Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx
Teorie o nadhodnotě I



[Kapitola sedmá]


Linguet
[Raná kritika buržoasně liberálního názoru na „svobodu“ dělníka]

ǁ438ǀ Linguet, „Théorie des loix civiles etc.“, Londres 1767.

V souladu s plánem svého spisu vylučuji socialistické a komunistické autory vůbec z historického přehledu. Tento přehled má jen ukázat jednak formu, v níž ekonomové kritisují sami sebe, jednak historicky rozhodující formy, ve kterých byly poprvé vysloveny a dále rozvinuty zákony politické ekonomie. Vylučuji proto při zkoumání nadhodnoty takové autory XVIII. století, jako Brissota, Godwina atd., a rovněž socialisty a komunisty XIX. století. Těch několik socialistických spisovatelů, o nichž budu mluvit v tomto přehledu,[111] se buď staví na stanovisko buržoasní ekonomie, nebo proti ní bojuje z jejího vlastního stanoviska.

Linguet však není socialista. Jeho polemika proti buržoasně liberálním ideálům jeho osvícenských současníků, proti začínajícímu panství buržoasie halí se zpola vážně, zpola ironicky do reakčního roucha. Obhajuje asijský despotismus proti jeho civilisovaným evropským formám, například otroctví proti námezdní práci.

Svazek I. Jediná věta proti Montesquieuovi: „duch zákonů, to je vlastnictví“ [ľesprit des lois, cʼest la propriété][112] ukazuje hloubku jeho názorů.

Jedinými ekonomy, s nimiž měl Linguet co činit, byli fysiokraté.

Bohatí se zmocnili všech výrobních podmínek; to vedlo k odcizení výrobních podmínek, jimiž ve své nejjednodušší formě jsou samy přírodní živly.

„V našich civilisovaných zemích jsou všechny živly přírody otroky‘ (str. 188).

Chce-li někdo získat část těchto pokladů, které si bohatí přivlastnili, musí si je koupit tvrdou prací, která rozmnožuje bohatství těchto bohatých.

„Tímto způsobem přestala celá zotročená příroda poskytovat svým dětem snadno dostupné zdroje k udržení jejich života. Za její dobrodiní je třeba platit ustavičným vypětím a za její dary úpornou prací.“

(Zde zaznívá — v „darech přírody“ — fysiokratický názor.)

„Boháč, který je uchvátil do svého výlučného vlastnictví, dovoluje společnosti jen za tuto cenu, aby si z nich vzala zpět malý dílek. Chce-li někdo, aby mu bylo dovoleno podílet se na jejích pokladech, musí pracovat na jejich rozmnožení.“ (Str. 189.) „Je tedy třeba vzdát se chiméry svobody“ (str. 190). Zákony jsou tu proto, aby „posvětily dřívější usurpaci“ (soukromého vlastnictví) „a aby zabránily nové usurpaci“ (str. 192). „Jsou jakýmsi spiknutím proti nejpočetnější čáati lidského rodu“ (totiž nemajetných). „Společnost vytvořila zákony, a ne zákony společnost“ (str. 230). „Vlastnictví tu bylo dříve než zákony“ (str. 236).

Společnost sama — skutečnost, že člověk žije ve společnosti, a ne jako samostatné individuum — je kořenem vlastnictví a na něm se zakládajících zákonů a nevyhnutelného otroctví.

Na jedné straně žili pokojně a isolovaně zemědělci a pastýři. Na druhé straně

„lovci, zvyklí žít z krve, sdružovat se v tlupy, aby mohli snadněji přepadat a zabíjet zvěř, jejímž masem se živili, a dohodnout se o rozdělení kořisti“ (str. 279). „U lovců se musely objevit první známky společnosti“ (str. 278). „Skutečná společnost se utvořila na úkor pastýřů a zemědělců a byla založena na jejich ujařmení“ tlupou spojených lovců (str. 289). Všechny povinnosti ve společnosti se redukují na poroučení a poslouchání. „Tato degradace jedné části lidského rodu vedla nejprve k vytvoření společnosti, a pak vytvořila zákony“ (str. 294).

Dělníky zbavené výrobních podmínek nutí nouze, aby pracovali— chtějí-li žít — na rozmnožování cizího bohatství.

„To, že není možné jinak se uživit, nutí naše nádeníky, aby překopávali zem, jejíchž plodů nebudou užívat, a naše zedníky, aby stavěli budovy, v nichž nebudou bydlet. Bída je žene na trh, kde čekají, až přijdou páni, kterým se uráčí si je koupit. Nutí je prosit na kolenou boháče, aby jim dovolil obohacovat ho.“ (Str. 274.)

„Násilí bylo tedy první příčinou vzniku společnosti a moc jejím prvním pojítkem“ (str. 302). „Jejich“ (lidí) „první starostí bezpochyby bylo opatřit si potravu..., druhou musela být snaha opatřit si ji bez práce“ (str. 307—308). „Toho mohli dosáhnout jedině tak, že si přivlastňovali plody cizí práce“ (str. 308). „První dobyvatelé se stali despoty jen proto, aby mohli beztrestně lenošit, a králi, aby měli z čeho žít; to velmi zužuje a zjednodušuje... ideu vládnutí“ (str. 309). „Společnost se zrodila z násilí a vlastnictví z usurpace“ (str. 347). „Jakmile byli páni a otroci, byla utvořena společnost“ (str. 343). „Od začátku bylo dvěma ǁ439ǀ pilíři občanské společnosti na jedné strsně zotročení velké části mužů a na straně druhé zotročení všech žen... Na úkor tří čtvrtin svých členů zabezpečila společnost štěstí, bohatství a bezstarostnost malému počtu vlastníků, a jedině o ně pečovala.“ (Str. 365.)

Svazek II. „Nejde tedy o to zkoumat, zda se otroctví příčí povaze přírody, nýbrž o to, zda se příčí povaze společnosti... Otroctví nelze od společnosti oddělit“ (str. 256). „Společnost a poroba lidí vznikly společně“ (str. 257). „Trvalé otroctví... je nezničitelným základem společností“ (str. 347).

„Lidé byli odkázáni ve svém živobytí na štědrost nějakého jiného člověka teprve tehdy, když tento člověk naloupil jejich statky a stal se tak dosti bohatým, aby jim z nich mohl malou část vrátit. Jeho domnělá velkomyslnost se redukuje na to, že jim vrací určitou část plodů jejich práce, kterou si přivlastnil.“ (Str. 242.) „Což poroba nespočívá právě v povinnosti sít bez možnosti sklízet pro sebe, obětovat svůj blahobyt pro blahobyt jiného, pracovat bez jakékoli naděje? A nezačíná jejich skutečná epocha okamžikem, kdy se objevili lidé, které bylo možno donutit k práci ranami holí a odbýt je po návratu do stáje jen trochou ovsa? Jen v rozvinuté společnosti se hladovému chudákovi jeví potrava jako dostatečný ekvivalent za jeho svobodu; avšak ve společnosti, jež je na počátku svého rozvoje, by tato nerovná směna byla pro svobodného člověka něčím obludným. Něco takového by bylo možno navrhnout jen válečnému zajatci. Teprve když byli zbaveni možnosti užívat jakéhokoli majetku, může se jim vrátit to nejnutnější.“ (Str. 244—245.)

„Podstata společnosti... je v osvobození bohatého od práce; v tom, že dostává nové orgány, neumdlévající údy, které přejímají všechny namáhavé práce, jejichž plody si přivlastňuje. To je plán, který mu dovoluje, aby bez nesnázi provozoval otroctví. Koupí si lidi, kteří mu musí sloužit.“ (Str. 461.) „Když se odstraňovalo otroctví, nikdo netvrdil, že se odstraňuje bohatství nebo jeho výhody... Bylo proto nutné, aby všechno — až na pojmenování — zůstalo tak, jak to bylo. Bylo stále nutné, aby většina lidí žila ze mzdy a v závislosti na menšině, která si přivlastnila všechny statky. Tak bylo otroctví na světě zvěčněno, ale pod jemnějším jménem. U nás je nyní zkrášleno titulem ‚služebnictvo‘.“ (Str. 462.)

Těmito „služebníky“ nerozumí Linguet, podle jeho vlastních slov, lokaje atd.:

„Města a vesnice jsou obydleny jiným druhem služebníků, mnohem početnějších, užitečnějších a pracovitějších, kteří jsou známi pod jménem nádeníci, dělníci atd. Nejsou zneuctěni třpytnými barvami přepychu; úpějí v odporných cárech, které jsou livrejí jejích bídy. Nikdy se nepodílejí na hojnosti, jejímž zdrojem je jejich práce. Bohatatví se tváří, jako by jim poskytovalo milost, když přijímá dary, které mu přinášejí. Musí být vděčni za služby, které mu poskytují. Zahrnuje je nejurážlivějším opovržením, zatímco oni před ním padají na kolena a prosí ho o dovolení sloužit mu. Dává se prosit, aby to dovolilo, a při této jedinečné směně mezi skutečnou štědrostí a domnělou dobročinností je hrdost a opovržení na straně přijímajícího a poníženost, ustaranost a horlivost na straně dávajícího. To je tedy druh služebníků, který u nás ve skutečnosti vystřídal otroky.“ (Str. 463 až 464.)

„Jde o to prozkoumat, co ve skutečnosti získali odstraněním otroctví. Pravím se stejnou bolestí jako otevřeností: všechno, co získali, je to, že jsou neustále pronásledováni strachem ze smrti hladem, neštěstím, před nimž byli alespoň uchráněni jejich předchůdci na nejnižším stupni lidstva.“ (Str. 464.) „Je svobodný, říkáte. Ach, v tom je právě jeho neštěstí. Po nikom mu nic není, ale nikomu není ani nic po něm. Když ho potřebují, najmou si ho tak levně, jak jen lze. Nepatrná mzda, kterou mu slibí, sotva se rovná ceně jeho živobytí za pracovní den, který dává směnou. Postaví k němu dozorce“ (overlookers), „kteří ho nutí, aby pracoval co nejrychleji; popohánějí ho, pobízejí ho, obávajíce se, aby mu lenost, vynalézavá na výmluvy, nepomohla utajit polovinu jeho síly; obávají se, aby naděje, že bude déle zaměstnán touž prací, nesnížila hbitost jeho rukou a neotupila jeho nástroje. Špinavá hospodárnost, která ho sleduje neklidným zrakem, zahrnuje ho výčitkami při nejmenším oddychu, který by si dovolil, a když si na okamžik odpočine, tvrdí, že ji okrádá. Když je s prací hotov, propustí ho, jak ho přijali, s nejchladnější lhostejností, a vůbec se nestarají o to, zda mu těch dvacet nebo třicet sous, které právě vydělal tvrdou celodenní prací, postačí k ǁ440ǀ živobytí, nenajde-li příští den práci.“ (Str. 466—467.)

„Je svobodný! Právě proto ho lituji. Proto ho také mnohem méně šetři při pracích, ke kterým ho používají. Proto také mnohem bezstarostněji mrhají jeho životem. Otroka si pán cenil už pro peníze, které ho stál. Dělník však nestojí bohatého hýřila, který ho zaměstnává, zhola nic. Za otroctví měla lidská krev alespoň nějakou cenu. Lidé měli přinejmenším takovou cenu, za kterou se kupovali na trhu. Od té doby, co se nekupují, nemají ve skutečnosti žádnou vlastní cenu. V armádě se zákopník cení mnohem méně než tažný kůň, neboť kůň je velmi drahý, a vojáka lze mít zadarmo. Odstraněním otroctví se takovéto hodnocení přeneslo z vojenského života do obyčejného života. A od té doby není už zámožněho měšťana, který by nepočítal s lidmi stejným způsobem, jako s nimi počítají váleční hrdinové.“ (Str. 467.)

„Nádeníci se rodí, rostou a vychovávají se[f], aby sloužili bohatství, aniž boháči způsobují nejmenší náklady — jako divá zvěř, kterou střílí na svých pozemcích. Zdá se, že bohatství vskutku zná tajemství, jímž se bezdůvodně vychloubal nešťastný Pompeius. Stačí mu jen dupnout a hned ze země vystupují legíe pracovitých lidí, kteří soupeří o čest smět mu sloužit. Zmizí-li některý z tohoto davu nádeníků, kteří stavějí pro bohatství domy nebo osazují jeho zahrady, není místo, které uvolní, vidět; ihned se znovu zaplní, aniž se kdo o to stará. Není třeba litovat kapičky vody z velké řeky, neboť do ní bez přestání proudí nové vody. A přesně tak je to s dělníky; snadnost, s níž je lze nahradit, živí boháčovu“ (tak se vyjadřuje Linguet; neříká ještě „kapitalistovu“) „bezcitnost vůči nim.“ (Str. 468.)

„Tihle, říká se, nemají pána... je to zjevné zneužití slova. Co to znamená, že nemají vůbec pána? Mají pána, a to nejstrašnějšího, nejdespotičtějšího ze všech pánů: nouzi. Nouze je vhání do nejhroznější závislosti. Nemusí poslouchat jednotlivého člověka, nýbrž všechny vespolek. Není zde jen jediný tyran, jehož náladám by museli lichotit a o jehož přízeň by se museli ucházet — tím by jejich závislost dostala meze a byla by snesitelnější. Jsou sluhy kohokoli, kdo má peníze, čímž jejich otroctví nabývá bezmezných rozměrů a tvrdosti. Říká se: když nejsou spokojeni u jednoho pána, mají přece útěchu v tom, že mu to mohou říci a hledat si jiného; otroci nemohou ani to, ani ono; jsou tedy nešťastnější. Jaký sofismus! Připomeňme si jen, že počet těch, kteří poskytují práci, je velmi nepatrný a počet dělníků naproti tomu nesmímě velký.“ (Str. 470—471.) „Nač se omezuje jejich zdánlivá svoboda, kterou jste jím dali? Živí se pouze pronajímáním svých rukou. Musí tedy nalézt někoho, kdo je najme, nebo zemřít hladem. Znamená to být svobodný?“ (Str. 472.)

„Nejstrašnější je, že to málo, co se jím platí, je ještě příčinou toho, že se jim platí ještě méně. Čím více je nádeník tísněn bídou, tím levněji se musí prodávat. Čím tíživější je jeho nouze, tím méně vynáší jeho práce. Chvilkoví despotové, které v slzách zapřísahá, aby přijali jeho služby, se ani nezačervenají, když mu takřka zkoušejí tep a ujišťují se, kolik v něm ještě zůstalo síly: podle stupně jeho slabosti určují odměnu, kterou mu nabídnou. Čím se jim zdá blíž smrti vysílením, tím víc omezují to, co by ho ještě mohlo zachránit. To, co mu tito barbaři dávají, mu nemůže prodloužit život, nýbrž jen oddálit jeho smrt“ (Str.482-483.) „Nezávislost“ (nádeníka) „je jednou z nejzhoubnějších metel, které vytvořila rafinovanost moderní doby. Zvětšuje nadbytek boháče a nedostatek chudáka. Boháč ušetří všechno, co chudák vydává na svou obživu. Chudák je nucen šetřit nikoli na přebytečném, nýbrž na tom nejnutnějším.“ (Str. 483.)

„Je-li dnes tak snadné vydržovat obrovské armády, které se spojují s přepychem, aby dovršily vyhubení lidského rodu, pak je tím vinno jen odstranění otroctví... Teprve od té doby, co nejsou otroci, dodávají nestřídmost a nuzota válečné hrdiny za pět sous denně.“ (Str. 484—485.)

„Podle mého je“ (asijské otroctví) „stokrát lepší než každý jiný způsob existence lidí, kteří jsou nuceni živit se po celý život nádenickou prací“ (str. 496).

„Jejich“ (otroků a nádeníků) „řetězy jsou zhotoveny z téhož materiálu, jenomže mají jinou barvu. Řetězy prvních jsou černé a zdají se těžké, řetězy drnhých mají méně ponurou barvu a zdají se lehčí; ale zvážíte-li je nestranně, nezpozorujete mezi ními ani ten nejmenší rozdíl: oboje ukovala bída. Jsou přesně stejně těžké, anebo přesněji, váží-li jedny o něco více, pak to jsou ty, které se zdají na pohled lehčí.“ (Str. 510.)

Maje na zřeteli dělníky, volá Linguet k francouzským osvícencům:

„Což nevidíte, že ujařmení, vyhubení — abychom to řekli přímo — této tak velké části stáda vytváři bohatství pastýřů?... Věřte mi, v jeho“ (pastýřově) „zájmu, v zájmu vašem a dokonce i jejich, nechte je“ (ovce) „v přesvědčení, ve kterém žijí, že pes, který na ně štěká, je silnější, než ony všechny vespolek. Nechte je tupohlavě utíkat při pouhém spatření jeho stínu. Všichni při tom získají. Budete je moci tím snáze sehnat dohromady, abyste jim ostříhali vlnu. Jsou lépe chráněny, aby je nesežrali vlci. ǁ441ǀ Samozřejmě jen proto, aby je pozřeli lidé. Ale to je už jejich osud od okamžiku, co vstoupily do stáje. Dříve než začnete mluvit o tom, že by se měly odtud vyvést, začněte s bouráním stáje, to jest společnosti.“(Str. 512—513.)ǀ441ǁ



Přílohy

[1. Hobbes o práci, hodnotě a ekonomické úloze vědy]
[2.] Z historie: Petty [Negativní stanovisko k neproduktivním povoláním. Zárodky pracovní teorie hodnoty. Pokus vysvětlit mzdu, pozemkovou rentu, cenu půdy a úrok na základě teorie hodnoty]
[3.] Petty, Sir Dudley North, Locke
[4.] Locke [Renta a úrok se zkoumá ze stanoviska buržoasní teorie přirozeného práva]
[5.] North [Peníze jako kapitál. Vzrůst obchodu jako příčina poklesu úrokové sazby]
[6. Berkeley o pracovní činnosti jako o zdroji bohatství]
[7.] Hume a Massie]
       [a) Úrok u Massia a Huma]
       [b) Hume. Pokles zisku a úroku závisí na vzrůstu obchodu a průmyslu]
       [c) Massie. Úrok jako část zisku. Vysvětlování výše úroku mírou zisku]
       [d) Závěr]
[8. Doplňky ke kapitole o fysiokratech]
       [a) Doplňující poznámky o „ekonomické tabulce“. Quesnayovy nesprávné předpoklady]
       [b) Částečný návrat jednotlivých fysiokratů k merkantilistickým představám. Požadavek svobodné konkurence fyziokratů]
       [c) Původní formulace nemožnosti zvýšit hodnotu směnou]
[9. Velebení pozemkové aristokracie u epigona fysiokratů Buata]
[10. Polemika proti pozemkové aristokracii ze stanoviska fysiokratů (anonymní anglický autor)]
[11. Produktivita kapitálu. Produktivní a neproduktivní práce
       [a) Produktivita kapitálu jako kapitalistický výraz produktivní síly společenské práce]
       [b) Produktivní práce v systému kapitalistické výroby]
       [c) Dva podstatně rozdílné momenty při směně mezi kapitálem a prací]
       [d) Specifická užitná hodnota produktivní práce pro kapitál]
       [e) Neproduktivní práce jako práce, která poskytuje služby. Koupě služeb za kapitalismu. Vulgární pojetí vztahu mezi kapitálem a prací jako směny služeb]
       [f) Práce řemeslníků a rolníků v kapitalistické společnosti]
       [g) Doplňující vedlejší určení produktivní práce jako práce, která se realizuje v materiálním bohatství]
       [h) Jak se kapitalismus projevuje v oblasti nemateriální výroby]
       [i) Problém produktivní práce pod zorným úhlem celkového procesu materiální výroby]
       [k) Dopravní průmysl jako odvětví materiální výroby. Produktivní práce v dopravním průmyslu]
[13. Náčrtky plánů I. a III. části „Kapitálu“]
       [a) Plán I. části čili I. oddílu „Kapitálu“]
       [b) Plán III. části čili III. oddílu „Kapitálu“]
       [c) Plán II. kapitoly III. části „Kapitálu“]

[1. Hobbes o práci, hodnotě a ekonomické úloze vědy]

ǁXX—1291aǀ Podle Hobbese je matkou umění věda, a ne výkonná práce.

