo) „nerozděluje hotový produkt mezi účastníky, nýbrž právě tak jako ostatní ekonomové chápe každý z obou produktů — zemědělský i průmyslový — jako zvláštní produkt podléhající rozdělování.“ (Cit. dílo, str. 167.)

Ricardo tu, pane Rodbertus, nezkoumá produkt, nýbrž hodnotu produktu, a to je naprosto správné. Váš „hotový“ produkt a jeho rozdělování nemá s tímto rozdělováním hodnoty absolutně nic společného.

„Vlastnictví kapitálu je pro něho“ (pro Ricarda) „něčím daným, a to ještě dříve než pozemkové vlastnictví... A tak nezačíná s důvody, nýbrž s faktem rozdělování produktu, a celá jeho teorie se omezuje na zkoumání příčin, které určují a modifikují poměr, v němž se produkt rozděluje... Rozdělování produktu pouze na mzdu a zisk z kapitálu je podle něho původní a původně i jediné rozdělováni.“ (Cit. dílo, str. 167.)

Tomu Vy, pane Rodbertusi, opět nerozumíte. Z hlediska kapitalistické výroby se vlastnictví kapitálu skutečně jeví jako „původní“, protože je tím vlastnictvím, na němž je založena kapitalistická výroba a které v tomto způsobu výroby vystupuje jako činitel výroby a nositel jeho funkcí, což o pozemkovém vlastnictví neplatí. Toto poslední vlastnictví se jeví jen jako něco odvozeného, protože moderní pozemkové vlastnictví je ve skutečnosti vlastnictvím feudálním, avšak přeměněným v důsledku působení kapitálu, ve své formě moderního pozemkového vlastnictví je tedy toto vlastnictví odvozené, je výsledkem kapitalistické výroby. Skutečnost, že Ricardo považuje tento fakt, jak je a jak se jeví v moderní společnosti, i za něco historicky původního (kdežto Vy, pane Rodbertus, místo abyste zkoumal moderní formu, se nemůžete zbavit statkářských reminiscencí), to je omyl, jehož se dopouštějí buržoazní ekonomové při zkoumání všech ekonomických zákonů buržoazní spoleěnosti, neboť tyto zákony se jim jeví jako „přírodní zákony“, a tudíž i jako historické „prius“^[l].

ǁ518ǀ Že však tam, kde nejde o hodnotu produktu, nýbrž o sám produkt, má Ricardo na zřeteli rozdělení celého „hotového“ produktu — to mohl pan Rodbertus vidět už z první věty jeho předmluvy:

„Produkt půdy — všechno, co se získává společným vynaložením práce, strojů a kapitálu z jejího povrchu, rozděluje se mezi tři třídy společnosti, totiž mezi majitele půdy, majitele peněz nebo kapitálu potřebného k jejímu obdělávání, s mezi dělníky, jejichž prací je obdělávána.“ („Principles oj Political Economy“, předmluva, 3. vyd., Londýn 1821.) [Srov. čes. vyd., str. 21.]

Ricardo bezprostředně pokračuje:

„Na různých stupních vývoje lidské společnosti však budou podíly z celkového produktu půdy, které připadají každé z těchto tříd, totiž renta, zisk a mzda, značně odlišné.“ (Tamtéž.)

Zde se mluví o rozdělování „celkového produktu“, a ne průmyslového produktu nebo surového produktu. Avšak považuje-li se tento „celkový produkt“ za daný, jsou tyto podíly na „celkovém produktu“ určeny výhradně těmi podíly, které má každý podílník uvnitř každé sféry výroby na „hodnotě“ svého vlastního produktu. Tuto „hodnotu“ lze směnit za určitou alikvotní část „celkového produktu“ a lze jí touto alikvotní částí také vyjádřit. Ricardo se zde — sleduje A[dama] Smitha — mýlí jedině v tam, že zapomíná, že na rentu, zisk a mzdu se nerozpadá „celkový produkt“, nýbrž že část z tohoto „celkového produktu“ „připadá“ ve formě kapitálu jedné nebo několika z těchto tří tříd.

„Je možné, že jste chtěl tvrdit, že podobně jako zákon rovnosti zisku z kapitálu musel původně snižovat ceny surových produktů tak dlouho, dokud pozemková renta nezmizela, aby pak v důsledku vzestupu cen opět vznikla z rozdílu výnosu na úrodnější a méně úrodné půdě, že stejně i dnes by přiměly kapitalisty výhody vyplývající z toho, že dostávají kromě obvyklého zisku z kapitálu i pozemkovou rentu, k tomu, aby tak dlouho používali kapitálu na kultivaci nové půdy a na meliorace, dokud by přeplnění trhu vyvolané těmito opatřeními opět nesnížilo ceny tak, že by u nejnevýhodněji vložených kapitálů pozemková renta zmizela. Jinými slovy, rovnalo by se to tvrzení, že zákon rovnosti zisků z kapitálu ruší u surového produktu jiný zákon, že se totiž hodnota produktu řídí vynaloženou prací, zatímco právě Ricardo používá v první kapitole své práce prvniho zákona, aby dokázal druhý.“ (Rodbertus, Cit. dílo, str. 174.)

Je to skutečně tak, pane Rodbertus! Zákon „rovnosti zisků z kapitálu“ neruší zákon, že „hodnota“ produktů se řídí „vynaloženou prací“. Skutečně však ruší Ricardův předpoklad, že průměrná cena produktů se rovná jejich „hodnotě“. Ale opět to není tak, že hodnota „surového produktu“ se snižuje na průměrnou cenu; nýbrž naopak. „Surový produkt“ se vyznačuje — protože existuje pozemkové vlastnictví — privilegiem, že jeho hodnota se nesnižuje na průměrnou cenu. Kdyby jeho hodnota skutečně klesla, a to by bylo možné, přestože obsahuje to, co Vy nazýváte „hodnotou materiálu“, na stejnou úroveň s průměrnou cenou zboží, pozemková renta by zmizela. Ty druhy půdy, které dnes možná neplatí žádnou pozemkovou rentu, neplatí ji proto, že tržní cena surových produktů se u nich rovná jejich vlastní průměrné ceně, takže — v důsledku konkurence úrodnějších druhů půd — ztrácejí své privilegium prodávat svůj produkt za jeho „hodnotu“.

„Může být pravda, že dříve, než se vůbec přistoupilo k zemědělství, už existovali kapitalisté, kteří dosahovali zisku a vynakládali své kapitály v souladu se zákonem rovnosti zisku?“ (Jaká hrozná hloupost!) „...Připouštím, že když se dnes vypraví z civilizovaných zemí do ǁ519ǀ nové, panenské země expedice, jejíž bohatší účastníci jsou vybaveni zásobami a nástroji již staré kultury — kapitálem — a chudší s nimi odcházejí v naději, že v jejich službách dosáhnou vysoké mzdy, pak budou kapitalisté pokládat to, co jim zůstane jako přebytek nad mzdu vyplacenou dělníkům, za svůj zisk, protože si s sebou přivezli z mateřské země věci a pojmy, které tam existovaly už dávno.“ (Cit. dílo, str. 174—175.)

To je právě to, pane Rodbertus! Celá Ricardova koncepce má smysl jedině za předpokladu, že kapitalistický způsob výroby je vládnoucí. Jak Ricardo tento předpoklad vyjadřuje, zda se přitom dopouští historického hysteron proteron^[m], to na věci nic nemění. Tento předpoklad je nezbytný; nelze to tudíž dělat tak, jak to děláte Vy, tj. zavádět tu rolnické hospodářství, které nezná kapitalistické účetnictví, a proto nezapočítává do zálohovaného kapitálu semena atd.! Je to „nesmysl“, ale nedopouští se ho Ricardo, nýbrž Rodbertus, když Ricardovi připisuje názor, že kapitalisté a dělníci existují dříve, „než se začala obdělávat půda“. (Cit. dílo, str. 176.)

„Teprve když... ve společnosti vznikl kapitál, když se stal známý a začal se platit zisk z kapitálu, mělo podle... Ricardova názoru začit obděláváni půdy.“ (Cit. dílo, str. 178.)