„Umění, která mají význam pro společnost, jako například stavba pevností, sestrojování válečných strojů a jiných válečných nástrojů, představuji moc, protože přispívají k obraně a vítězství; ale ačkoli jejich pravou matkou je věda, zejména matematika, za jejich původce se považují řemeslníci, protože na svět je přivádějí jejich ruce, podobně jako se u prostého lidu za matku považuje chůva“ („Leviathan“, v díle English Works of Th[omas] Hobbes, vyd. Molesworth, Londýn 1839—1844, sv. III, str. 75).

Produkt duševní práce — věda — cení se vždy mnohem níže, než je její hodnota, protože pracovní doba, která je nutná k její reprodukci, není vůbec úměrná pracovní době, jíž je zapotřebí k její původní produkci. Tak například binomické poučce se může školák naučit za hodinu.

Pracovní síla:

„Hodnota [value čili worth] člověka je, stejně jako u všech jiných věci, jeho cena, tj. činí tolik, kolik se platí za užívání jeho síly“ (cit. dílo, str. 76). „Práce člověka“ (tedy užívání jeho pracovní síly) „je, stejně jako každá jiná věc, zboží, které lze směnit se ziskem“ (cit. dílo, str. 233).

Produktivní a neproduktivní práce:

„Nestačí, aby člověk k udržení svého života pracoval; musí i bojovat, je-li to nutné k ochraně jeho práce. Lidé musí buď jako Židé při obnově chrámu po návratu ze zajetí jednou rukou stavět a v druhá držet meč, nebo si najmout jiné, aby za ně bojovali.“ (Cit. dílo, str. 333.) ǀXX—1291aǁ


[2.] Z historie: Petty
[Negativní stanovisko k neproduktivním povoláním.
Zárodky pracovní teorie hodnoty. Pokus vysvětlit mzdu,
pozemkovou rentu, cenu půdy a úrok na základě teorie hodnoty]

ǁXXII—l346ǀ Petty. „A Treatise of Taxes, and Contributions“, Londýn 1667. Náš přítel Petty[113] má docela jinou „populační teorii“ než Malthus. Podle Pettyho by se mělo zamezit „rozmnožování“ duchovním a znovu by se jim měl uložit „celibát“. To všechno patří do oddílu o produktivní a neproduktivní práci.[114]

a) Duchovní:

„Protože v Anglii je víc mužů než žen..., bylo by dobré, kdyby se kněží vrátili k celibátu, čili nikdo ženatý by nesměl být knězem... A pak by náš svobodný duchovní mohl stejně dobře žít z polovičního obroči, jako nyní žije z celého.“ (Str. 7—8.)

b) Obchodníci a kramáři:

„Rovněž jejich počet by se mohl značně snížit; vždyť po pravdě a po právu si nezasluhují, aby něco od společnosti dostávali, protože jsou jen určitým druhem hráčů, kteří mezi sebou hrají ǁ1347ǀ o výsledky práce chudáků a sami nic nevytvářejí, ale jen jako tepny a žíly různými směry rozdělují krev a výživné látky společného organismu, tj. produkty zemědělství a průmyslu.“ (Str. 11.)

c) Advokáti, lékaři, úředníci atd.:

„Kdyby se snížil velký počet úřadů a platů, souvisících s vládou, soudnictvím a církví, stejně jako množství teologů, právníků, lékařů, obchodníků a kramářů, kteří vesměs dostávají velké mzdy za málo práce, kterou konají pro společnost — oč snadněji by mohly být uhrazeny společenské výdaje!“ (Str. 10.)

d) Paupeři (přebyteční lidé):

„Kdo má tyto lidi platit? Odpověděl jsem: každý... Myslím, že je jasné, že by se neměli nechat umírat hlady ani věšet a ani odstraňovat za hranice atd.“ (Str. 12.) „Nechť se jim dá přebytek“, nebo, není-li žádný, „v případě, že zde není žádný přebytek... bylo by namístě poněkud omezit vyběračnost jiných v jídle co do kvantity nebo kvality“ (str. 12—13). Jaká práce se uloží těmto „přebytečným lidem“, je lhostejné, pouze se na ni „nesmí vydávat zahraniční zboží“; hlavní je to, aby si „jejich duch zvykl na disciplinu a poslušnost a jejich tělo na vytrvalost při provádění užitečnějších prací, kdyby toho bylo zapotřebí“ (str. 13). Nejlepší je „používat jich k stavbám silnic, mostů, k práci v dolech atd.“ (Str. 11—12).

Obyvatelstvo, bohatství:

„Malý počet obyvatelstva je skutečnou bídou; národ, jenž má osm milionů obyvatel, je víc než dvakrát tak bohatý jako jiný, jenž má na stejně velkém území jen čtyři miliony“ (str. 16).

K bodu a) výše (duchovní). O kněžích pojednává Petty s vybranou ironií:

„Náboženství nejvíc vzkvétá, když kněží se nejvíc kají, stejně jako právu... se daří nejlépe, když advokáti mají co nejméně práce“ (str. 57). Radí duchovním, aby buď jak buď „nevychovávali víc duchovních, než pro ně bude obročí, počítáno podle dnešního stavu“. Například v Anglii a Walesu je 12.000 obročí. Pak „nebude radno vychovávat 24.000 kněží“. Jinak bude těchto 12.000 nezaopatřených dělat těm, kteří mají obročí, konkurenci, „čehož nejsnáze dosáhnou tím, že namluví lidem, že oněch 12.000 obročníků otravuje nebo nechává hladovět jejich duše“ (narážka na anglickou náboženskou válku) „a svádí je z pravé cesty do nebes“ (str. 57).

Původ nadhodnoty a její výpočet. Výklad tohoto thematu je podán poněkud zmateně, myšlenky se jen těžce derou na povrch, ale při tom všem tvoří porůznu roztroušené poznámky souvislé celky.

Petty rozlišuje mezi „přirozenou cenou“‚ „politickou cenou“ a „skutečnou tržní cenou“ (str. 67). „Přirozenou cenou“ rozumí ve skutečnosti hodnotu, a to nás tu také jedině zajímá, protože ǁ1348ǀ určení nadhodnoty závisí na určení hodnoty.

V tomto spise Petty fakticky určuje hodnotu zboží poměrným množstvím práce, která je v nich obsažena.

„Aviak dříve než budeme dlouze mluvit o rentách, měli bychom se snažit vysvětlit si jejich tajemnou povahu, a to jak pokud jde o peníze, jejichž rentu nazýváme úrokem, tak i pokud jde o pozemky a domy“ (str. 23).

α) Nejdřív je tu otázka: co je hodnota zboží, jmenovitě obilí?

„Může-li někdo vytěžit z peruánských dolů unci stříbra a dodat ji do Londýna za touž dobu, která je nutná k výrobě bušlu obilí, pak bude první produkt přirozenou cenou druhého produktu; a kdyby po objevení nových, bohatších dolů bylo možno vytěžit dvě unce stříbra stejně snadno, jako nyní jednu, bude caeteris paribus [za jinak stejných podmínek] bušl obilí stát 10 šilinků, jestliže dříve stál 5 šilinků“ (str. 31). „Dejme tomu, že výroba bušlu obilí by vyžadovala stejně mnoho práce jako výroba jedné unce stříbra“ (str. 66). To je především „skutečná, a ne domnělá cesta, jak vypočítat ceny zboží“ (str. 66).

β) Druhý bod, který je nyní třeba prozkoiimat, je hodnota práce.

„Zákon... by měl dělníkovi zabezpečit právě tolik, kolik je naprosto nezbytné k jeho životu; neboť přizná-li se mu dvakrát tolik, kolik je nezbytné, udělá dělník jen polovinu toho, kolik by mohl udělat a kolik by jinak udělal; a to znamená, že společnost ztrácí produkt odpovídající tomuto množství práce“ (str. 64).

Hodnota práce je tedy určována nutnými životními prostředky. Dělník je předurčen k výrobě nadvýrobku a k nadpráci jen proto, že je nucen vynakládat celou pracovní sílu, kterou má, aby sám dostal jen tolik, kolik nezbytně potřebuje k svému životu. Ale to, zda je jeho práce levná nebo drahá, určují dvě okolnosti: přirozená úrodnost půdy a velikost výdajů (potřeb) určená podnebím:

„Přirozená drahota nebo láce závisí na tom, zda je zapotřebí k uspokojování přirozených potřeb více nebo méně rukou (tedy obilí je levnější tam, kde jeden člověk vyrobí obilí pro deset lidí, než tam, kde je může vyrobit jen pro šest lidí), a kromě toho na tom, zda podnebí nutí lidi k vyšším nebo nižším výdajům“ (str. 67).

γ) Nadhodnota existuje pro Pettyho jen ve dvou formách: jako renta z půdy a renta z peněz (úrok). Rentu z peněz vyvozuje z renty z půdy. Rentu z půdy považuje — stejně jako později fysiokraté — za vlastní formu nadhodnoty (současně však prohlašuje, že pod výrazem obilí je třeba rozumět „všechny nutné životní prostředky“, podobně jako se to rozumí v „Otčenáši“ pod výrazem „chléb náš vezdejší“).

Ve svém výkladu nelíčí rentu (nadhodnotu) jen jako přebytek, který získává podnikatel nad nutnou pracovní dobou, ale vykládá tento přebytek jako přebytek nadpráce samého výrobce nad jeho mzdou a náhradou jeho vlastního kapitálu.

„Předpokládejme, že někdo vlastníma rukama obdělává určitou plochu země a pěstuje tam obilí, tzn. že oře, seje, vláčí, sklízí, sváží obilí a mlátí je, stručně řečeno, že dělá všechno, co zemědělství vyžaduje, a že kromě toho má osivo, aby je zasil. Tvrdím, že když tento člověk odečte ze své sklizně osivo“ (tedy předně odečte z produktu ekvivalent konstantního kapitálu) ǁ1349ǀ jakož i vše, co sám spotřeboval nebo co dal jiným směnou za oděv a jiné předměty nezbytné potřeby, je to, co mu zbývá v obilí, přirozenou a skutečnou pozemkovou rentou za tento rok; a průměr za sedm let, anebo lépe za tolik let, za kolik se uzavře koloběh špatných a dobrých sklizní, dává obvyklou rentu z půdy v obilí“ (str. 23—24).

Protože se tedy u Pettyho hodnota obilí určuje pracovní dobou, která je v něm obsažena, a protože se u něho renta rovná celkovému produktu minus mzda a osivo, rovná se tak podle něho renta nadvýrobku, ve kterém se zpředmětňuje nadpráce. Renta zde zahrnuje zisk; zisk ještě není oddělen od renty.

Stejně důmyslně se Petty táže dále:

„Ale další, i když vedlejší otázkou je: kolik stojí v anglických penězích toto obilí neboli tato renta? Odpovídám, že stojí tolik jako peníze, které může za stejnou dobu ušetřit na svých výdajích jiný jednotlivec, který se plně věnuje jejich výrobě. Předpokládejme tedy, že jiný člověk se odebere do země, kde se doluje stříbro, těží je, čisti s dopraví je tam, kde prvně uvedená osoba pěstuje své obilí, tam z něho narazí mince atd.; jestliže si tento člověk po celou tu dobu, co dobýval stříbro, zároveň opatřoval i nutnou potravu a šatstvo pro svou existenci, musí se — pravím — stříbro jednoho rovnat co do hodnoty obilí druhého; stříbro činí přibližně dvacet uncí a obilí asi dvacet bušlů. Z toho vyplývá, že cena jednoho bušlu tohoto obilí je jedna unce stříbra.“ (Str. 24.)

Petty přitom výslovně poznamenává, že rozdílnost práce je zde naprosto lhostejná; všechno závisí jedině na pracovní době.

„A pokud by snad výroba stříbra vyžadovala větší umění a byla spojena s větším risikem než výroba obilí, nakonec by se to přece jen vyrovnalo. Nechť pracuje sto lidi po dobu deseti let na výrobě obilí a týž počet lidí po stejnou dobu na těžbě stříbra; říkám, že čistý výnos stříbra bude cenou celého čistého výnosu obilí a stejné části jednoho budou tvořit cenu stejných částí druhého.“ (Str. 24.)

Když takto definoval rentu, která se zde rovná celé nadhodnotě (včetně zisku), a našel její peněžní vyjádření, přistupuje k určení peněžní hodnoty půdy, což je opět velmi geniální.

„Byli bychom proto velmi rádi, kdybychom mohli určit přirozenou hodnotu volně prodejné půdy, třebaže o nic lépe, než jsme určili hodnotu usufructu[a], o němž jsme mluvili výše... Když jsme stanovili rentu čili hodnotu ročního usufructu, vzniká otázka, kolik ročních rent (jak obvykle říkáme) tvoři přirozenou hodnotu volně prodejné půdy? Řekneme-li, že nekonečný počet rent, pak by se hodnota jednoho akru půdy rovnala hodnotě tisíce akrů téže půdy (tak jako se nekonečný počet jednotek rovná nekonečnému počtu tisíců), což je absurdní. Musíme si proto zvolit nějaký omezený počet let, a domnívám se, že je to takový počet let, jaký asi mohou současně prožít tři lidé — jeden padesátiletý, jeden osmadvacetiletý a jeden sedmiletý, tj. děd, otec a dítě. Málo lidí má důvod, aby se staralo o vzdálenější potomky... Mám tedy za to, že úhrn ročních rent, které tvoří přirozenost hodnotu pozemku, se rovná obvykle ǁ1350ǀ délce života tří takových osob. U nás v Anglii odhadujeme dobu tří takových současných životů na jedenadvacet let a v důsledku toho rovná se hodnota půdy přibližně stejnému počtu ročních rent.“ (Str. 25—26.)

Když Petty redukoval rentu na nadpráci, a tudíž na nadhodnotu, prohlašuje, že půda není nic jiného než kapitalisovaná renta, tj. určitý úhrn ročních rent čili úhrn rent za určitý počet let.

Renta se kapitalisuje, tj. vypočítává se jako hodnota půdy ve skutečnosti takto:

Dejme tomu, že 1 akr vynáší ročně 10 liber št. renty. Je-li úroková sazba 5%, pak těchto 10 liber št. představuje úrok z kapitálu 200 liber št., a protože při úroku 5% se kapitál nahradí za 20 let, rovnala by se hodnota 1 akru 200 librám št. (20 x 10 liber št.). Kapitalisace renty závisí tedy na úrokové sazbě. Kdyby se úroková sazba rovnala 10%, představovalo by 10 liber št. úrok z kapitálu 100 liber št., jinými slovy z úhrnného výnosu za 10 let.

Protože však Petty vychází z renty z půdy jako z všeobecné formy nadhodnoty, která v sobě zahrnuje zisk, nemůže považovat úrok z kapitálu za nic daného, ale naopak, musí jej vyvozovat jako zvláštní formu z renty (jak to také důsledně dělá ze svého stanoviska i Turgot). Jak má tedy určit počet let, tj. počet ročních rent, které tvoří hodnotu půdy? Člověk má zájem koupit jen tolik ročních rent, kolik let se má „starat“ o sebe a o své nejbližší potomstvo, tj. kolik let žije průměrný člověk, děd, otec a dítě, a to je 21 let podle „anglického“ odhadu. Tedy to, co přesahuje „usus fructus“ jedenadvaceti let, nemá pro něho hodnotu. Zaplatí proto „usus fructus“ jedenadvaceti let, a to tvoří hodnotu půdy.

Tímto důvtipem si Petty pomáhá z nesnází; přitom je však důležité to, že

za prvé, renta se jako výraz celkové zemědělské nadhodnoty nevyvozuje z půdy, nýbrž z práce, a definuje se jako přebytek práce nad tím, co je nutné k udržení dělníkova života;

za druhé, že hodnota půdy není nic jiného než renta předem zakoupená na určitý počet let, přeměněná forma samé renty, v níž vystupuje jako hodnota půdy nadhodnota (neboli nadpráce) například za jedenadvacet let; zkrátka, že hodnota půdy není nic jiného než kapitalisovaná renta.

Tak hluboce vnikl Petty do věci. Z hlediska kupce renty (tj. půdy) jeví se tak renta pouze jako úrok z jeho kapitálu, z kapitálu, za který ji koupil; v této formě už nelze rentu vůbec rozpoznat a jeví se jako úrok z kapitálu.

Když Petty takto určil hodnotu půdy a hodnotu roční renty, může jako druhotnou formu vyvodit „rentu z peněz“ neboli úrok.

„Pokud jde o úrok, musí být přinejmenším takový jako renta z tolika půdy, kolik jí lze koupit za půjčené peníze, jestliže přitom není pochyb, že tyto peníze budou vráceny.“ (Str. 28,)

Zde se úrok určuje cenou renty, kdežto ve skutečnosti se naopak cena renty neboli kupní hodnota půdy určuje úrokem. Je to však naprosto důsledné; ježto se renta u Pettyho vykládá jako všeobecná forma nadhodnoty, musí se tedy úrok z peněz vyvozovat z renty jako druhotná forma.

Diferenciální renta. Také o této rentě nacházíme první pojem u Pettyho. Nevyvozuje ji z rozdílné úrodnosti pozemků stejné rozlohy, ale z různé polohy stejně úrodných pozemků, z jejich různé vzdálenosti od trhu, což je, jak známo, jedním z prvků diferenciální renty. Říká:

ǁ1351ǀ „Tak jako velká poptávka po penězích zvyšuje kurs peněz, musí i velká poptávka po obilí zvýšit jeho cenu, a proto i rentu z půdy, na níž se obilí rodí“ (zde se tedy výslovně říká, že cena obilí určuje rentu, podobně jako z dřívějšího výkladu vyplývá, že hodnota obilí není určováns rentou), „a konec konců i cenu samé půdy. Například, musí-li se dovážet obili, kterým se vyživuje Londýn nebo nějaká armáda, ze vzdálenosti 40 mil, bude mít obilí, které roste v okruhu jedné míle od Londýna nebo od táborů této armády, o tolik vyšší přirozenou cenu, kolik činí dopravní náklady za 39 mil... Z toho vyplývá, že pozemky v blízkosti hustě zalidněných míst, k jejichž výživě je zapotřebí rozlehlých oblasti, budou vynášet z tohoto důvodu nejen vyšší rentu, ale také stát víc ročních rent než naprosto stejné hodnotné pozemky v odlehlých oblastech atd.“ (Str. 29.)

Petty se zmínil i o druhé příčině diferenciální renty, o různí úrodnosti půdy a tudíž i různé produktivitě práce na pozemcích stejné velikosti:

„Vydatnost nebo chudost půdy, čili její hodnota, závisí na poměru té části produktu, větší nebo menší, která se za půdu dává, k prosté práci, která byla vynaložena na výrobu tohoto produktu.“ (Str. 67.)

Petty tedy vyložil diferenciální rentu lépe než A[dam Smith. ǀXXII—1351ǁ

*

ǁXXII—1397ǀ [Petty] „A Treatise of Taxes, and Contribution“, Londýn 1667. Dodatky.

1. O množství oběživa, které národ potřebuje, str, 16-17.

Pettyho názor na celkovou výrobu je vidět z této věty:

„Jestliže je na určitém území 1000 lidí a 100 z nich může vyrobit nutnou potravu a oděv pro všech 1000 lidi; jestliže dalších 200 lidí může vyrobit tolik zboží, kolik chtějí odebrat jiné národy za své zboží nebo peníze, a opatřuje-li dalších 400 lidí ozdoby, požitky a nádheru pro všechny; je-li 200 lidí zaměstnáno jako vládní úředníci, duchovní, právníci, lékaři, obchodníci a kramáři, celkem tedy 900 lidí, vzniká otázka“ atd. pauperů („přebytečných lidí“) (str. 12).

Při výkladu renty a jejího peněžního vyjádření, kde bere za základ „stejné práce“ (stejná množství práce)[b], Petty poznamenává:

„Tvrdím, že toto [hodnocení stejnou prací] je základnou pro vyrovnávání o zvažování hodnot; avšak přiznávám, že v nadstavbě a v praktickém upotřebeni [tohoto hodnocení] je mnoho rozmanitého a spletitého“ (str. 25).

ǁ1398ǀ 2. Velmi ho zaměstnával zejména „přirozený poměr rovnosti mezi půdou a prací“ (str. 25).

„Naše stříbrné a zlaté mince označujeme různými názvy, například v Anglii jako libry, šilinky a pence, z nichž všechny mohou být pojmenovány nebo vyjádřeny kteroukoli z nich; chtěl jsem však o tom říci toto: všechny věci by se měly hodnotit podle dvou přirozených jmenovatelů — půdy a práce. To znamená, že bychom měli říkat, že loď nebo kabát má hodnotu takového a takového množství půdy s takového a takového množství práce, neboť obě tyto věci, loď i kabát, jsou výtvory půdy a lidské práce. Je-li tomu tak, mohli bychom být šťastni, kdybychom našli přirozený poměr rovnosti mezi půdou a prací, a tak bychom mohli hodnotu vyjádřit jedním z těchto dvou faktorů o nic hůře (anebo ještě lépe) než oběma, a mohli bychom právě tak lehce a spolehlivě převést jeden na druhý, jako převádíme pence na libry.“ (Str. 25.)

Proto když našel peněžní vyjádření renty, hledá „přirozenou hodnotu volně prodejné půdy“.

U Pettyho se vzájemně proplétají definice trojího druhu:

a) Velikost hodnoty, která je určena stejnou pracovní dobou, přičemž práce se považuje za zdroj hodnoty.

b) Hodnota jako forma společenské práce. Proto u něho peníze vystupují jako pravá forma hodnoty, ačkoli na jiných místech odmítá iluse monetárního systému. U něho tu tedy je náznak definice pojmu.

c) Směšování práce jako zdroje směnné hodnoty s prací jako zdrojem užitné hodnoty, přičemž práce předpokládá přírodní látku (půdu). Ve skutečnosti Petty „proráží“ „poměr rovnosti“ mezi prací a půdou, a to tím, že cenu „volně prodejné půdy“ líčí jako kapitalisovanou rentu, nemluví tu tedy o půdě jako o přírodní látce, s níž má co dělat reálná práce.

3. Pokud jde o úrokovou sazbu, Petty říká:

„O marnosti a neplodnosti vydávání občanských positivních zákonů odporujících zákonům přírody“ (tj. zákonům vyplývajícím z povahy buržoasní výroby) „jsem mluvil na jiném místě“ (cit. dílo, str. 29).

4. O rentě: nadhodnota jako výsledek vyšší produktivity práce:

„Kdyby bylo možno uvedená hrabství učinit úrodnějšími tím, že by se tam vynakládalo víc práce než nyní (třebaže by se tam půda místo orání okopávala, že by se osivo sázelo, místo aby se rozsévalo, že by se semena třídila a nebrala bez výběru, že by se namáčela a nepoužívala bez přípravy, že by se půda hnojila solemi místo ztuchlou slámou atd.), stoupla by renta tím víc, čím víc by zvýšený výnos překročil zvčtšenou práci“ (str. 32).

(Zvětšenou prací tu míní zvýšenou „cenu práce“ čili mzdu.)

5. Zvýšení hodnoty peněz (kapitola XIV).

6. Výše citované místo[c]: „Přizná-li se mu dvakrát tolik, kolik je nezbytné, udělá dělník jen polovinu toho“ atd. je třeba chápat takto: Kdyby dělník dostal za šest hodin hodnotu šesti hodin, dostat by dvojnásobek toho, co dostává nyní, kdy dostává hodnotu šesti hodin za dvanáct hodin. Pak by pracoval jen šest hodin, „a to znamená, že společnost ztrácí“ atd.

*

Petty. „An Essay concerning the Multiplication of Mankind“ (1682). Dělba práce (str. 35—36).

*

[Petty.] „The Political Anatomy of Ireland“, (1672) a „Verbum Sapienti“ (londýnské vydání z roku 1691).

1. „To mě přivádí k nejdůležitější otázce politické ekonomie, a to: jak lze stanovit poměr rovnosti a rovnici mezi půdou a prací, tak aby hodnota kterékoli věci mohla být vyjádřena jen jedním z obou těchto faktorů.“ (Str. 63—64.)

Ve skutečnosti tu jde v podstatě jen o to, jak převést hodnotu půdy na práci.

ǁ1399ǀ 2. Tento spis byl napsán dříve než spis, který jsme zkoumali výše[115].

„Všeobecnou mírou hodnoty je průměrná denní potrava dospělého člověka, a ne jeho denní práce; tato míra se zdá stejně pravidelnou a stálou jako hodnota čistého stříbra... Proto jsem určil hodnotu irské chýše počtem denních dávek potravin, které při její stavbě vydal její stavitel.“ (Str. 65.)

Toto poslední zní úplně fysiokraticky.

„To, že někteří lidé jedí víc než jiní, je nepodstatné, protože denní dávkou potravin rozumíme setinu toho, co sní sto lidí nejrůznějšího druhu a velikosti, aby mohli žít, pracovat a rozmnožovat se“ (str. 64).

Avšak to, co tu Petty hledá v statistice Irska, není „všeobecná míra“ hodnoty, nýbrž míra hodnoty v tom smyslu, v jakém jsou mírou hodnoty peníze.

3. Množství peněz a bohatství národa („Verbum Sapienti“), str. 13.

4. Kapitál.

„Co nazýváme bohatstvím, kapitálem anebo zásobou národa, a co je výsledkem dřívější neboli minulé práce, nemělo by se chápat jako něco odlišného od sil působících v přítomnosti“ (str. 9).

5. Produktivní síla práce.

„Řekli jsme, že polovina obyvatelstva by mohla při vynaložení velmi malého množství práce království velmi obohatit... Nač mají tito lidé tuto práci vynakládat? Na to odpovídám všeobecně: na výrobu potravin a předmětů nutných k životu pro všechno obyvatelstvo země použitím malého počtu rukou; toho lze dosáhnout buď tvrdší prací, nebo zavedením prostředků šetřících a usnadňujících práci, což se vlastně rovná tomu, co lidé marně očekávali od polygamie. Protože ten, kdo vykoná práci pěti lidí, dosáhne téhož výsledku, jako kdyby přivedl na svět čtyři dospělé dělníky.“ (Str. 22.) „Potrava bude nejlevnější..., bude-li se vyrábět menším počtem rukou než kdekoli jinde“ (str. 23).

6. Účel a cíl člověka (str. 24).

7. O penězích viz též „Quantulumcunque“ (1682). ǀXXII—1399ǁ


[3.] Petty, Sir Dudley North, Locke

ǁXXII—1397ǀ Srovnání Northových a Lockových spisů s Pettyho spisy „Quantulumcunque“ (1682), „A Treatise of Taxes, and Contributions“ (1662) a „The Political Anatomy of Ireland“ (1672) ukazuje jejich závislost na Pettym: 1. v otázce snížení úroku; 2. v otázce zvýšení a snížení hodnoty peněz státem; 3. v tom, že North označuje úrok jako „rentu z peněz“ atd.

North a Locke psali své spisy[116] současně a z téhož podnětu: snížení úrokové sazby a zvýšení hodnoty peněz státem. Zastávají však protikladné názory. Podle Locka je to „nedostatek peněz“, který je příčinou vysoké úrokové sazby a vůbec toho, že se věci neprodávají za své skutečné ceny a že nevynášejí důchod, který má z tohoto prodeje vyplývat. North naopak ukazuje, že příčinou toho není nedostatek peněz, nýbrž nedostatek kapitálu nebo důchodu. U něho se poprvé objevuje určité ponětí o zásobách [stock] čili kapitálu [capital]‚ nebo spíš o penězích fungujících pouze jako forma kapitálu, pokud nejsou oběživem. U sira Dudleye Northa nacházíme první správné pojetí úroku v protikladu k představě Lockově. ǀXXII— 1397ǁ


[4.] Locke
[Renta a úrok se zkoumá ze stanoviska buržoasní teorie přirozeného práva]

ǁXX—1291aǀ Vezmeme-li Lockovy všeobecné názory o práci spolu s jeho názory o původu úroku a renty — protože nadhodnota se u něho objevuje jen v těchto dvou určitých formách — ukazuje se, že nadhodnota není nic jiného než cizí práce, nadpráce, jejíž přivlastňování umožnují svým vlastníkům půda a kapitál — podmínky práce. A vlastnictví většího množství podmínek práce, než může jedna osoba svou prací sama využít, je podle Locka politickým vynálezem, jenž je ǁ1292aǀ v rozporu s přirozeně právní základnou soukromého vlastnictví.

˂Také u Hobbese je práce jediným zdrojem všeho bohatství, kromě darů přírody, které se vyskytují ve formě, v níž je lze ihned spotřebovat. Bůh (příroda) je lidstvu dává buď zdarma, nebo mu je „prodává za práci“ („Leviathan“). U Hobbese však vlastnictví půdy rozděluje podle své libosti suverén.˃

Příslušná místa u Locka zni takto:

„Ačkoli země s všichni nižší tvorové patří všem lidem společně, přece má každý člověk určité vlastnictví ve své osobč, na které nemá právo nikdo jiný než on sám. Můžeme říci, že práce jeho těla a dílo jeho rukou náleží jedině jemu. Vše, co vytváří z předmětů, které vytvořila a poskytla příroda, smísil se svou prací, s něčím, co mu neoddělitelně patří; tímto způsobem činí z toho své vlastnictví.“ („Of Government“, kn. II, kap. 5; Works, 7. vyd., 1768, sv. II, str. 229.)

„Jeho práce to vzala z rukou přírody, kde to bylo společným majetkem a patřilo rovným dílem všem jejím dětem, a tím si to přivlastnil“ (cit dílo, str. 230).

„Týž zákon přírody, který nám tímto způsobem dává vlastnictví, toto vlastnictví také omezuje... Kolik může člověk použít, aby z toho měl nějaký užitek, dříve než se to zkazí, tolik smí svou prací přeměnit ve své vlastnictví; co je navíc, převyšuje už jeho podíl s patří jiným“ (tamtéž).

„Hlavním předmětem vlastnictví nejsou však dnes plody země“ atd., „nýbrž sama země... Tolik země, kolik jeden člověk může zorat, osázet, obdělat, zúrodnit a zužitkovat z ní produktů, tolik je jeho vlastnictvím. Svou prací ji vyčleňuje ze společného vlastnictví“ (tamtéž).

„Ovládnutí čili obdělávání země a panství nad zemí jsou, jak vidíme, nerozlučně spjaty. Jedno dává právo na druhé.“ (Cit. dílo, str. 231.)

„Miru vlastnictví příroda správně stanovila rozsahem lidské práce a tím, co činí život příjemným; nikdo by nemohl svou prací zvládnout čili přivlastnit si všechno; s k uspokojení svých potřeb by nikdo nemohl spotřebovat víc než malou část toho všeho, takže by pro nikoho nebylo možné, aby tímto způsobem zasahoval do práv jiného anebo si opatřil vlastnictví na úkor svého souseda... Zs dávných dób omezovala tato míra majetek každého člověka na velmi skromný podíl, na to, co si mohl každý přivlastnit, aniž jinému uškodil... A tuto míru je možno uplatňovat, aniž někdo utrpí škodu, ještě i nyní, nechť se zdá být svět jakkoli přelidněn.“ (Str. 231—232.)

Práce dává věcem téměř celou jejich hodnotu ˂value tu označuje užitnou hodnotu a práce se chápe jako konkrétní práce, a ne jako její množství; měření směnné hodnoty prací se však skutečně zakládá na tom, že pracovník vytváří užitnou hodnotu˃. Zbytek užitné bodnoty, který nelze redukovat na práci, je darem přírody, a proto sám o sobě společným vlastnictvím. Locke se proto nesnaží dokázat to, že vlastnictví se může získat ještě jinými způsoby než prací to by bylo v rozporu s jeho výchozím hlediskem — nýbrž to, jakým způsobem lze vytvořit individuální prací individuální vlastnictví, a to přes společné vlastnictví předmětů přírody.

„Rozdíl v hodnotě všech věcí určuje ve skutečnosti práce... Z produktů země, které jsou užitečné pro lidský život... musí se plných devětadevadesát setin připsat plně na účet práce“ (str. 234).

„Největší část hodnoty půdy určuje tedy práce“ (str. 235).

„Ačkoli předměty přírody jsou dány všem společně, přesto člověk — pán nad sebou samým a vlastník své vlastní osoby, její činnosti a její práce, má jako takový už sám v sobě velký základ vlastnictví“ (str. 235).

Jednou mezí vlastnictví jsou tedy meze osobní práce; druhou, že člověk neshromažďuje víc věcí, než může spotřebovat. Tato druhá mez se rozšiřuje směnou málo trvanlivých produktů za peníze (nepřihlížeje k ostátní směně):

„Těchto trvalých věcí může člověk nahromadit tolik, kolik se mu zlíbí; překročení mezí jeho oprávněného vlastnictví“ Knepřihlížíme-li k mezi dané jeho osobní prací) „nezáleží v tom, že má hodně majetku, nýbrž v tom, že z tohoto majetku přichází nazmar vže, co mu nepřináší žádný užitek. A tak se vžilo používání peněz, této trvaíé věci, kterou lze uschovat, aniž podlehne zkáze, a kterou lidé podle vzájemné dohody přijímají při směně ǁ1293aǀ za skutečně užitečné, ale zkáze lehce podléhající životní prostředky.“ (Str. 236.)

Tak vzniká nerovnost individuálního vlastnictví, ale míra záležející v osobní práci zůstává.

„Toto rozdělení věcí v nerovné soukromé vlastnictví lidé rozšířili bez vzájemného souhlasu — tak, že se vymyká z mezí stanovených společností. Umožnili to jen tím, že zlatu a stříbru připsali hodnotu a že mlčky souhlasili s používáním peněz“ (str. 237).