Jaká hloupost! Teprve když se kapitalista vetřel jako pachtýř mezi zemědělce a pozemkového vlastníka — ať už k tomu došlo tak, že se z dřívějšího leníka stal nějakým švindlem kapitalistický pachtýř, nebo tak, že průmyslník vložil svůj kapitál do zemědělství místo do továrny — teprve potom začíná opravdu ne už „obdělávání půdy“ vůbec, nýbrž „kapitalistické“ obdělávání půdy, které se svou formou i obsahem velice liší od dřívějších forem zemědělství.

„V každé zemi byla většina půdy v soukromému vlastnictví již mnohem dřív, než se začala obdělávat; rozhodně mnohem dřív, než se v průmyslu vytvořila míra zisku z kapitálu.“ (Cit. dílo, str. 179.)

Aby tu Rodbertus pochopil Ricardovu koncepci, musel by být Angličanem a ne pomořanským statkářem a musel by znát dějiny ohrazování obecních pozemků a neobdělané půdy. Pan Rodbertus uvádí příklad Ameriky. Stát tam prodává půdu

„po parcelách především osadníkům, sice také za nepatrnou cenu, která však už musí rozhodně představovat pozemkovou rentu.“ (Cit. dílo, str. 179—180.)

Ale kdepak. Tato cena nevytváří pozemkovou rentu, stejně jako například všeobecná průmyslová daň by nemohla vytvořit průmyslovou rentu a jako vůbec žádná daň nevytváří „rentu“.

„Příčina vzestupu renty uvedená sub b)“ ˂v důsledku vzrůstu počtu obyvatelstva nebo zvětšení množství použité práce˃ „je, tvrdím, předností pozemkové renty před ziskem z kapitálu. Tato příčina nemůže nikdy zvýšit zisk z kapitálu. V důsledku zvětšení hodnoty národního produktu připadne národu při stejné produktivitě, avšak zvětšené produktivní síle (při vzrůstu počtu obyvatelstva), větší zisk z kapitálu, ale tento větší zisk z kapitálu připadá vždy na kapitál, který se úměrně tomu zvětšil; míra zisku tedy zůstává stejně vysoká jako dřív.“ (Cit. dilo, str. 184—185.)

To není pravda. Množství nezaplacené nadpráce stoupá, jestliže nadbytečná pracovní doba činí například místu 2 hodin 3, 4 nebo 5 hodin. Roste-li množství této nezaplacené nadpráce, nevzrůstá [úměrně tomu] množství zálohovaného kapitálu, a to za prvé proto, že tento další přebytek nadpráce se neplatí, tudíž nezpůsobuje žádné výdaje kapitálu; za druhé pak proto, že výdaje na fixní kapitál nevzrůstají úměrně tomu, oč se ho víc používá. Není zapotřebí víc vřeten atd. Ovšem opotřebovávají se rychleji, ale ne úměrně tomu, oč víc se používají. Při stejné produktivitě tu tedy vzrůstá zisk, protože nevzrostla jen nadhodnota, ale i míra nadhodnoty. V zemědělství to není možné vzhledem k přírodním podmínkám. Na druhé straně se produktivita rychle mění, jak se zvětšuje vynaložený kapitál. I když je vynaložený kapitál absolutně velký, není v důsledku úspornosti výrobních podmínek relativně tak velký - nemluvě ani o dělbě práce a o strojích. Míra zisku by tudíž mohla vzrůstat, dokonce i kdyby nadhodnota (nejen její míra) zůstala stejná.

ǁ520ǀ Naprosto nesprávné a pomořansko-statkářské je toto Rodbertusovo tvrzení:

„Je možné, že v průběhu těchto třiceti let“ (1800-1830) „vzniklo parcelací nebo dokonce i prvotním obděláním půdy víc nových statků a že se tedy zvětšená pozemková renta dělila i mezi víc majitelů, ale roku 1830 se nerozdělovala na víc jiter než roku 1800; tyto nově oddělené nebo nově obdělávané pozemky byly dříve celou svou plochou zahrnuty do starých pozemků, a menší pozemková renta roku 1800 byla tudíž tehdy rozdělena i na ně a vůbec uplatňovala svůj vliv na výši anglické pozemkové renty stejně jako větší renta roku 1830.“ (Cit. dílo, str. 186.)

Milý Pomořane! Proč tak sebevědomě přenášíš své pruské poměry neustále na Anglii? Angličan vůbec nepočítá, že jestliže se — bylo-li tomu tak skutečně (to je třeba prověřit) v letech 1800 až 1830 „ohradily“ tři až čtyři milióny akrů, pak se renta rozdělovala na tyto čtyři milióny akrů^[49] i před rokem 1830, tj. i roku 1800. Naopak, tyto 4 milióny akrů byly neobdělanou nebo obecní půdou, která nenesla žádnou rentu a nikomu ani nepatřila.

Snaží-li se Rodbertus stejně jako Carey (avšak jiným způsobem) Ricardovi dokázat, že „nejúrodnější“ půda se většinou neobdělává z fyzikálních a jiných důvodů první, nemá to s Ricardem nic společného. „Nejúrodnější“ půda - to je vždy „nejúrodnější“ půda za daných výrobních podmínek.

Velmi značná část námitek, s nimiž Rodbertus proti Ricardovi vystupuje, vyplývá z toho, že naivně ztotožňuje „pomořanské“ a „anglické“ výrobní vztahy. Ricardo předpokládá kapitalistickou výrobu - při níž se tam, kde existuje v rozvinuté formě, jako v Anglii - kapitalistický pachtýř odděluje od pozemkového vlastníka. Rodbertus vychází z takových vztahů, které jsou samy o sobě kapitalistickému způsobu výroby cizí a pro něž je tento způsob výroby jen nadstavbou. Co říká pan Rodbertus například o postavení hospodářských středisek v hospodářských komplexech, plně platí o Pomořansku, ale nikoli o Anglii, kde kapitalistický způsob výroby od poslední třetiny 16. století čím dál tím víc nabýval vrchu, asimiloval všechny podmínky a v různých obdobích postupně smetl se země všechny historické podmínky - vesnice, budovy i lidi -‚ aby si zajistil „nejproduktivnější“ vynaložení kapitálu.

Stejně nesprávné je i to, co říká Rodbertus o „vynakládání kapitálu“.

„Ricardo omezuje pozemkovou rentu na to, co se platí majiteli půdy za používání původních, přirozených a nezničitelných sil půdy. Tím chce odečíst od pozemkové renty všechno, co by se mělo u pozemků už obdělaných připsat k dobru kapitálu. Jenže je jasné, že z výnosu pozemku nesmí nikdy připočítat ke kapitálu víc než plný úrok obvyklý v zemi. Vždyť jinak by musel v národohospodářském rozvoji země připustit dvě různé sazby zisku - zemědělskou, která by poskytovala větší zisk, než jaký vládne v průmyslu, a druhou, která platí v průmyslu; byl by to však předpoklad, který by vyvrátil celý jeho systém, založený právě na rovnosti sazby zisku.“ (Cit. dílo, str. 215-216.)

Je to opět představa pomořanského statkáře, který si půjčuje kapitál, aby své pozemkové vlastnictví zlepšil, a proto chce - z teoretických i praktických důvodů - platit věřiteli jen „v zemi obvyklý úrok“. V Anglii však tomu je jinak. Tam vydává kapitál na zlepšení půdy pachtýř, kapitalistický pachtýř. Z tohoto kapitálu, stejně jako z kapitálu, který vydává přímo na výrobu, nepožaduje v zemi obvyklý úrok, nýbrž v zemi obvyklý zisk. Nepůjčuje kapitál pozemkovému vlastníkovi, aby mu jej zúročil tak, jak je to „v zemi obvyklé“. Půjčuje si třeba sám kapitál anebo používá svého dodatečného kapitálu, aby mu přinesl „v zemi obvyklý“ průmyslový zisk, převyšující přinejmenším dvojnásobně v zemi obvyklý úrok.

Ostatně Ricardo ví to, co už věděl Anderson; navíc výslovně říká, že ǁ521ǀ produktivní síla země vytvořená takto kapitálem později splývá s „přirozenou“ produktivní silou země, tak zvyšuje rentu. Rodbertus o tom nic neví, a tak mluví do větru.