S tím musíme nyní srovnat následující místo z Lockova spisu o úroku[117], přičemž nesmíme zapomínat, že podle Locka určuje přirozené právo meze vlastnictví osobní prací:

„Nyní se podívejme, jakým způsobem peníze nabývají stejné povahy jako půda, takže vynášejí určitý roční důchod, který nazýváme užitek čili úrok. Půda přece přirozeně produkuje něco nového a užitečného, co má pro lidstvo hodnotu; naproti tomu peníze jsou neplodnou věcí a neprodukují nic, jen podle vzájemné dohody mezi lidmi přenášejí zisk, který byl odměnou za práci jednoho člověka, do kapsy jiného. Příčinou toho je nerovné rozdělení peněz; tato nerovnost působí stejně u půdy jako u peněz... Je tomu tak proto, že nerovné rozdělení půdy (totiž že ty máš víc půdy, než můžeš nebo chceš obdělat, a někdo jiný jí má méně) opatřuje ti pachtýře tvé půdy; a totéž nerovné rozdělení peněz... mi opatřuje pachtýře pro mé peníze: a tak moje peníze mohou v obchodě vynést tomu, kdo si je vypůjčil, díky jeho pilnosti více než šest procent, právě tak jako pozemek může díky pachtýřově práci vynést vyšší výnos, než činí renta, kterou platí,“ (Folio edition of Lockeʼs Works, 1740, sv. II, [str. 19].)[118]

Na tomto místě měl Locke zčásti polemický zájem: chtěl ukázat pozemkovým vlastníkům, že jejich renta se vůbec neliší od lichvy. Avšak obě, renta i lichva, „přenášejí zisk, který byl odměnou za práci jednoho člověka, do kapsy jiného“ v důsledku nerovného rozdělení výrobních podmínek.

Lockovy názory jsou tím důležitější, že jsou klasickým výrazem právních představ buržoasní společnosti v protikladu k feudálním představám, a kromě toho, že jeho filosofie byla pro celou pozdější anglickou ekonomii základem všech jejích představ. ǀXX—1293aǁ


[5.] North
[Peníze jako kapitál. Vzrůst obchodu jako příčina poklesu úrokové sazby]

ǁXXIII—1418ǀ Sir Dudley North. „Discourses upon Trade“, Londýn 1691 (Sešit s dodatky C)[119]

Tento spis, podobně jako ekonomické práce Lockovy, přímo souvisí s Pettyho spisy a přímo se na nich zakládá.

Tento spis se zabývá hlavně obchodním kapitálem a potud sem nepatří. V okruhu otázek, které zkoumá, projevuje North důmysl a mistrovství.

Je nejvýš pozoruhodné, že od doby restaurace Karla II. až do poloviny XVIII. století se ozývají ze strany landlordů [pozemkových vlastníků] neustálé stížnosti na pokles renty (jako ostatně neustále klesají i ceny pšenice, zejména od... ?[120]). Ačkoli na násilném snižování úrokové sazby (od dob Culpepera a sira J[ossiaha] Childa) se značně podílela třída průmyslových kapitalistů, přece jen skutečnými inspirátory tohoto opatření byli pozemkoví vlastníci. „Hodnota půdy“ a „její zvyšování“ se vydává za národní zájem. (Podobně jako naopak, počínaje přibližně rokem 1760, vzestup rent, hodnoty půdy, obilních cen a životních prostředků, jakož i stížnosti průmyslníků proti tomuto vzestupu, tvoří základ ekonomického zkoumání tohoto předmětu.)

Boj mezi peněžníky a pozemkovými vlastníky vyplňuje — až na několik málo výjimek — celé století od roku 1650 do roku 1750, protože šlechta, která žila na velké noze, s nelibostí pozorovala, jak se jí lichváři zmocňují a jak s vytvořením moderního úvěrového systému a systému státních dluhů nabývají nad ní od konce XVII. století v zákonodárství atd. převahy.

Už Petty mluví o stížnostech landlordů na pokles rent a o jejich odporu proti zlepšením v zemědělství (viz příslušné místo[121]). Hájí lichváře proti landlordovi a staví naroveň rentu z peněz a rentu z půdy.

Locke redukuje obě tyto renty na vykořisťování práce. Zaujímá totéž stanovisko jako Petty. Oba vystupují proti násilné regulaci úroku. Pozemkoví vlastníci zpozorovali, že když úrok klesl, hodnota půdy stoupla. Při dané velikosti renty klesá nebo stoupá její kapitalisovaný výraz, ti. hodnota půdy, nepřímo úměrně úrokové sazbě.

Třetím v této linii, již představuje Petty, je sir Dudley North, jak dokazuje výše uvedený spis.

Je to první forma, v níž se kapitál staví na zadní nohy proti pozemkovému vlastnictví; vždyť lichva byla fakticky hlavním prostředkem akumulace kapitálu, tj. podílníkem na důchodech landlordů. Ale proti této staromódní formě kapitálu jde průmyslový a obchodní kapitál víceméně ruku v ruce s landlordy.

„Jako majitel pozemku propachtovává svůj pozemek, tak oni“ (tj. ti, kteří mají „kapitál [stock] pro obchod, avšak přitom buď nemají nutnou zběhlost, nebo se lekají námahy spojené s jeho používáním v obchodě“) „propachtovávají svůj kapitál [stock]. To, co za to dostávají, se nazývá úrok, je to však jen renta z kapitálu“ ˂vidlme tu podobně jako u Pettyho, jak se lidem, ktcři právě vyšli ze středověku, ǁ1419ǀ renta jeví jako původní fortna nadhodnoty>, „stejně jako důchod pozemkového vlastníka je rentou z půdy. A v různých jazycích se pro nájem půdy a nájem peněz používá stejných výrazů, jak je tomu též v některých oblastech Anglie. Být pozemkovým vlastníkem („landlord“) a kapitalistou („stocklord“) je tedy totéž. První má výhodu jen v tom, že jeho nájemce mu nemůže půdu odnést, jak to může učinit druhému jeho nájemce s kapitálem. A proto musí půda vynášet menší zisk než kapitál, jenž se půjčuje a větiím risikem.“ (Str. 4.)

Úrok. Zdá se, že North první správně pochopil úrok, protože pod výrazem „stock“, jak ihned uvidíme z citátu, nerozumí pouze peníze, nýbrž kapitál (jako konečně i Petty rozlišuje „stock“ a „peníze“. U Locka se úrok určuje výhradně množstvím peněz v oběhu, stejně u Pettyho. Viz příslušná místa o tom u Massia.)

„Je-li víc půjčovatelů než vypůjčovatelů, úrok... klesá... Není to tak, že nízký úrok oživuje obchod, nýbrž tak, že při vzrůstajícím obchodě kapitál národa úrok snižuje.“ (Str. 4.)

„Zlato a stříbro a peníze, které se z nich razí, nejsou ničím jiným než váhami a mírami; s jejich pomocí jde obchod hladčeji než bez nich, a kromě toho jsou vhodným fondem, v němž se ukládá přebytek kapitálu“ (str. 16).

Cena a peníze. Protože cena není ničím jiným než ekvivalentem zboží vyjádřeným v penězích a — mluví-li se o prodeji — realisovaným v penězích, tj. protože v ceně se zboží vyjadřuje jako směnná hodnota s tím, aby potom bylo znovu přeměněno v užitnou hodnotu, je jedním z prvních poznatků ekonomického myšlení, že zlato a stříbro přitom nefigurují samy o sobě, nýbrž jen jako forma existence směnné hodnoty samých zboží, jako moment jejich metamorfosy. North to na svou dobu vyjádřil velmi pěkně:

„Protože peníze... jsou všeobecnou mírou koupí a prodejů, domnívá se hned každý, kdo má něco na prodej a nenachází kupce, že příčinou toho, že nemůže odbýt své zboží, je nedostatek peněz v království ncbo v kraji; a tak se všeobecně naříká na nedostatek peněz; ale to je velký omyl...

A co chtějí ti, kdo volají po penězích?... Začnu žebrákem... nepotřebuje peníze, nýbrž chléb a jiné věci nutné k životu... Farmář si stěžuje na nedostatek peněz... myslí si, že kdyby bylo v zemi více peněz, že by mohl prodat své výrobky za dobrou cenu... Zdá se tedy, že nepotřebuje peníze, nýbrž dobrou cenu za své obilí a dobytek, které by rád prodal, ale nemůže... Proč nemůže dostat tuto cenu?... 1. Buď proto, že je v zemi vůbec příliš mnoho obili a dobytka, takže většina těch, kdo přicházejí na trh, potřebuje prodat, tak jako on, a jenom málo lidí chce kupovat; nebo 2. proto, že obvyklý odbyt cestou vývozu vázne, jako tomu bývá v dobách války, kdy obchod je nejistý nebo zakázaný; nebo 3. proto, že klesá spotřeba, když např. zchudlé obyvatelstvo už nemůže vydávat na svou domácnost tolik jako dříve; takže farmáři by při prodeji výrobků naprosto nepomohlo, kdyby se rozmnožily hotové peníze, nýbrž kdyby se odstranily některé z oněch tří příčin, které skutečně ochromují trh.

Obchodník i kramář potřebují peníze v témž smyslu, tj. nemohou pro stagnaci na trhu odbýt zboží, s nímž obchodují.“ (Str. 11—12.) [Srov. K. Marx, „Kapitál“, díl I. zde.][122]

Dále: kapitál je zhodnocující se hodnota, zatímco při tvorbě pokladu je cílem krystalisovaná forma směnné hodnoty sama o sobě. Proto je jedním z prvních poznatků klasické politické ekonomie, že odhaluje protiklad mezi tvorbou pokladu a zhodnocováním peněz, tj, vysvětluje peníze jako kapitál.

„Nikdo nezbohatne tím, že si celý svůj majetek ponechá u sebe v penězích, v zlatých a stříbrných předmětech atd., ale naopak, tím jen zchudne. Nejbohatší je ten, jehož majetek vzrůstá, ať už záleží v propachtované půdě, v penězích půjčených na úrok, nebo ve zboží daném do obchodu.“ (Str. 11.)

˂John Bellers o tom říká ve své práci „Essays about the Poor, Manufactures, Trade, Plantations, and Immorality“ atd., Londýn 1699:

„Peníze se rozmnožují a jsou užitečné jen tehdy, když se vydávají; a jako nevynášejí peníze zisk soukromníkovi, ledaže jich používá na něco hodnotnějšího, tak i celá masa peněz, která převyšuje to, co je absolutně nutné pro vnitřní obchod, je pro království nebo národ mrtvým kapitálem a nenese žádný zisk zemi, která si jej ponechává u sebe“ (str. 13).˃

„Ačkoli každý si je“ (tj. peníze) „přeje mít, přece si je nikdo nebo téměř nikdo nechce ponechat u sebe, ale každý se snaží okamžitě se jich zbavit, protože ví, že ze všech těch peněz, které leží mrtvě, nelze očekávat zisk, nýbrž jen nutnou ztrátu“ (North, cit, dílo, str. 21).

ǁ1420ǀ Peníze jako světové peníze.

„Pokud jde o obchod, národ zaujímá ve světě v každém směru totéž postavení jako město v království nebo rodina ve městě“ (str. 14). „V tomto obchodním styku se zlato a stříbro nijak neliší od jiných zboží, ale berou se tam, kde jich mají nadbytek, a přivážejí se tam, kde jich mají nedostatek nebo kde si je žádají“ (str. 13).

Množství peněz, které může být v oběhu, je určeno směnou zboží.

„I kdyby se sebevíc peněz přivezlo ze zahraničí nebo narazilo v tuzemsku, bude všechno, co převyšuje požadavky národního obchodu, jen drahým kovem (bullion[d]) s bude se s tím podle toho jednat; ražené peníze se pak budou prodávat jako zlaté a stříbrné předměty z druhé ruky jen podle jejich vnitřního obsahu kovu“ (str. 17—18).

Přeměna peněz v pruty [bullion] a naopak (str. 18) (sešit s dodatky C, str. 13). Oceňování a vážení peněz. Oscilační pohyb (sešit s dodatky C, str. 14).[123]

Lichva, pozemkoví vlastníci a obchod.

„Peníze, které se u nás půjčují na úrok, nepůjčují se ani z desetiny podnikatelům na jejich operace; půjčuji se hlavně na nákup přepychových předmětů a na výdaje lidí, kteří, přestože jsou velkostatkáři, utrácejí peníze rychleji, než jim je jejich pozemkový majetek vynáší; a protože ani za nic nechtějí své statky prodat, raději je zatěžují hypotékami“ (North, cit. dílo, str. 6—7). [Srov. K. Marx, „Kapitál“, díl III-2, zde.] ǀXXIII—1420ǁ


[6. Berkeley o pracovní činnosti jako o zdroji bohatství]

ǁXIII—670aǀ „Nebylo by nesprávné se domnívat, že sama půda je bohatstvím? A nemá se v první řadě považovat pracovní činnost národa za to, co tvoří bohatství, co dělá bohatství i z půdy a stříbra, které by neměly žádnou hodnotu, kdyby nebyly prostředky a pohnutkami k pracovní činnosti ?“ („The Querist“. By Dr. G[eorge] Berkeley, Londýn 1750, Otázka 38.) ǀXIII—670aǁ


[7.] Hume a Massie

[a) Úrok u Massia a Huma]

ǁXX—1293aǀ Massiův anonymní spis „An Essay on the Governing Causes of the Natural Rate of Interest“ vyšel roku 1750, Humův druhý díl „Essays“, kde je stať „Of Interest“, vyšel roku 1752, tedy o dva roky později. Massie má tedy prvenství. Oba jsou si příbuzní: Hume vystupuje proti Lockovi, Massie proti Pettymu a Lockovi, u nichž obou se ještě vyskytuje názor, že výše úrokové sazby závisí na množství peněz a že ve skutečnosti vlastním předmětem půjčky jsou peníze (a ne kapitál).

Massie definuje úrok jako pouhou část zisku, a to rozhodněji než Hume, který hlavně dokazuje, že pro úrokovou sazbu je hodnota peněz lhostejná, protože při daném poměru mezi úrokem a peněžním kapitálem (například při 6%) hodnota 6 liber št. stoupá nebo klesá s hodnotou 100 liber št. (tedy souhlasně se změnou hodnoty 1 libry št.), avšak na poměr, vyjádřený v tomto případě číslem 6, to nemá vliv.

[b) Hume. Pokles zisku a úroku závisí na vzrůstu obchodu a průmyslu]

Začněme Humem.

„Všechno na světě se kupuje za práci“ („Essays“, sv. I, část II, Londýn 1764, str. 289).

Výše úrokové sazby závisí na poptávce vypůjčovatelů a na nabídce půjčovatelů, tedy na poptávce a nabídce, potom však hlavně na výši „zisků, které plynou z obchodu“ (cit. dílo, str. 329).

„Větší nebo menší zásoba práce a zboží musí mít velký vliv“ (na úrok), „protože půjčujeme-li si peníze na úrok, půjčujeme si ve skutečnosti a fakticky práci a zboží“ (cit. dílo, str. 337). „Nikdo se nespokojí s nízkým ziskem, když může dostat vysoký úrok, a nikdo se nespokojí s nízkým úrokem, když může dosáhnout vysokého zisku“ (cit. dílo, str. 355).

Vysoký úrok a vysoký zisk jsou výrazem „nepatrného rozvoje obchodu a průmyslu, nikoli nedostatku zlata a stříbra“ (cit, dílo, str. 329). A opačně je tomu s „nízkým úrokem“.

ǁ1294aǀ „Ve státě, kde jsou jen pozemkoví vlastníci“ (anebo, jak říká později, „statkáři a rolníci“), „musí být hodně vypůjčovatelů, a úrok vysoký“ (str. 330), protože představitelé jen poživačného bohatství se z dlouhé chvíle honí za zábavami a z druhé strany má výroba, vyjma zemědělství, velmi omezené rozměry. Opačně je tomu, jakmile se rozvine obchod. Obchodník je posedlý touhou po zisku. „Nezná většího požitku než vidět, jak mu každým dnem vzrůstá majetek.“ (Honba za směnnou hodnotou, za abstraktním bohatstvím, je daleko silnější než touha po užitných hodnotách.)

„A to je příčinou, proč obchod vede k vzrůstu spořivosti a proč mezi obchodníky je o tolik víc lakomců než marnotratníků, kdežto mezi pozemkovými vlastníky je tomu naopak“ (str. 333).

˂Neproduktivní práce:

„Advokáti a lékaři nevyvíjejí žádnou výrobní činnost a svá bohatství získávají jedině na úkor jiných lidí; takže nepochybně zmenšují bohatství některých svých spoluobčanů stejně rychle, jako svá zvětšují“ (str. 333—334).)

„Vzrůst obchodu vede tedy k růstu počtu půjčovatelů peněz a vyvolává tím pokles úrokové sazby“ (str. 334).

„Nízký úrok a nízké zisky v obchodě jsou dva činitelé, kteří se vzájemně podporují, a oba pocházejí z rozsáhlého obchodu, který vytváří bohaté obchodníky a zvyšuje význam peněžního kapitálu. Kde mají obchodníci velké kapitály — ať už jsou představovány malým nebo velkým počtem mincí — musí často docházet k tomu, že jestliže jsou obchodu syti nebo mají dědice, kteří nemají sklony nebo schopnosti k obchodu, velká část těchto bohatství přirozeně hledá bezpečnou roční rentu. Hojnost snižuje cenu a vede půjčovatele peněz k tomu, že se spokojí s nižším úrokem. Tato úvaha nutí mnohé ponechat svůj kapitál v obchodě a raději se spokojit s nižšími zisky než půjčovat své peníze za ještě nižší úrok. Z druhé strany, jestliže obchod dosáhne velkého rozsahu a používá velmi velkých kapitálů, musí vzrůstat konkurence mezi obchodníky, a tím se obchodní zisky snižují, a to tou měrou, jak se obchod rozšiřuje. Nízké zisky v obchodě způsobují, že obchodníci se ochotněji spokojují s nižším úrokem, když se vzdávají obchodování a chtějí se oddat pohodlnému a nečinnému životu. Je tedy zbytečné zkoumat, která z těchto okolností, tj. nízký úrok nebo nízké zisky, je příčinou a která následkem. Obě jsou výsledkem rozsáhlého obchodu a vzájemně se podporují... Rozsáhlý obchod vytváří velké kapitály a snižuje tím obojí, úrok i zisky; a s poklesem úroku jde vždy ruku v ruce odpovídající pokles zisku a naopak. Mohu dodat, že podobně jako nízké zisky vyplývají z rozšíření obchodu a průmyslu, tak zase samy pomáhají dalšímu vzrůstu obchodu, protože zlevňují zboží, povzbuzují spotřebu a pozvedávají průmysl. A proto... úrok je opravdovým barometrem stavu státu, a jestliže je nízký, je to téměř neklamný příznak rozkvětu národa,“ (Cit dílo, str. 333—336.)