Moderní pozemkové vlastnictví jsem už zcela správně vysvětlil:

„Renta ve smyslu Ricardově je pozemkové vlastnictví v buržoazní podobě, tj. feudální vlastnictví, které se podřídilo podmínkám buržoazní výroby.“ („Misère de la Philosophie“, Paříž 1847, str. 156.) [Srov. K. Marx, „Bída filosofie“, Marx-Engels, Spisy 4, zde.]

Tam jsem už také správně poznamenal:

„Ricardo sice předpokládá, že k určení renty je nutná buržoazní výroba, ale přitom své pojetí renty aplikuje na pozemkové vlastnictví všech dob a všech zemí. To jsou omyly všech ekonomů, kteří vydávají vztahy buržoazní výroby za věčné kategorie.“ (Cit. dílo, str. 160.) [Srov. čes. vyd., str. 185.]

Rovněž jsem správně poznamenal, že „pozemkové kapitály“ lze zvětšit stejně jako všechny jiné kapitály:

„Pozemkové kapitály lze zvětšit právě tak jako ostatní výrobní prostředky. Nepřipojujeme nic k hmotě — abychom mluvili jako pan Proudhon — ale rozmnožujeme pozemky, které slouží jako výrobní nástroje. Musíme pouze vložit do pozemků, které jsou již přeměněny ve výrobní prostředek, další kapitál, abychom rozmnožili pozemkový kapitál, aniž zvětšíme hmotu tj. rozlohu půdy.“ (Cit. dílo, str. 165.) [Srov. čes. vyd., str. 188.]

Stále zůstává správný ten rozdíl mezi průmyslem a zemědělstvím, který jsem tehdy zdůraznil:

„Především tu nelze na rozdíl od průmyslové výroby libovolně rozmnožit výrobní nástroje stejné produktivnosti, tj. stejně úrodné pozemky. Dále se podle toho, jak přibývá obyvatelstva, přistupuje k obdělávání půdy horší jakosti anebo se do téhož pozemku vkládá nový kapitál, který je poměrně méně produktivní než kapitál vložený poprvé.“ (Cit. dílo, str. 147.) [Srov. čes. vyd., str. 183.]

Rodbertus říká:

„Musím však upozornit i na jinou okolnost, která ovšem mnohem pomaleji, ale zato mnohem častěji dělá z horších zemědělských strojů lepší^[50]. Je to nepřetržité obdělávání pozemků, které, provádí-li se ovšem podle racionálního systému, zlepšuje půdu bez nejnepatrnějších mimořádných vkladů kapitálu.“ ([„Sociale Briefe an von Kirchmann, Dritter Brief...] str. 222.)

To říkal už Anderson. Obdělávání zlepšuje půdu.

[Rodbertus pokračuje:]

„Musel byste dokázat, že počet obyvatelstva pracujícího v zemědělství vzrostl časem víc než výroba životních prostředků nebo třeba jen víc než ostatní část obyvatelstva země. Pouze z toho by mohlo nezvratně vyplývat, že se vzrůstem zemědělské výroby se na ni musí vynakládat i stále víc práce. Avšak právě v tom Vám odporuje statistika.“ (Cit. dílo, str. 274.) „Ano, můžete dokonce zjistit, že [vcelku] všeobecně převládá pravidlo, že čím je v určité zemi větši hustota obyvatelstva, tím menší měrou se lidé zabývají zemědělstvím... Týž jev se ukazuje při vzrůstu obyvatelstva v téže zemi: ta část obyvatelstva, která se nezabývá zemědělstvím, vzrůstá téměř všude rychleji.“ (Cit. dílo, str. 275.)

Ale je tomu zčásti proto, že mnohem víc orné půdy se mění v pastviny pro skot a ovce, a zčásti proto, že při výrobě ve větším měřítku — při zemědělské velkovýrobě — je práce produktivnější. Avšak i proto — a tuto okolnost pan Rodbertus úplně přehlíží —‚ že velká část nezemědělského obyvatelstva pracuje pro zemědělství, že mu dodává konstantní kapitál, který s pokrokem zemědělské kultury vzrůstá, např. minerální hnojiva, zahraniční semena, stroje všeho druhu.