[c) Massie. Úrok jako část zisku. Vysvětlování výše úroku mírou zisku]

[Joseph Massie,] „An Essay on the Governing Causes of the Natural Rate of Interest; wherein the Sentiments of Sir W[illiam] Petty and Mr. Locke, on that Head, are considered“, Londýn 1750.

„Z těchto několika výňatků[124] je vidět, že pan Locke se domnívá, že přirozená úroková míra se určuje poměrem, v jakém se má množství peněz v zemi z jedné strany k vzájemným dluhům jejích obyvatel a z druhé strany k jejímu obchodu; podle sira Williama Pettyho závisí úroková míra jedině na množství peněz v zemi, takže oba se rozcházejí jen v názoru na úlohu dluhů“ (str. 14—ls). ǀXX—1294aǁ

ǁXXI—1300ǀ Bohatí lidé, „místo aby sami používali svých peněz, půjčují je jiným, aby vyráběli zisk a část tohoto zisku přenechávali vlastníkům peněz. Jestliže je však bohatství země rozptýleno mezi tolik lidí a rozděleno tak rovnoměrně, že zbývá jen málo lidí, kteří by mohli vložením peněz do obchodu uživit dvě rodiny, pak je si možno vypůjčovat jen málo; patří-li 2000 liber št. jednomu člověku, mohou být půjčeny, protože úroky z nich mohou uživit rodinu; patří-li však deseti lidem, nemohou být půjčeny, protože úroky z nich nemohou uživit deset rodini‘ (Str. 23—24.)

„Usuzovat na přirozenou úrokovou míru podle úroku, který platí za vypůjčené peníze vláda, je a musí být nevyhnutelně mylné; zkušenost nám ukazuje, že tato úroková sazba se s přirozenou úrokovou mírou ani nekryje, ani jí neodpovídá, a rozum nám říká, že to ani nemůže nikdy být, protože přirozená úroková míra má svůj základ v zisku a úroková sazba placená vládou v nouzi; první má své meze, druhá nikoli. Pro šlechtice, který si půjčuje peníze, aby zlepšil své pozemky, a pro obchodníka nebo průmyslníka, který si je půjčuje, aby s nimi dělal obchody, existují určité meze, které nemohou překročit; mohou-li s vypůjčenými penězi vydělat 10%, mohou za ně dát 5% úroku, ale nedají 10%; naproti tomu ten, kdo si půjčuje z nouze, nezná žádnou hranici, protože nouze nezná míru“ (str. 31—32).

„Oprávněnost brát úroky nezávisí na tom, zda někdo s vypůjčenými penězi vyrábí nebo nevyrábí zisk, ale na tom, že“ (vypůjčená částka) „je s to vyrábět zisk, jestliže se jí správně použije“ (str. 49). „Protože to, co se platí jako úrok za použití toho, co se vypůjčuje, je část zisku, který je to, co bylo vypůjčeno, sto vytvořit, musí být tento úrok vždy regulován oním ziskem“ (str. 49). [Srov. K. Marx, „Kapitál“, díl III-l, zde a zde.]

„Jaká část těchto zisků právem patří vypůjčovateli a jaká půjčovateli? To se nedá určit nijak jinak, než že dáme na názor vypůjčovatelů a půjčovatelů vůbec; protože spravedlivé nebo nespravedlivé je v tomto ohledu jen to, co se za spravedlivé nebo nespravedlivé všeobecně pokládá.“ (Str. 49.) [Srov. tamtéž zde.]

„Toto pravidlo pro dělení zisku nemůže však platit pro každého půjčovatele a vypůjčovatele zvlášť, nýbrž platí pro půjčovatele a vypůjčovatele vůbec... Mimořádně velké zisky jsou odměnou za obratnost a mimořádně malé zisky trestem za nedostatečné odborné znalosti, s čímž půjčovatelé nemají vůbec nic společného; protože neutrpí-li škodu v druhém případě, neměli by mít výhody ani v prvním případě. Co bylo řečeno o jednotlivcích v témž oboru podnikání, platí i o různých oborech podnikání.“ (Str. 50.) [Srov. tamtéž, zde.]

„Přirozená úroková míra se řídí ziskem jednotlivých podniků.“ (Str. 51.) [Srov. tamtéž, zde.]

Proč je nyní v Anglii úroková míra 4 % místo dřívějších 8 %?

Protože angličtí obchodníci „shrabovali tehdy dvakrát takový zisk jako nyní“

Proč je úroková míra v Holandsku 3 %, ve Francii, Německu a Portugalsku 5 a 6 % ‚ v Západní a Východní Indii 9 % a v Turecku 12%?

„Pro všechny tyto případy stačí všeobecná odpověď, a to, že obchodní zisky se v různých těchto zemích odlišují od obchodních zisků u nás, takže vyvolávají všechny tyto rozdíly v úrokové míře“ (str. 51).

Čím je však vyvoláván pokles zisku?

Zahraniční a tuzemskou konkurencí, „poklesem zahraničního obchodu“ (v důsledku zahraniční konkurence), „nebo tím, že obchodníci vzájemně snižují ceny svých zboží...‚ nebo nutností udělat vůbec nějaký obchod, nebo chtivostí udělat jich co nejvíce“ (str. 52—53).

„Obchodní zisky jsou všeobecně určovány poměrem mezi počtem obchodníků a objemem obchodu“ (str. 55). „V Holandsku, kde počet osob činných v obchodě je v poměru k celkovému obyvatelstvu nejvyšší...‚ je úrok nejnižší; v Turecku, kde je disproporce největší, je úrok nejvyšší“ (str. 55—56).

ǁ1301ǀ „Co určuje poměr mezi objemem obchodu a počtem obchodníků?“ (Str. 57.) „Podněty k obchodu: přirozená nutnost, svoboda, ochrana soukromých práv, veřejná bezpečnost“ (str. 57—58).

„Nejsou ani dvě země, které by poskytovaly stejný počet existenčních prostředků ve stejné hojnosti a při stejném vynaložení práce;... potřeby lidí vzrůstají anebo se zmenšují... s drsností nebo mírností podnebí, v němž lidé žijí; proto rozsah průmyslu, který jsou obyvatelé různých zemí nuceni provozovat, nemůže být stejný a stupeň této různosti nelze zjistit jinak než podle stupně horka a zimy. Z toho lze vyvodit ten všeobecný závěr, že množství práce, nutné k udržování života určitého počtu lidí, je největší ve studeném podnebí a nejmenší v teplém, protože ve studeném podnebí potřebují lidé nejen víc šatstva, nýbrž i půda musí být lépe obdělávána než v teplém.“ (Str. 59.) [Srov. K. Marx, „Kapitál“, díl 1, zde.] „Zvláštní nutnost“ věnovat se obchodu, „jež je charakteristická pro Holandsko..., vyplývá z toho, že země je přelidněna, což spolu s velkou prací, kterou si vyžaduje stavba hrází a odvodňování země, vytváři nutnost věnovat se obchodu, a tato nutnost je v Holandsku naléhavější než v kterékoli jiné 4ásti obyvatelného světa“ (str. 60).

[4. Závěr]

Massie líčí úrok — ještě určitěji než Hume — jako pouhou část zisku; oba vysvětlují pokles úroku akumulací kapitálů (Massie mluví speciálně o konkurenci) a poklesem zisku, který z toho vyplývá. Oba se stejně málo zabývají otázkou původu „obchodního zisku“ samého. ǀXXI—1301ǁ


[8. Doplňky ke kapitole o fysiokratech]

[a) Doplňující poznámky o „ekonomické tabulce“. Quesnayovy nesprávné předpoklady]

ǁXXIII—1433ǀ

To je nejjednodušší forma „Ekonomické tabulky“.[125]

1. Oběh peněz (předpokládá se, že platby se provádějí jen jednou za rok). Oběh peněz vychází od třídy vydávající peníze, od vlastníků, kteří nemají žádné zboží na prodej, kteří kupují, ale nic neprodávají.

Vlastníci kupují za 1 miliardu od produktivní třídy, jíž vracejí miliardu peněz z toho, co jim zaplatila jako rentu. (Tím se současně realisuje 1/5 zemědělského produktu.) Za 1 miliardu kupují od sterilní třídy, k níž tak připlývá 1 miliarda peněz. (Tím se realisuje polovina průmyslového produktu.) Sterilní třída kupuje za tuto miliardu životní prostředky od produktivní třídy, jíž se tak opět vrací 1 miliarda v penězích. (Tím je realisována druhá 1/5 zemědělského produktu.) Produktivní třída kupuje za touž miliardu průmyslové výrobky, čímž si nahrazuje polovinu svých záloh. (Tím je realisována druhá polovina průmyslového produktu.) Sterilní třída kupuje ǁ1434ǀ za touž miliardu peněz suroviny. (Tím se realisuje další 1/5 zemědělského produktu.) 2 miliardy peněz se tak vracejí k produktivní třídě.

Zbývají tedy ještě 2/5 zemědělského produktu; 1/5 se spotřebuje in natura, ale co s druhou 1/5‚ v jaké formě se akumuluje? To je třeba později rozebrat.[126]

2. Dokonce i z Quesnayova stanoviska, podle kterého jsou všichni příslušníci sterilní třídy ve skutečnosti jen námezdními pracovníky, lze v „Tabulce“ odhalit nesprávné předpoklady.

U produktivní třídy se předpokládá, že „původní zálohy“ (fixní kapitál) jsou pětkrát tak velké jako „roční zálohy“. U sterilní třídy není o této položce vůbec zmínky, což samozřejmě nebrání tomu, aby existovala.

Dále je nesprávné, že reprodukce se rovná 5 miliardám. Podle samé „Tabulky“ se rovná 7 miliardám: 5 u produktivní třídy a 2 u sterilní třídy.

[b) Částečný návrat jednotlivých fysiokratů k merkantilistickým představám.
Požadavek svobodné konkurence fyziokratů]

Produkt sterilní třídy se rovná 2 miliardám. Tento produkt se skládá ze surovin za 1 miliardu (které tedy zčásti vcházejí do produktu a zčásti nahrazuji opotřebováni strojů, které vešlo do hodnoty produktu) a z životních prostředků za 1 miliardu, které byly spotřebovány při zpracovávání těchto surovin.

Sterilní třída prodává celý tento produkt třídě vlastníků a produktivní třídě, a to, za prvé, aby si nahradila zálohy (v surovinách), a za druhé, aby dostala životní prostředky vyráběné v zemědělství. Nezbývá tu tedy ani za groš průmyslových výrobků pro její vlastní spotřebu, nemluvě už o úroku a zisku. Baudeau (nebo Le Trosne) to sice uznává, ale vysvětluje to tím, že sterilní třída prodává svůj produkt nad jeho hodnotou, tedy to, co prodává za 2 miliardy, rovná se 2 miliardám minus x. Zisk, a dokonce i její spotřeba nutných životních prostředků ve formě průmyslového zboží se tedy podle tohoto vysvětlení redukuje na zvýšení ceny zboží nad jejich hodnotu.[127] A tu se tedy fysiokraté nutně vracejí zpět k merkantilistickému systému, k „zisku ze zcizení“.

Proto se také domnívají, že je mezi průmyslníky tak velmi nutná svobodná konkurence — aby přespříliš nenapalovali produktivní třídu, zemědělce. Tato svobodná konkurence je z druhé strany nutná též proto, aby se zemědělský produkt prodával za dobrou cenu, tj. aby jeho cena v důsledku vývozu do zahraničí stoupla nad původní tuzemskou cenu, protože se předpokládá země, která vyváží pšenici atd.

[c) Původní formulace nemožnosti zvýšit hodnotu směnou]

„Každá koupě je prodej a každý prodej je koupě“ (Quesnay, „Dialogues sur le commerce et sur les travaux des artisans etc.“, vyd. Daire[128], str. 170). „Kupovat znamená prodávat a prodávat znamená kupovat“ (Quesnay v knize Duponta de Nemours „Origine etc.“, 1767, str. 392).[129]

„Cena vždy předchází koupě i prodeje. Nepřivodí-li v ní konkurence prodavačů a kupců změnu, zůstává, jaká byla, z jiných, na obchodu nezávislých důvodů.“ (Cit, dílo, str. 148.)[130]

„Je třeba vždy předpokládat, že“ (směna) „je pro obě“ (smluvní strany) „výhodná, protože obě si navzájem opatřují požitek z takových bohatství, která mohou dostat jen prostřednictvím směny. Vždy však jde jen o směnu bohatství, která mají určitou hodnotu, za jiná bohatství o stejné hodnotě, a v důsledku toho nenastává skutečné zvětšení bohatství“ (mělo by být řečeno: nenastává skutečné zvýšení hodnoty). (Cit. dílo, str. 197.)[131]

„Zálohy“ a „kapitál“ se výslovně ztotožňují. Akumulace kapitálů je hlavní podmínkou.

„Zvětšení kapitálů je tedy hlavním prostředkem vzrůstu práce a přináší nejvyšší užitek společnosti“ atd. (Quesnay v cit. práci Duponta de Nemours, str. 391).[132] ǀXXIII—1434ǁ


[9. Velebení pozemkové aristokracie u epigona fysiokratů Buata]

ǁXXII—1399ǀ Buat (comte du). „Éléments de la politique, ou Recherche des vrais principes de lʼéconomie sociale“ (6 sv.), Londýn 1773.

Tento slabý a zmatený autor, který bere vnější zdání fysiokratického učení za jeho podstatu a ze všech sil velebí pozemkovou aristokracii — a fysiokratismus přijímá ve skutečnosti jen potud, pokud odpovídá tomuto cíli — by si nezasluhoval vůbec zmínky, kdyby se u něho neprojevoval brutálně buržoasní charakter tak drsně, jako třeba později u Ricarda. Omyl, že „čistý produkt“ se omezuje jen na rentu, na věci nic nemění.

Totéž, co říká Buat, opakuje později Ricardo o „čistém produktu“ vůbec.[133] Dělníci patří k „nepravým nákladům“ a existují jen proto, aby vlastníci „čistého produktu“ — „tvořili společnost“. (Viz příslušná místa.)[134] Na úděl svobodných dělníků pohlíží jen jako na změněnou formu otroctví; tento úděl je však podle něho nutný, aby vyšší vrstvy tvořily „společnost“. ˂Také u Arthura Younga se „čistý produkt“, nadhodnota, chápe jako cíl výroby.[135]˃

ǁ1400ǀ Připomeňme si v této souvislosti místo z Ricarda namířené proti A[damovi] Smithovi, podle něhož je nejproduktivnější takový kapitál, který používá nejvíce dělníků.[136] Srovnej o tom u Buata — sv. VI, str. 51—52, 68—70. Dále o pracující třídě a otroctví — sv. II, str. 288, 297, 309; sv. III, str. 74, 95—96, 103; sv. VI, str. 43, 51; o tom, že tito dělníci jsou nuceni konat nadpráci, a o tom, co značí „nezbytné existenční prostředky“ — sv. VI, str. 52—53.

Ocitujeme zde jediné místo, protože dobře odpovídá na žvásty o risiku, které kapitalista všeobecně nese:

„Obchodníci hodně riskovali, aby hodně vydělali. Ale riskovali lidi, stejně jako zboží nebo peníze. Pokud jde o lidi, jestliže je vystavili zřejmému nebezpečí, aby dosáhli zisku, jednali velmi špatně. Pokud jde o zboží, jestliže je zásluhou zboží vyrábět, nemůže být zásluhou riskovat je kvůli zisku jediného člověka“ atd. (Sv. II, str. 297.) ǀXXII—1400ǁ


[10. Polemika proti pozemkové aristokracii ze stanoviska fysiokratů
(anonymní anglický autor)[137]]

ǁXXIII—1449ǀ „The Essential Principles of the Wealth of Nations, illustrated, in Opposition to some False Doctrines of Dr. Adam Smith, and others“, Londýn 1797.

Autor tohoto spisu znal práce Andersonovy, protože v dodatku ke své knize otiskuje výňatek z Andersonovy zprávy o zemědělství v aberdeenském hrabství.

Je to jediný významný anglický spis, který se přímo přimyká k fysiokratickému učení. Kniha W[illiama] Spence „Britain independent of Commerce“, 1807, je pouhou jeho karikaturou. Týž Spence vystupoval v letech 1814—1815 jako jeden z nejfanatičtějších obhájců „pozemkových vlastníků“ na základně fysiokratismu — který hlásá svobodný obchod. Tohoto chlapíka nesmíme zaměňovat s Th[omasem] Spencem, smrtelným nepřítelem soukromého vlastnictví půdy.

Anonymův spis obsahuje především opravdu výtečné a hutné shrnutí fysiokratického učení.

Počátek fysiokratických názorů odvozuje správně až z Locka a Vanderlinta a fysiokraty líčí jako lidi, kteří své učení „vykládají velmi systematicky, i když ne docela správně“ (str. 4). (Viz o tom ještě str. 6 v sešitě H, str. 32 — 33.)[138]

Ze shrnutí fysiokratického učení v tomto anonymním spisu velmi pěkně vysvítá, jak teorie zdrženlivosti, z které dělají pozdější apologeti, a zčásti už Smith, základ tvorby kapitálu, vznikla právě z toho názoru fysiokratů, že v průmyslu atd. se nevytváří nadhodnota:

„Výdaje na zaměstnávání a vydržování řemeslníků, manufakturistů[139] a obchodníků stačí jen k tomu, aby uchovaly hodnotu vynaložených částek, a proto jsou neproduktivní.“ (Protože nevytvářejí nadhodnotu, jsou neproduktivní.) „Bohatství společnosti nemohou řemeslníci, manufakturiaté nebo obchodníci nikdy ani v nejmenším zvětšit jinak než úsporou a akumulací části toho, co je určeno na jejich každodenní vydržování; v důsledku toho mohou přispět k celkovému kapitálu jedině svou zdrženlivostí nebo šetrností.“ (Seniorova teorie zdrženlivosti a Smithova teorie šetrnosti.) „Zemědělci mohou naproti tomu celý svůj důchod spotřebovat, a přece zároveň stát obohatit, protože jejich píle vytváří nadvýrobek, který se nazývá renta.“ (Str. 6.)

„Třídu lidí, jejichž práce (i když něco produkuje) neprodukuje víc, než co bylo vydáno, aby se tato práce uskutečnila, lze plným právem nazvat neproduktivní třídou“ (str. 10).

Výrobu nadhodnoty je nutno přísně odlišovat od jejího přemístění z rukou do rukou.

„Zvětšení důchodu“ (tj. akumulace) „je pouze nepřímo předmětem zkoumání ekonomiatů.[140]... Předmětem jejich zkoumání je výroba a reprodukce důchodu.“ (Str. 18.)

A tohle je to velké na fysiokratismu. Klade si otázku: jak se vyrábí a reprodukuje nadhodnota? (U anglického anonyma se nadhodnota nazývá „důchod“.) Otázka, jak se reprodukuje ve větším měřítku, tj. jak se zvětšuje, přijde na řadu až potom. Především musí být odhalena kategorie nadhodnoty, tajemství její ǁ1450ǀ výroby.

Nadhodnota a obchodní kapitál.

„Mluví-li se o výrobě důchodu, je zcela nelogické zaměňovat tuto otázku s otázkou přemístění důchodu z jedněch rukou do druhých, na což se redukují všechny obchodní transakce“ (str. 22). „Slovo ‚commerce‘ [obchod] neznamená nic jiného než ‚commutatio mercium‘ [směna věcí]... a tato směna je někdy pro jednoho výhodnější než pro druhého; co však jeden získává, to vždy druhý ztrácí, a jejich vzájemný obchod fakticky nevede k rozmnožení bohatství“ (str. 23). „Kdyby nějaký žid prodal korunu za deset šilinků nebo farthing z dob královny Anny za jednu guineu, nepochybně by zvětšil svůj vlastní důchod, ale nikterak by tím nezvětšil existující množství drahých kovů; a na povaze tohoto obchodu by se nic nezměnilo, kdyby sběratel rarit bydlel s prodavačem starých peněz ve stejné ulici nebo kdyby bydlel ve Francii anebo v Číně“ (str. 23).

Průmyslový zisk se u fysiokratů vykládá jako zisk ze zcizení (tedy merkantilisticky). Proto tento Angličan vyvozuje správný závěr, že tento zisk je skutečným ziskem jen tehdy, když se průmyslové zboží prodává do zahraničí. Z merkantilistické premisy vyvozuje správný merkantilistický závěr.

„Žádný manufakturista, ať sám vydělává sebevíc, nepřidává nic k národnímu důchodu, jestliže se jeho zboží prodává a spotřebovává v tuzemsku, protože kupec... ztrácí přesně to,... co manufakturista získává... Dochází tu jen k směně mezi prodavačem a kupcem, ale nikoli k zvětšení bohatství.“ (Str. 26.) „Aby se majitel manufaktury odškodnil za to, že nemá přebytek,... přiráží si padesátiprocentní zisk ke svým výdajům na mzdy, čili šest pencí na každý šilink mzdy manufakturního dělníka... Ajestliže se zboží prodá do ciziny.., je to národní zisk“ (str. 27)... z tolika a tolika „řemeslníků“.

Autor velmi dobře objasňuje příčiny holandského bohatství. Rybolov. (Měl uvést také chov dobytka.) Monopol na koření z Východu. Doprava. Půjčování peněz do zahraničí (sešit s dodatky H, str. 36 — 37[141]).

„Manufakturisté jsou užitečnou třídou“, nejsou však „produktivní třídou“ (str. 35). „Způsobují přeměnu nebo převod důchodu, který už dříve vytvořil zemědělec, a to tím, že tomuto důchodu propůjčují v nové formě trvanlivost“ (str. 38).

Existují pouze čtyři nutné třídy: [1.] produktivní třída čili zemědělci; [2.] manufakturisté; [3.] obránci; [4.] třída učitelů, kterou staví na místo fysiokratických „příjemců desátků“ čili kněží, „protože každá občanská společnost musí být živena, šacena, bráněna a vyučována“ (str. 51).

Chyba „ekonomistů“ spočívá v tom, že

„považovali příjemce pozemkových rent, jakožto pouhé příjemce renty, za produktivní třídu společnosti... svou chybu do určité míry napravili tím, že naznačili, že z těchto rent mají být vydržováni církev a král. Dr. Smith...‚ u něhož“ (tento omyl „ekonomistů“) „se vine celým dílem“ (to autor postřehl správně), „zaměřuje svou kritiku proti zdravé části systému ekonomistů“ (str. 8).

ǁ1451ǀ Pozemkoví vlastníci jako takoví nejenže nejsou produktivní třídou, ale ani nutnou třídou společnosti.

„Pozemkoví vlastníci, jako pouzí příjemci pozemkových rent, nejsou nutnou třídou společnosti... Tím, že pozemkové renty oddělují od jejich původního určení stanoveného ústavou — sloužit obraně státu, mění se příjemci těchto rent z nutné třídy společnosti v jednu z nejzbytečnějších a společnost nejvíce zatěžujících tříd.“ (Str. 51.)

Další o tom viz v sešitu s dodatky H, str. 38 — 39.[142] To všechno je velmi dobré, a tato polemika proti příjemcům pozemkové renty z fysiokratického stanoviska je jako dovršení fysiokratického učení velmi důležitá.

Autor ukazuje, že reálná daň z půdy je charakteristická pro Turky (cit. dílo, str. 59).

Pozemkový vlastník nezdaňuje jen „zlepšení půdy“, ale často i „zamýšlená budoucí zlepšení“ (str. 63—64). Daně z renty (str. 65).

Fysiokratické učení [o zdanění] je odedávna zavedeno v Anglii, Irsku, feudální Evropě, Mogulské říši (str. 93—94).

Pozemkoví vlastníci jako ti, kdož ukládají daně (str. 118).

Fysiokratická omezenost čouhá z této úvahy (nedostatečné chápání dělby práce): Dejme tomu, že hodinář nebo výrobce kalika nemůže prodat své hodiny nebo kaliko. Ocitá se pak ve velmi obtížné situaci. To však ukazuje, „že manufakturista se obohacuje jedině tím, že je prodavačem“ (ve skutečnosti to ukazuje jen to, že svůj výrobek vyrábí jako zboží), „a že jakmile přestane být prodavačem, je s jeho zisky okamžitě konec“ (a jak je tomu se zisky farmáře, který není prodavačem?)‚ „protože nejsou přirozenými, ale umělými zisky. Naproti tomu zemědělec.., může existovat, vzkvétat a zvětšovat své bohatství, aniž něco prodává.“ (Str. 38—39.) (Pak ale musí být zároveň manufakturistou.) Proč mluví autor jen o hodináři a továrníkovi vyrábějícím kaliko? Stejným právem se však může předpokládat, že ani výrobce uhlí, železa, lnu, indiga atd. nemůže prodat své produkty, nebo že ani sám výrobce obilí nemůže prodat své obilí. O tom velmi dobře mluví výše citovaný Béardé de lʼAbbaye.[143] Anonymní autor musí zdůrazňovat výrobu pro bezprostřední spotřebu proti výrobě zboží, ato v příkrém rozporu s tím, že u fysiokratů je naopak hlavní věcí prodejní hodnota. Tento poslední moment se táhne jak červená nit celým dílem našeho hocha: buržoasní názor na věc v rámci předburžoasního způsobu představ.[144]

Náš anonym vystupuje proti A[rthurovi] Youngovi, který považuje vysokou cenu za důležitou pro rozkvět zemědělství; ale to je zároveň polemika proti fysiokratismu.

Nadhodnotu nelze vyvozovat z toho, že prodavači nominálně zvýší cenu.

„Zvýšením nominální hodnoty produktu... prodavači nezbohatnou, protože přesně tolik, kolik získají jako prodavači, vydají jako kupci“ (str. 66).

Následující citát je zcela vanderlintovský:

„Pokud lze pro každého, kdo nepracuje, nalézt kus obdělatelné země, nemá zůstat ani jeden nečinný člověk bez kousku země. Pracovny jsou dobrá věc, ale pole práce mnohem lepší.“ (Str. 47.)

Anonym je vůbec proti pachtovnímu systému, jinak dává přednost dlouhodobým pachtovním smlouvám před krátkodobými, při nichž pozemkové vlastnictví pouze překáží výrobě a zlepšením (str. 118—123). („Irish Right of Tenantry“.[145]) ǀXXIII—1451ǁ


[11. Apologetické pojetí produktivity všech povolání]

ǁV—182ǀ Filosof produkuje ideje, básník básně, pastor kázání, profesor příručky atd. Zločinec produkuje zločiny. Podíváme-li se blíže na souvislost tohoto posledního výrobního odvětví s celou společností, zbavíme se mnohých předsudků. Zločinec neprodukuje jen zločiny, ale i trestní právo a tím i profesora, který přednáší o trestním právu a zároveň píše nezbytnou příručku, ve které týž profesor sám vrhá na trh své přednášky jako „zboží“. Tím dochází k zvětšení národního bohatství, nemluvě ani o soukromém požitku, který poskytuje rukopis příručky samému autorovi, jak nás o tom ujišťuje kompetentní svědek, pan profesor Roscher.

Zločinec produkuje dále veškeru policii a trestní soudnictví, biřice, soudce, katy, porotce atd., a všechny tyto různé obory povolání, které tvoří právě tolik kategorií společenské dělby práce, rozvíjejí různé schopnosti lidského ducha, vytvářejí nové potřeby a nové způsoby jejich uspokojování. Jenom samo mučení dalo podnět k nejduchaplnějším mechanickým vynálezům a výrobou nástrojů k mučení zaměstnávalo spoustu počestných řemeslníků.

Zločinec produkuje dojem, někdy morální, někdy tragický, podle okolností, a poskytuje tak publiku „službu“ v tom smyslu, že vzbuzuje jeho morální a estetické pocity. Neprodukuje jen příručky o trestním právu, trestní zákoníky a tím i trestní zákonodárce, ale i umění, krásnou literaturu, romány a dokonce tragédie, čehož dokladem není pouze Müllnerova „Vina“ a Schillerovi „Loupežníci“, ale i „Oidipus“ a „Richard III.“. Zločinec porušuje jednotvárnost a každodenní jistotu měšťáckého života. Chrání ho tím před stagnací a vyvolává neklidné napětí a vzruch, bez nichž by otupělo dokonce i ostří konkurence. Pobízí tak produktivní síly. Zločinnost stahuje část přebytečného obyvatelstva z pracovního trhu a zmenšuje tak konkurenci mezi dělníky, čímž do určité míry zabraňuje poklesu mzdy pod určité minimum; jinou část přebytečného obyvatelstva přitom odčerpává boj proti zločinnosti. Zločinec tak vystupuje jako jeden z přirozených „vyrovnávajících činitelů“, kteří vytvářejí správnou rovnováhu a otevírají širokou perspektivu řadě „užitečných“ zaměstnání.

Vlivy zločinců na rozvoj produktivní síly lze dokázat až do podrobností. Byly by někdy zámky dosáhly své nynější dokonalosti, nebýt zlodějů? Dosáhla by výroba bankovek své nynější dokonalosti, nebýt ǁ183ǀ padělatelů peněz? Pronikl by mikroskop do běžného obchodu (viz Babbage), nebýt podvodů v obchodě? Nevděčí snad praktická chemie za své úspěchy stejně tak falšování zboží a snaze odhalit padělky jako horlivosti čestných výrobců? Tím, že zločin vynalézá stále nové úklady proti vlastnictví, vyvolává v život stále nové obranné prostředky a působí tím stejně produktivně jako stávky na vynálezy strojů. A opustíme-li sféru soukromé zločinnosti — byl by někdy vznikl světový trh bez národních zločinů? Mohly by bez nich vzniknout samy národy? Což není strom hříchu už od Adamových dob zároveň stromem poznání? Už Mandeville dokazoval ve své „Bajce o včelách“ (1705) produktivitu všech možných zaměstnání atd. a už u něho vidíme obecnou tendenci celé této argumentace:

„To, co na tomto světě nazýváme zlem, morálním stejně jako přírodním, je velkým principem, jenž z nás činí sociální bytosti, je pevnou základnou, životní silou a oporou všech oborů práce a zaměstnání bez výjimky; zde musíme hledat skutečný původ všech uměni a věd; a v okamžiku, kdy by zlo přestalo existovat, společnost by musela propadnout zkáze, ne-li úplné záhubě.“

Jenže Mandeville byl ovšem neskonale odvážnější a čestnější než šosáčtí apologeti buržoasní společnosti. ǀV—183ǁ


[12.] Produktivita kapitálu.
Produktivní a neproduktivní práce

[a) Produktivita kapitálu jako kapitalistický výraz produktivní síly společenské práce]

ǁXXI—1317ǀ Viděli jsme nejen, jak kapitál vyrábí, ale též jak je sám vyráběn a jak vychází jako podstatně změněný vztah z výrobního procesu, v němž se rozvíjí.[146] Z jedné strany kapitál přetváří způsob výroby a z druhé strany tato přetvořená forma způsobu výroby a tento zvláštní stupeň rozvoje materiálních produktivních sil jsou základem a podmínkou samého kapitálu, předpokladem jeho vlastního formování.

Protože živá práce je — v důsledku směny mezi kapitálem a dělníkem — vtělena do kapitálu a od prvního okamžiku pracovního procesu vystupuje jako činnost, která náleží kapitálu, jeví se všechny produktivní síly společenské práce jako produktivní síly kapitálu, podobně jako se všeobecná společenská forma práce jeví v penězích jako vlastnost nějaké věci. Stejně tak i produktivní síla společenské práce a její zvláštní formy se nyní jeví jako produktivní síly a formy kapitálu, tj. zpředmětněné práce, věcných podmínek práce, které jako takováto osamostatněná podoba stojí proti živé práci zosobněny v kapitalistovi. Setkáváme se tu opět s takovým převráceným vztahem, který jsme už při zkoumání peněz označili za fetišismus.[147]

Sám kapitalista je vládcem jen jako personifikace kapitálu. (V italském účetnictví se tato jeho úloha kapitalisty, personifikovaného kapitálu, stále staví proti němu jako pouhé osobě, která je jen soukromým spotřebitelem a dlužníkem svého vlastního kapitálu.)

Produktivita kapitálu záleží — dokonce přihlížíme-li jen k formálnímu podřízení práce kapitálu — především v přinucení k nadpráci, k většímu množství práce, než je nutné ke krytí bezprostřední potřeby. Toto přinucení má kapitalistický výrobní způsob společné s dřívějšími výrobními způsoby, ale kapitalismus je uplatňuje způsobem, jenž je pro výrobu příznivější.

I když pozorujeme jen tento pouze formální vztah — všeobecnou formu kapitalistické výroby, která je společná jejímu méně vyvinutému i rozvinutějšímu způsobu — dokonce i v tomto případě nejsou výrobní prostředky, věcné podmínky práce — pracovní předměty, pracovní prostředky (i životní prostředky) — podřízeny dělníkovi, nýbrž dělník je podřízen jim. Dělník nepoužívá jich, nýbrž ony používají jeho. A tím jsou kapitálem. Kapitál používá práce. Nejsou prostředky pro dělníka, aby vyráběl výrobky, ať už ve formě bezprostředních existenčních prostředků nebo ve formě prostředků směny, ve formě zboží. Naopak, dělník je takovýmto prostředkem pro ně, jednak aby si uchovávaly svou hodnotu, jednak aby ji zhodnocovaly, tj. zvětšovaly, aby do sebe vsávaly nadpráci.

Tento vztah je už ve své prosté formě převráceným vztahem, zosobněním věci a zvěcněním osoby; tuto formu odlišuje od všech předchozích forem právě to, že kapitalista neovládá dělníka z titulu nějaké osobní vlastnosti, ale jen proto, že je „kapitálem“. Jeho panství je pouze panstvím zpředmětněné práce nad živou prací, panstvím dělníkova produktu nad samým dělníkem.

Tento vztah se však stává ještě složitějším a zdánlivě tajemnějším tím, že s vývojem specifícky kapitalistického výrobního způsobu proti dělníkovi vystupují a stavějí se proti němu jako „kapitál“ nejen tyto bezprostředně materiální věci ˂které jsou všechny produkty práce; vzato z hlediska užitné hodnoty jsou jakožto produkty práce věcnými podmínkami práce, vzato z hlediska směnné hodnoty jsou zpředmětněnou všeobecnou pracovní dobou čili penězi˃; rovněž i formy společensky rozvinuté práce — kooperace, manufaktura (jako forma dělby práce), továrna (jako forma společenské práce organisované na materiální základně strojů) — se jeví jako formy vývoje kapitálu, a proto i produktivní síly práce, které se vyvinuly z těchto forem společenské práce, a v důsledku toho i věda a přírodní síly vystupují jako produktivní síly kapitálu. A skutečně, spojení týchž druhů práce v kooperaci, kombinace různých druhů práce při dělbě práce, používání přírodních sil a vědy jako produktů práce ve strojové výrobě — to všechno vystupuje proti jednotlivým dělníkům jako něco cizího, jako něco věcného, jako pouhá forma existence pracovních prostředků, které jsou na nich nezávislé a které je ovládají — podobně jako samy tyto pracovní prostředky vystupují proti dělníkům ve své prosté, viditelné podobě materiálu, nástrojů atd. jako funkce kapitálu a v důsledku toho i kapitalisty.

Společenské formy vlastní práce dělníků — neboli formy jejich vlastní ǁ1318ǀ společenské práce — jsou vztahy, které se vytvořily naprosto nezávisle na jednotlivých dělnících; dělníci, kteří jsou podřízeni kapitálu, stávají se prvky těchto společenských výtvorů, ale tyto společenské výtvory jim nepatří. Tyto společenské výtvory vystupují proto proti dělníkům jako podoby samého kapitálu, jako kombinace, které — na rozdíl od isolované pracovní síly každého z těchto jednotlivých dělníků — náleží kapitálu, vznikají z něho a jsou k němu přivtěleny. A to nabývá tím reálnější formy, čím víc se z jedné strany sama pracovní síla dělníků těmito formami pozměňuje, takže ve své samostatné formě, tj. mimo tuto kapitalistickou společnost, se stává bezmocnou a její samostatná výrobní schopnost se úplně podlamuje, a z druhé strany, čím víc se s rozvojem strojové výroby ukazuje, že podmínky práce i po technologické stránce práci ovládají a zároveň ji nahrazují, potlačují, činí ji v jejích samostatných formách zbytečnou.