Podle pana Rodbertuse (cit. dílo, str. 78) nepovažuje

„dnes zemědělec“ (v Pomořansku) „píci pro tažný dobytek, kterou vypěstoval ve svém vlastním hospodářství, za kapitál“.

ǁ522ǀ „Kapitál sám o sobě čili v národohospodářském smyslu je produkt, jehož se používá k další výrobě... Avšak ve vztahu k zvláštnímu zisku, který má vynášet, čili ve smyslu, v němž ho chápou dnešní podnikatelé, musí vystupovat jako ‚výdaj‘, aby byl kapitálem.“ (Cit. dílo, str. 77.)

Jenže tento pojem „výdaj“ nevyžaduje, jak si myslí pan Rodbertus, aby se kupoval jako zboží u jiných. Jestliže některá část produktu, místo aby se prodala jako zboží, vchází znovu do výroby, vchází do ní jako zboží. Zpočátku se oceňuje jako „peníze“, a to je možno dělat tím přesněji, že všechny tyto „výdaje“, které existují i v zemědělství, se vyskytují současně jako „zboží“ na trhu — dobytek, píce, hnojivo, osivo a vůbec semena všeho druhu. Ale v „Pomořanech“ se to všechno, jak se zdá, nepočítá mezi výdaje“.

„Hodnota zvláštních výsledků těchto různých prací“ (v průmyslu a ve výrobě surovin) „netvoří ještě vlastní důchod, který připadá jejich majiteli, nýbrž jen měřítko k vypočítání tohoto důchodu. Tento příslušný důchod sám je části společenského důchodu, který se vytváří jedině společnou prací zemědělství a průmyslu, a tedy i část tohoto důchodu se vytváří rovněž jen touto společnou prací.“ (Cit. dílo, str. 36.)

K čemu to je? Realizace této hodnoty může být jen její realizací v užitné hodnotě. O to však vůbec nejde. Kromě toho je už v pojmu nutné mzdy zahrnuto, kolik hodnoty představují životní prostředky — v zemědělských a průmyslových produktech — nutné k obživě dělníka.

To by tedy bylo vyřízeno.

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — úmyslně, záměrně. (Pozn. red.)

b ǁ499ǀ Ricardo (viz výše), když ho jeho teorie přivede například k tomu závěru, že vzestupem mzdy nad minimum se nezvýší hodnota zboží, tak to rovně a jasně řekne. Malthus chce udržovat mzdu na nízké úrovni, aby z toho těžil buržoa. ǀ499ǁ

c — „třída peněžníků“. (Pozn. red.)

d — „dílo převýšilo látku“ (Ovidius, „Proměny“). (Pozn. red.)

e — Viz zde. (Pozn. red.)

f — vyvrcholení. (Pozn. red.)

g Pod „úrodností půdy“ tu Marx rozumí celkovou sumu renty dosahovanou z této půdy. (Pozn. red.)

h — tj. von Kirchmannovi. (Pozn. red.)

i — vcelku. (Pozn. red.)

j — dodatečně, když už je po všem. (Pozn. red.)

k — specifický rozdíl. (Pozn. red.)

l — první věc; to, co předcházelo. (Pozn. red.)

m — převráceni časové posloupnosti; chyba spočívající v záměně následujícího a pozdějšího (hysteron) za dřívější a předcházející (proteron). (Pozn. red.)

31 Marx má na mysli Andersonovu práci „An Enquiry into the Nature of the Corn Laws, with a View to the new Corn Bill proposed for Scotland“, Edinburgh 1777.

32 Jde o práci Adama Smitha „An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations“, která vyšla v Londýně roku 1776 (ve dvou svazcích). [„Pojednání o podstatě a původu bohatství národů“, I — II, čes. vyd. 1958.]

33 Britské museum v Londýně bylo založeno roku 1753. Jeho nejdůležitější složkou je knihovna, jedna z největších na světě. V této knihovně pracovali Marx i Engels. V květnu a červnu 1908 v ní pracoval i Lenin.

34 Jde o Ricardovu předmluvu k prvnímu vydání jeho díla „On Principles of Political Economy, and Taxation“, které vyšlo v Londýně roku 1817. [„Zásady politické ekonomie a zdanění“, čes. vyd. 1956.]

35 Míní se tím Malthusova kniha „An Essay on the Principle of Population...“, která vyšla anonymně v Londýně roku 1798.

36 Marx má na mysli knihu Josepha Townsenda „A Dissertation on the Poor Laws“, která vyšla anonymně v Londýně roku 1786; Marx ji cituje ve III. sešitě svého rukopisu (str. 112—113) v oddílu „Absolutní nadhodnota“. Všechny tři citáty, které tam jsou uvedeny, uvádí Marx i v „Kapitálu“, díl I, kapitola 23, zde.

37 Jde o dvě Malthusovy brožury „The Grounds of an Opinion on the Policy of Restricting the Importation of Foreign Corn...“ a „An Inquiry into the Nature and Progress of Rent...“, které vyšly v Londýně roku 1815.

38 Marx zde naráží na vulgárního ekonoma Roschera, který byl profesorem na universitě v Lipsku.

39 Pod tímto jménem psal rakouský kazatel a literát Ulrich Megerle (1644 až 1709) svoje práce, v nichž se snažil populárním způsobem propagovat katolicismus.

40 V rukopise pak následuje malá vsuvka, v níž staví Marx proti sobě Ricardův a Malthusův názor o úrovni mzdy. Tato vsuvka je zde uvedena jako poznámka ^[b].

41 Marx má na mysli práci Johna Ramsaye McCullocha „The Literature of Political Economy...“, která vyšla v Londýně roku 1845.

42 Marx označuje Roschera jménem starořeckého historika Thukydida, protože „pan profesor Roscher“, jak píše Marx v XV. sešitě svého rukopisu (str. 922) „se skromně představil jako Thukydides politické ekonomie“. Roscherův neskromný odkaz na Thukydida je v úvodu k jeho „Grundlagen der Nationalökonomie“.

Označení „Thukydides Roscher“ je zjevně míněno ironicky: Roscher hrubě překroutil, jak ukazuje Marx v této kapitole a na četných jiných místech jak dějiny ekonomických vztahů, tak i dějiny ekonomických teorií.

43 Viz poznámka ^[41].

44 Marx má na mysli knihu Thomase Hopkinse „Economical Enquiries relative to the Laws which regulate Rent, Profit, Wages, and the Value of Money“, která vyšla v Londýně roku 1822. Příslušné místo z této knihy uvádí Marx dále.

45 V dalším textu „Teorií o nadhodnotě“ se už Marx k analýze těchto Roscherových názorů nevrací. Přesto podrobně kritizuje ve 3. části „Teorií“, v kapitole „Rozklad Ricardovy školy“, podobné vulgární názory McCullochovy, které byly stejně jako Roscherovy názory pod silným vlivem apologetické koncepce „produktivních služeb“, s níž vystoupil Jean-Baptiste Say a o níž Marx mluví v dalším odstavci. V I. dílu „Kapitálu“ se Marx dotýká Roscherových názorů o přírodě jako o jednom ze zdrojů hodnoty v poznámce [22] k 6. kapitole. Viz též III. díl „Kapitálu“ (zde).

46 Jde o Malthusovu populační teorii.

47 James Anderson tu cituje z francouzského překladu knihy „Ricordo dʼAgricultora“ [„Nástin zemědělství“], kterou vydal roku 1567 v Benátkách Ital Camillo Tarello da Lonato, k jehož názoru se Anderson v této otázce plně přiklání.

48 Viz Karel Marx, „Teorie o nadhodnotě“, část 1, zde.

49 V I. dílu „Kapitálu“, v kapitole 24, píše Marx, že v letech 1801 — 1831 bylo anglické zemědělské obyvatelstvo oloupeno o 3 511 770 akrů obecní půdy, která pak byla „darována landlordům parlamentem skládajícím se z landlordů“. (Viz zde.)

50 „Zemědělskými stroji“ zde Rodbertus rozumí různé kategorie půdy lišící se svou úrodností. Obrazné přirovnání kategorií půdy ke strojům různé efektivnosti převzal Rodbertus od Malthuse.

---

Pan Rodbertus. Nová teorie pozemkové renty (Exkurs)
Obsah „Teorie o nadhodnotě II“
Ricardova a Smithova teorie ceny nákladů (Vyvrácení)