V tomto procesu, v němž společenské rysy práce dělníků vystupují proti nim jako něco v určitém smyslu kapitalisovaného (tak například při strojové výrobě vystupují viditelné produkty práce jako vládcové nad prací), dochází ovšem k témuž zjevu i pokud jde o přírodní síly a vědu, která je produktem všeobecného dějinného vývoje v jeho abstraktní kvintesenci: síly přírody a vědy vystupují proti dělníkům jako síly kapitálu. Věda a její použití se fakticky oddělují od zručnosti a znalosti jednotlivého dělníka — a ačkoli jsou, zkoumáme-li jejich zdroj, opět produktem práce — jeví se všude, kde vstupují do pracovního procesu, jako by byly součástí kapitálu. Kapitalista, který používá stroje, nemusí stroji rozumět. (Viz Ura.)[148] Ale ve stroji vystupuje jako kapitál proti dělníkům sama realisovaná věda. A vskutku všechno toto používání vědy, přírodních sil a velkého množství produktů práce, které se zakládá na společenské práci, vystupuje jen jako prostředek vykořisťování práce, jako prostředek přivlastňování nadpráce, a proto jako síla patřící kapitálu a stojící proti práci. Kapitál ovšem používá všech těchto prostředků jen k tomu, aby vykořisťoval práci; aby však vykořisťoval práci, musí jich používat v procesu výroby. A tak se jeví rozvoj společenských produktivních sil práce a podmínky tohoto rozvoje jako čin kapitálu, k němuž dochází nejen bez účasti jednotlivého dělníka, ale i přímo proti němu.

Sám kapitál má dvojaký charakter, protože se skládá ze zboží:

1. Směnná hodnota (peníze); ale to je zhodnocující se hodnota, hodnota, která — díky tomu, že je hodnotou — vytváří hodnotu, vzrůstá jako hodnota, dostává přírůstek. Tento vzrůst hodnoty se redukuje na směnu daného množství zpředmětněné práce za větší množství živé práce.

2. Užitná hodnota; zde se kapitál jeví z hlediska těch zvláštních vztahů, jimiž se vyznačuje v pracovním procesu. Ale právě zde kapitál nezůstává prostě pracovním předmětem, pracovním prostředkem, kterému přináleží jen práce, kterou si přivtělil; současně s prací si kapitál přivtělil i společenské kombinace práce a těmto kombinacím odpovídající stupeň vývoje pracovních prostředků. Kapitalistická výroba prvně rozvíjí ve velkém měřítku jak věcné, tak i subjektivní podmínky pracovního procesu, odtrhává je od jednotlivého samostatného dělníka, rozvíjí je však jako síly, které jednotlivého dělníka ovládají a které jsou mu cizí.

Tak se stává kapitál velmi mystickou bytostí. ǀ1318ǁ[149]

ǁ1320ǀ Kapitál je tedy produktivní: 1. jako síla, která přinucuje k nadpráci; 2. jako síla, která do sebe vsává a přivlastňuje si (personifikuje v sobě) produktivní síly společenské práce a všeobecné společenské produktivní síly, například vědy.

Je tu otázka: Jak nebo čím se jeví práce vůči kapitálu jako produktivní, proč proti němu vystupuje jako produktivní práce, když produktivní síly práce přešly do kapitálu a tutéž produktivní sílu nelze počítat dvakrát — jednou jako produktivní sílu práce a podruhé jako produktivní sílu kapitálu ? ˂Produktivní síla práce tvoří produktivní sílu kapitálu. Ale pracovní síla je produktivní v důsledku rozdílu mezi svou hodnotou a hodnotou, kterou tato pracovní síla vytváří.>

[b) Produktivní práce v systému kapitalistické výroby]

Jen buržoasní omezenost, která považuje kapitalistické formy výroby za absolutní formy výroby — a proto za věčné formy výroby — může směšovat otázku, co je produktivní práce ze stanoviska kapitálu, s otázkou, která práce je vůbec produktivní, čili co je produktivní práce vůbec; proto také může považovat za projev velké moudrosti, když odpoví, že každá práce, která vůbec něco produkuje, má vůbec nějaký výsledek, je eo ipso [právě proto] produktivní prací.

[Za prvé:] Produktivní je jedině práce, která se přímo přeměňuje v kapitál, tj. jedině práce, která dělá variabilní kapitál variabilní veličinou a proto též celý kapitál C rovným C + Δ[150]. Rovná-li se variabilní kapitál před svou směnou za práci x, takže máme rovnici y = x, pak produktivní prací je práce, která přeměňuje x v x + h a rovnici y = x v y‘= x + h. To je první bod, který je třeba vysvětlit. Jde o práci, která vytváří nadhodnotu čili slouží kapitálu jako faktor, který mu umožňuje vytvářet nadhodnotu, tudíž projevovat se jako kapitál, jako zhodnocující se hodnota.

Za druhé: Společenské a všeobecné produktivní síly práce vystupují jako produktivní síly kapitálu; avšak tyto produktivní síly se týkají jen pracovního procesu, týkají se jen užitné hodnoty. Jeví se jako vlastnosti, které náleží kapitálu jako věci, jeví se jako jeho užitná hodnota. Směnné hodnoty se bezprostředně netýkají. Pracuje-li sto dělníků společně nebo každý z tohoto sta dělníků samostatně, hodnota jejich produktu se rovná stu pracovních dní, nezávisle na tom, zračí-li se tyto dny v malém nebo velkém množství produktů; jinými slovy, hodnota této masy produktů nezávisí na produktivitě práce.

ǁ1321ǀ Různá produktivita práce má vliv na směnnou hodnotu jen v jednom směru.

Jestliže se například produktivita práce rozvíjí v některém jednotlivém výrobním odvětví — jestliže například tkaní na mechanických stavech, místo na ručních stavech, už přestává být výjimečným a jestliže zhotovení jednoho lokte na mechanickém stavu vyžaduje jen poloviční dobu ve srovnání s tkaním na ručním stavu, pak 12 hodin ručního tkalce nepředstavuje už hodnotu 12 hodin, nýbrž 6 hodin, protože nutná pracovní doba se nyní zkrátila na 6 hodin. 12 hodin ručního tkalce se rovná už jen 6 hodinám společenské pracovní doby, ačkoli tento tkadlec pracuje 12 hodin jako dříve.

Ale o tom zde nemluvíme. Vezmeme-li si však jiné výrobní odvětví, například sazečství, kde se ještě nepoužívá strojů, pak 12 hodin práce v tomto odvětví vyrobí přesně tolik hodnoty jako v takových výrobních odvětvích, kde stroje atd. dosáhly nejvyššího stupně rozvoje. Jako tvůrkyně hodnoty zůstává tedy práce vždy jen prací jednotlivého dělníka, je jen vyjádřena v podobě všeobecné práce. Proto produktivní práce — jako práce vyrábějící hodnotu — stojí proti kapitálu vždy jako práce jednotlivé pracovní síly, jako práce jednotlivého dělníka, ať už tito dělníci ve výrobním procesu vstupují do jakýchkoli společenských kombinací. To znamená, že zatímco kapitál představuje proti dělníkovi společenskou produktivní sílu práce, produktivní síla dělníka představuje proti kapitálu vždy jen práci jednotlivého dělníka.

Za třetí: Jestliže se jeví jako přirozená vlastnost kapitálu — tj. vlastnost vyvěrající z jeho užitné hodnoty — vynucovat nadpráci a přivlastňovat si společenské produktivní síly práce, jeví se naopak jako přirozená vlastnost práce projevovat své vlastní společenské produktivní síly jako produktivní síly kapitálu a svůj vlastní nadvýrobek jako nadhodnotu vyrobenou kapitálem, jako sebezhodnocování kapitálu.

Tyto tři body je třeba nyní rozvinout a vyvodit z toho rozdíl mezi produktivní a neproduktivní prací.

K bodu 1. Produktivita kapitálu záleží v tom, že kapitál staví proti sobě práci jako námezdní práci, a produktivita práce záleží v tom, že práce staví proti sobě pracovní prostředky jako kapitál.

Viděli jsme, že peníze se přeměňují v kapitál, tj. že určitá směnná hodnota se přeměňuje v zhodnocující se směnnou hodnotu, v hodnotu plus nadhodnotu tím, že část této směnné hodnoty se přeměňuje v taková zboží, která slouží práci jako pracovní prostředky (suroviny, nástroje, zkrátka věcné podmínky práce), a jiné části se používá ke koupi pracovní síly. Přesto však tato první směna mezi penězi a pracovní silou čili pouhá koupě pracovní síly nepřeměňuje peníze v kapitál. Tato koupě přeměňuje používanou pracovní sílu na určitou dobu v součást kapitálu; jinými slovy, určité množství živé práce se stává jednou z forem bytí samého kapitálu, takřka jeho entelechií.

V skutečném výrobním procesu se živá práce přeměňuje v kapitál tím, že na jedné straně reprodukuje mzdu — tedy hodnotu variabilního kapitálu — a na druhé straně vytváří nadhodnotu; výsledkem tohoto procesu přeměny je, že celá peněžní suma se přeměňuje v kapitál, ačkoli ta její část, která bezprostředně funguje jako variabilní, se vydává jen za mzdu. Jestliže se předtím hodnota rovnala c + v, nyní se rovná c + (v + x), což je totéž jako (c + v) + x[151] jinými slovy, původní peněžní suma, původní veličina hodnoty se v pracovním procesu zhodnotila, projevila se jako hodnota, která se sama zároveň uchovává a zvětšuje.

˂Je třeba poznamenat toto: okolnost, že jen variabilní část kapitálu vytváří přírůstek kapitálu, nemění absolutně nic na tom, že tímto procesem se zvětšuje celá původní hodnota, že se zvětšuje o nadhodnotu, že se tedy celá původní peněžní suma přeměňuje v kapitál. Vždyť původní hodnota se rovná c + v (konstantní a variabilní kapitál). V uvedeném procesu se přeměňuje v c + (v + x); výraz v + x představuje nově přidanou část, která vznikla přeměnou živé práce v zpředmětněnou práci, přeměnou, která je podmíněna a která začíná směnou v za pracovní sílu, tj. přeměnou variabilního kapitálu ve mzdu. Ale c + (v + x) = c + v (původní kapitál) + x. Kromě toho k přeměně v ve v + x, a tedy i k přeměně (c + v) v (c + v) + x mohlo dojít jen proto, že část peněz se přeměnila v c. Jedna část peněz se může přeměnit ve variabilní kapitál jen za té podmínky, že se jejich druhá část přemění v konstantní kapitál.˃

V skutečném výrobním procesu se práce realiter [reálně] přeměňuje v kapitál, ale tato přeměna je podmíněna původní směnou peněz za pracovní sílu. Teprve touto bezprostřední přeměnou práce v zpředmětněnou práci, která nepatří dělníkovi, ale kapitalistovi, přeměňují se i peníze v kapitál, v tom i ta část peněz, která nabyla formy výrobních prostředků, pracovních podmínek. Do té doby jsou peníze kapitálem jen „o sobě“ [an sich], lhostejno, zda existují ve své vlastní formě nebo ve formě zboží (produktů), jež ve své naturální formě mohou sloužit jako výrobní prostředky k výrobě nových zboží.

ǁ1322ǀ Jen tento určitý vztah k práci přeměňuje peníze nebo zboží v kapitál, a jen práce, která tímto svým vztahem k výrobním podmínkám — jemuž odpovídá určitý charakter vztahů v skutečném výrobním procesu — přeměňuje peníze nebo zboží v kapitál, je produktivní prací; jinými slovy, produktivní je jen taková práce, která uchovává a zvětšuje hodnotu zpředmětněné práce, která se osamostatnila od pracovní síly a stojí proti ní. Produktivní práce je jen zkrácený výraz pro celý vztah a způsob, v němž pracovní síla figuruje v kapitalistickém výrobním procesu. Rozlišování mezi produktivní prací a jinými druhy práce je však nanejvýš důležité, protože vyjadřuje právě tu zvláštní formu práce, na níž se zakládá celý kapitalistický výrobní způsob i sám kapitál.

Produktivní práce je tedy — v systému kapitalistické výroby — taková práce, která vyrábí pro toho, kdo jí používá, nadhodnotu, čili taková práce, která přeměňuje objektivní podmínky práce v kapitál a jejich majitele v kapitalistu; je to tedy práce, která vyrábí svůj vlastní produkt jako kapitál.

Mluvíme-li tedy o produktivní práci, mluvíme o společensky určité práci, o práci, která v sobě zahrnuje zcela určitý vztah mezi kupcem a prodavačem práce.

Ačkoli se peníze, které jsou v rukou kupce pracovní síly (nebo zboží, která jsou v jeho rukou jako výrobní prostředky a životní prostředky pro dělníka), stávají kapitálem teprve uvedeným procesem, v němž se přeměňují v kapitál — před vstupem do tohoto procesu ještě nejsou kapitálem, kapitálem se mají teprve stát — přece jsou „o sobě“ [an sich] kapitálem. Jsou jím proto, že proti pracovní síle stojí jako něco samostatného a že právě tak stojí proti nim i pracovní síla; je tu vztah, který podmiňuje a zajišťuje směnu za pracovní sílu a po ní následující proces skutečné přeměny práce v kapitál. Od samého počátku mají vůči dělníkům takové společenské určení, které z nich činí kapitál a dává jim vládu nad prací. Jsou tedy předpokladem práce, stojí vůči ní jako kapitál.

Jako produktivní práci lze tedy označit takovou práci, která se přímo směňuje za peníze jako kapitál, čili — což je jen zkráceným vyjádřením téhož — takovou práci, která se bezprostředně směňuje za kapitál, tj. za peníze, které jsou „o sobě“ [an sich] kapitálem, které jsou určeny k tomu, aby fungovaly jako kapitál, jinými slovy, které vystupují vůči pracovní síle jako kapitál. Výraz „práce, která se bezprostředně směňuje za kapitál“, zahrnuje, že práce se směňuje za peníze jako kapitál a že je actu [skutečně] přeměňuje v kapitál. Pokud jde o určení „bezprostřednosti“, bude ihned blíže vysvětleno.

Produktivní práce je tedy taková práce, která pro dělníka reprodukuje pouze předem určenou hodnotu jeho pracovní síly, ale jako hodnototvorná činnost zhodnocuje kapitál; jinými slovy, je to taková práce, která staví hodnoty, které vytvořila, proti dělníkovi jako kapitál.

[c) Dva podstatně rozdílné momenty při směně mezi kapitálem a prací]

Jak jsme viděli při zkoumání výrobního procesu[152], je při směně mezi kapitálem a prací třeba rozlišovat dva podstatně rozdílné, i když vzájemně se podmiňující momenty.

Za prvé: První směna mezi prací a kapitálem je formální proces, v němž kapitál figuruje jako peníze a pracovní síla jako zboží. K prodeji pracovní síly dochází ideálně čili právnicky v tomto prvním procesu, ačkoli práce se platí teprve potom, když je vykonána, tj. na konci dne, na konci týdne atd. To nic nemění na této transakci, kterou se pracovní síla prodává. Bezprostředně se tu však neprodává zboží, v němž je práce už realisována, nýbrž upotřebení pracovní síly, tedy fakticky sama práce, protože upotřebení pracovní síly je její činnost, práce. Nejde tu tedy o směnu práce za práci prostřednictvím směny zboží za zboží. Jestliže A prodá boty B, oba směňují práci: jeden z nich práci zpředmětněnou v botách, druhý práci zpředmětněnou v penězích. Ale zde se směňuje na jedné straně zpředmětněná práce ve své všeobecně společenské formě, tj. jako peníze, a na druhé straně práce existující ještě jen jako pracovní síla; předmětem koupě a prodeje je upotřebení této pracovní síly, tj. sama práce, ačkoli hodnota prodávaného zboží nepředstavuje hodnotu práce (iracionální výraz), ale hodnotu pracovní síly. Dochází tu tedy k bezprostřední směně mezi zpředmětněnou prací a pracovní silou, která de facto [ve skutečnosti] není ničím jiným než živou prací, tj. dochází tu ke směně mezi zpředmětněnou a živou prací. Mzda — hodnota pracovní síly — se tu proto zračí, jak bylo rozvedeno výše, jako bezprostřední kupní cena, jako cena práce.[153]

Při tomto prvním momentu je vztah mezi dělníkem a kapitalistou vztahem mezi prodavačem a kupcem zboží. Kapitalista platí hodnotu pracovní síly, tj. hodnotu zboží, které kupuje.

Přitom se však pracovní síla kupuje jen proto, že množství práce, kterou může vykonat a kterou se zavazuje vykonat, je větší než množství práce, které je nutné k reprodukci pracovní síly; proto se také práce, kterou pracovní síla koná, zračí ve vyšší hodnotě, než je hodnota pracovní síly.

ǁ1323ǀ Za druhé: Druhý moment směny mezi kapitálem a prací nemá s prvním ve skutečnosti nic společného — přísně vzato, není vůbec směnou.

Při prvním momentu dochází k směně peněz a zboží, k směně ekvivalentů; dělník a kapitalista stojí proti sobě jen jako majitelé zboží. Směňují se ekvivalenty. (To znamená, že na daném vztahu nic nemění to, kdy k této směně fakticky dochází; je-li cena práce nižší nebo vyšší než hodnota pracovní síly, nebo rovná-li se jí, to na charakteru této transakce nic nemění. Může k ní tedy dojít podle všeobecného zákona směny zboží.)

Při druhém momentu nedochází vůbec k žádné směně. Majitel peněz už není kupcem zboží a dělník už není prodavačem zboží. Majitel peněz funguje nyní jako kapitalista. Spotřebovává zboží, které koupil, a dělník dodává toto zboží, protože upotřebení jeho pracovní síly není nic jiného než jeho práce. Předchozí transakcí se práce stala částí věcného bohatství. Dělník vykonává tuto práci, ale tato práce patří kapitálu a je nadále jen funkcí kapitálu. Provádí se proto přímo pod kontrolou a řízením kapitálu; a produkt, v němž se tato práce zpředmětňuje, představuje novou formu, v níž kapitál vystupuje, čili přesněji, v níž se actu [skutečně] jako kapitál realisuje. V tomto procesu se tedy práce přímo zpředmětňuje, bezprostředně se přeměňuje v kapitál, když už se předtím, první transakcí, formálně stala součástí kapitálu. Přitom množství práce, které se tu přeměňuje v kapitál, je větší než množství kapitálu, které bylo předtím vydáno na koupi pracovní síly. V tomto procesu se přivlastňuje určitá část nezaplacené práce a jedině tím se peníze přeměňují v kapitál.

Ačkoli tu ve skutečnosti nedochází k směně, přece (nepřihlížíme-li k zprostředkujícím článkům) vidíme, že se v tomto procesu — shrneme-li oba momenty — směnilo určité množství zpředmětněné práce za větší množství živé práce. Ve výsledku celého procesu se to zračí tak, že práce, která se zpředmětní ve svém produktu, je větší než práce, která je zpředmětněna v pracovní síle, a proto je větší než zpředmětněná práce, kterou dostane dělník ve mzdě; jinými slovy: skutečným výsledkem procesu je, že kapitalista dostává zpět nejen tu část kapitálu, kterou vynaložil na mzdu, ale že dostává ještě nadhodnotu, která ho nic nestojí. Bezprostřední směna práce za kapitál zde znamená: 1. bezprostřední přeměnu práce v kapitál, ve věcnou součást kapitálu, přeměnu, která se uskutečňuje ve výrobním procesu; 2. směnu určitého množství zpředmětněné práce za totéž množství živé práce plus dodatečné množství živé práce, které se přivlastňuje bez směny. Formulace, že „produktivní práce je taková práce, která se bezprostředně směňuje za kapitál“, zahrnuje všechny uvedené momenty a je jen odvozenou formulací toho, že je to práce, která přeměňuje peníze v kapitál, práce, která se směňuje za výrobní podmínky jako za kapitál, nevystupuje tedy v žádném případě vůči těmto výrobním podmínkám jako vůči pouhým výrobním podmínkám, nevystupuje jako pouhá práce, jako práce bez specifické společenské určenosti.

To zahrnuje: 1. vzájemný vztah mezi penězi a pracovní silou jako vztah mezi zbožími, koupi a prodej, k nimž dochází mezi majitelem peněz a majitelem pracovní síly; 2. přímé podřízení práce kapitálu; 3. reálnou přeměnu práce v kapitál, k níž dochází ve výrobním procesu, nebo, což je totéž, tvorbu nadhodnoty pro kapitál. Dochází k dvojí směně mezi prací a kapitálem. První směna vyjadřuje pouze koupi pracovní síly a tedy — máme-li na zřeteli skutečný výsledek — koupi práce, a proto i jejího produktu. Druhá směna vyjadřuje přímou přeměnu živé práce v kapitál čili její zpředmětnění jako realisaci kapitálu.

[d) Specifická užitná hodnota produktivní práce pro kapitál]

Výsledkem kapitalistického výrobního procesu není ani pouhý produkt (užitná hodnota), ani zboží, tj. užitná hodnota, která má určitou směnnou hodnotu. Jeho výsledkem, jeho produktem je vytvoření nadhodnoty pro kapitál a proto faktická přeměna peněz nebo zboží v kapitál, zatímco před výrobním procesem byly tyto peníze a toto zboží kapitálem jen ve smyslu své intence, jen „o sobě“ [an sich], jen co do svého určení. Ve výrobním procesu se vsává víc práce, než se kupuje, a toto vsávání, ǁ1324ǀ přivlastňování cizí nezaplacené práce, ke kterému dochází ve výrobním procesu, je bezprostředním cílem kapitalistického výrobního procesu; vždyť to, co chce kapitál jako kapitál (a proto i kapitalista jako kapitalista) vyrábět, není užitná hodnota k bezprostřední vlastní spotřebě ani zboží, které by se nejdříve přeměnilo v peníze a potom v užitnou hodnotu. Jeho cílem je obohacení, zhodnocení hodnoty, její zvětšení, tj. uchování staré hodnoty a vytvoření nadhodnoty. A tento speciJický produkt kapitalistického výrobního procesu získává kapitál jen směnou za práci, která se proto nazývá produktivní prací.

Aby práce vyráběla zboží, musí být užitečnou prací, musí vyrábět užitnou hodnotu, musí se zračit v užitné hodnotě. A jedině práce, která se zračí ve zboží, tj. v užitných hodnotách, je prací, která se směňuje za kapitál. To je samozřejmý předpoklad. Avšak tento konkrétní charakter práce, tato její užitná hodnota jako taková — že je například krejčovskou prací, obuvnickou prací, předením, tkaním atd. — netvoří její specifickou užitnou hodnotu pro kapitál, a proto jí v systému kapitalistické výroby nevtiskuje pečeť produktivní práce. Její specifickou užitnou hodnotu pro kapitál netvoří její určitý užitečný charakter ani zvláštní užitečné vlastnosti produktu, v němž se zpředmětňuje. Užitnou hodnotu práce pro kapitál tvoří to, že tato práce má charakter faktoru vytvářejícího směnnou hodnotu, že je abstraktní prací; nicméně nejde o to, že tato práce představuje vůbec určité množství této všeobecné práce, nýbrž o to, že představuje větší množství abstraktní práce, než je obsaženo v ceně práce, tj. v hodnotě pracovní síly.

Pro kapitál záleží užitná hodnota pracovní síly právě v přebytku toho množství práce, kterou pracovní síla poskytuje nad to množství práce, které je v ní zpředmětněno a jehož je tudíž zapotřebí k její reprodukci. Práce ovšem poskytuje toto množství v té určité formě, která jí přísluší jako zvláštní užitečné práci, např. jako předení, tkaní atd. Ale tento její konkrétní charakter, který jí vůbec umožňuje, aby se projevila jako zboží, není její specifickou užitnou hodnotou pro kapitál. Pro kapitál záleží tato užitná hodnota práce v tom množství práce, které dodává jako práce vůbec, a v rozdílu, o který množství práce, které vykoná, převyšuje množství práce, které sama stojí.

Určitá peněžní suma x se stává kapitálem tím, že se ve svém produktu zračí jako x + h, tj. tím, že množství práce, které je v ní obsaženo jako v produktu, je větší než množství práce, které v ní bylo obsaženo původně. A to je výsledek směny mezi penězi a produktivní prací; jinými slovy, produktivní je pouze ta práce, která tím, že se směňuje za zpředmětněnou práci, umožňuje, aby se zpředmětněná práce zračila ve větším množství zpředmětněné práce.

Kapitalistický výrobní proces není proto pouhou výrobou zboží. Je to proces, který pohlcuje nezaplacenou práci, proces, který mění výrobní prostředky — materiál a pracovní prostředky — v prostředky k pohlcování nezaplacené práce.

Z toho, co jsme dosud uvedli, vyplývá, že označení „produktivní práce“ je taková charakteristika práce, která přímo nemá absolutně nic společného s určitým obsahem práce, s její zvláštní užitečností nebo se zvláštní užitnou hodnotou, v níž se zračí.

Týž druh práce může být produktivní i neproduktivní.

Napříklád Milton, který napsal „Ztracený ráj“ za 5 liber št., byl neproduktivním pracovníkem. Naproti tomu spisovatel, který fabrikuje knihy pro svého knihkupce, je produktivním pracovníkem. Milton vytvořil „Ztracený ráj“ z téhož důvodu, proč bourec vyrábí hedvábí. Bylo to projevení jeho přirozenosti. Později prodal svůj produkt za 5 liber št. Avšak lipský literární proletář, který fabrikuje knihy (například ekonomické příručky) na příkaz svého knihkupce, je produktivním pracovníkem, protože jeho produkt je od samého počátku podřízen kapitálu a vzniká jen proto, aby zvýšil hodnotu tohoto kapitálu. Zpěvačka, která prodává svůj zpěv na vlastní pěst, je neprodnktivní pracovnice. Avšak táž zpěvačka, kterou angažuje koncertní podnikatel a nechává ji zpívat, aby vydělal peníze, je produktivní pracovnicí, protože produkuje kapitál.

[e) Neproduktivní práce jako práce, která poskytuje služby. Koupě služeb za kapitalismu.
Vulgární pojetí vztahu mezi kapitálem a prací jako směny služeb]

ǁ1325ǀ Zde je třeba rozlišovat různé otázky.

Koupím-li si hotové kalhoty, nebo koupím-li si sukno a najmu-li si krejčovského tovaryše domů a zaplatím-li mu za jeho službu (tj. za krejčovskou práci), záležející v přeměně tohoto sukna v kalhoty, je to pro mne naprosto lhostejné, pokud mi jde jen o samy kalhoty. Místo toho, abych si vzal krejčovského tovaryše domů, koupím si kalhoty u majitele krejčovského závodu, protože první způsob je drahý; kalhoty stojí méně práce, a proto jsou levnější, vyrábí-li je kapitalistický krejčí, než dělá-li mi je krejčovský tovaryš doma. Ale v obou případech přeměňuji peníze, za něž si kupuji kalhoty, nikoli v kapitál, nýbrž v kalhoty, a v obou případech mi jde o to použít těchto peněz prostě jako oběživa, tj. přeměnit je v tuto určitou užitnou hodnotu. Peníze tu tedy nefungují jako kapitál, ačkoli v jednom případě se směňují za zboží, a v druhém případě kupují samu práci jako zboží. Fungují pouze jako peníze, přesněji řečeno jako oběživo.

Z druhé strany krejčovský tovaryš, který pracuje u mne doma, není produktivním dělníkem, ačkoli jeho práce mi poskytuje produkt, kalhoty, a jemu zase cenu jeho práce, peníze. Je možné, že množství práce, které mi tento krejčí dodává, je větší než množství práce obsažené v ceně, kterou ode mne dostane. A to je dokonce pravdě podobné, protože cena jeho práce je určena cenou, kterou dostávají krejčí, kteří jsou produktivními krejčovskými dělníky. Ale to mne vůbec nezajímá. Když je jednou cena stanovena, je mi úplně jedno, zda pracuje osm nebo deset hodin. Jde mi jen o užitnou hodnotu, o kalhoty, přičemž mám samozřejmě zájem na tom, abych za ně zaplatil co možná nejméně, ať už je kupuji prvním nebo druhým způsobem; jak v prvním, tak i v druhém případě mám zájem na tom, abych za ně zaplatil jen normální cenu. Je to výdaj na mou spotřebu a neznamená přírůstek, nýbrž úbytek mých peněz. Není to vůbec prostředek k obohacení, stejně tak jako není prostředkem k obohacení žádný jiný výdaj peněz na mou osobní spotřebu.

Některý z „učenců“ Paula de Kocka mi může říci, že bez této koupě, stejně jako bez koupě chleba, bych nemohl žít a tudíž ani se obohatit, že je to tedy jeden z nepřímých prostředků nebo přinejmenším jedna z podmínek mého obohacení. Stejné by bylo pokládat můj krevní oběh a moje dýchání za podmínky mého obohacení. Ale přesto mě můj krevní oběh ani moje dýchání samy o sobě neobohacují, naopak, předpokládají nákladnou výměnu látek, a kdyby tato výměna nebyla nutná, nebylo by na světě chudáků. Proto prostá, bezprostřední směna peněz za práci nepřeměňuje ani peníze v kapitál, ani práci v produktivní práci.

Co je při této směně nejcharakterističtější? Čím se odlišuje od směny peněz za produktivní práci? Na jedné straně tím, že peníze se vydávají jako peníze, jako samostatná forma směnné hodnoty, která má být přeměněna v užitnou hodnotu, v životní prostředky, v předmět osobní spotřeby. Peníze se tedy nepřeměňují v kapitál, ale naopak, přestávají existovat jako směnná hodnota, aby byly upotřebeny jako užitná hodnota, aby byly spotřebovány. Na druhé straně práce mě zde zajímá jen jako užitná hodnota, jako služba, kterou se sukno přemění v kalhoty, jako služba, kterou mi tato práce poskytuje díky tomu, že má určitý užitečný charakter.

Naproti tomu služba, kterou tentýž krejčovský tovaryš poskytuje jako námezdní dělník majitele krejčovského závodu tomuto kapitalistovi, vůbec nespočívá v tom, že přeměňuje sukno v kalhoty, nýbrž v tom, že nutná pracovní doba zpředmětněná v kalhotách se rovná 12 pracovním hodinám, a mzda, kterou tento krejčovský tovaryš dostává, se rovná 6 hodinám. Služba, kterou mu poskytuje, spočívá tedy v tom, že pracuje 6 hodin zdarma. Okolnost, že k tomu dochází ve formě šití kalhot, pouze skrývá skutečný vztah. Majitel krejčovského závodu se proto snaží při první příležitosti přeměnit kalhoty opět v peníze, tj. ve formu, v níž určitý charakter krejčovské práce úplně mizí a prokázaná služba se projevuje v tom, že místo pracovní doby 6 hodin, ǁ1326ǀ zračící se v určité peněžní sumě, je tu pracovní doba 12 hodin, zračící se v dvojnásobné peněžní sumě.

Pokud jde o mne, kupuji krejčovskou práci kvůli službě, kterou mi prokazuje jako krejčovská práce, aby uspokojila mou potřebu odívání, tedy aby sloužila jedné z mých potřeb. Majitel krejčovského závodu ji kupuje jako prostředek, jak udělat z jednoho tolaru dva. Já ji kupuji proto, že vyrábí určitou užitnou hodnotu, proto, že poskytuje určitou službu. On ji kupuje proto, že mu poskytuje větší směnnou hodnotu, než ho stojí, tj. pouze jako prostředek k tomu, aby směnil menší množství práce za větší množství práce.

V případech, kdy se peníze bezprostředně směňují za práci, která nevyrábí kapitál, tj. za neproduktivní práci, kupuje se tato práce jako služba. Tento výraz neoznačuje vůbec nic jiného než zvláštní užitnou hodnotu, kterou tato práce poskytuje podobně jako každé jiné zboží; ale zvláštní užitná hodnota této práce tu dostala specifický název „služba“ proto, že práce neposkytuje službu jako věc, nýbrž jako činnost, což ji přesto nijak neodlišuje například od stroje, třeba hodin. „Do ut facias“, „facio ut facias“, „facio ut des“, „do ut des“[154] jsou zde svým významem úplně stejnými formami téhož vztahu, kdežto v kapitalistické výrobě vyjadřuje forma „do ut facias“ velmi specifický vztah mezi dávanou hodnotou, která má věcnou formu, a přivlastňovanou živou činností. Protože v těchto koupích služeb není vůbec obsažen specifický vztah práce a kapitálu — je zde úplně zahlazen nebo zde vůbec neexistuje — jsou tyto koupě služeb samozřejmě nejoblíbenější formou, v níž Say, Bastiat a spol. vyjadřují vztah mezi kapitálem a prací.

Jak se reguluje hodnota těchto služeb a jak se tato hodnota sama určuje zákony mzdy, je otázka, která nemá se zkoumáním uvedeného vztahu nic společného; její zkoumání patří do kapitoly o mzdě.

Z toho, co jsme uvedli, vyplývá, že pouhá směna peněz za práci ještě nepřeměňuje práci v produktivní práci a že z druhé strany obsah této práce je zprvu lhostejný.

Dělník sám může kupovat práci, tj. zboží, která se poskytují ve formě služeb, a výdaj jeho mzdy na takové služby se nijak neliší od výdaje jeho mzdy za kterákoli jiná zboží. Služby, které kupuje, mohou být nutné nebo nemusí být nutné, například může si koupit službu lékaře nebo kněze, zcela tak jako si může koupit chleba nebo kořalku. Jako kupec — tj. představitel peněz proti zboží — patří dělník do téže kategorie, do níž patří kapitalista, když ‘vystupuje jen v úloze kupce, tj. když jde jen o to, aby se peníze převedly ve formu zboží. Jak se určuje cena těchto služeb a jaký je její vztah ke mzdě ve vlastním slova smyslu, v jaké míře se tato cena reguluje zákony mzdy a v jaké míře se od nich odchyluje — to jsou otázky, jejichž zkoumání patří do pojednání o mzdě; pro nynější zkoumání jsou úplně lhostejné.

Jestliže tedy pouhá směna peněz za práci ještě nepřeměňuje práci v produktivní práci, čili, což je totéž, nepřeměňuje peníze v kapitál, tak z druhé strany i obsah práce, její konkrétní charakter, její zvláštní užitečnost je zpočátku lhostejná; jak jsme právě viděli, táž práce téhož krejčovského tovaryše figuruje v jednom případě jako produktivní práce a v druhém jako neproduktivní.

Určité služby jinými slovy užitné hodnoty, které jsou výsledkem určitých činností nebo prací, ztělesňují se ve zboží; naproti tomu jiné služby nenechávají za sebou žádné hmatatelné výsledky, které by existovaly odděleně od vykonavatele těchto služeb, jinými slovy, jejich výsledkem není prodejné zboží. Například služba, kterou mi poskytuje zpěvák, uspokojuje mou estetickou potřebu; avšak to, co požívám, existuje jen jako činnost, která je neoddělitelná od samého zpěváka, a jakmile jeho práce, tj. zpěv, skončí, skončí i můj požitek — požívám činnost samu, její působení na můj sluch. Tyto služby samy o sobě — podobně jako zboží, které kupuji — mohou být skutečně nutné anebo jen zdánlivě nutné, jako například služba vojáka, lékaře nebo advokáta, nebo mohou být službami, které mi poskytují požitky. Na jejich ekonomické určenosti se tím však nic nemění. Jsem-ti zdráv a nepotřebuji-li lékaře, nebo mám to štěstí, že nemusím vést procesy, vyhýbám se výdajům peněz na lékařské nebo právnické služby jako moru.

ǁ1328ǀ[155] Služby mohou být též vnucovány, například služby úředníků atd.

Jestliže si koupím službu učitele — nebo mi ji koupí někdo jiný — a to nikoli proto, abych rozvíjel své schopnosti, ale abych tím získal schopnost, jejíž pomocí bych mohl vydělávat peníze, a jestliže se skutečně něčemu naučím, což je samo o sobě na zaplacení této služby zcela nezávislé, patří tyto náklady na učení stejně jako náklady na mou existenci do výrobnkh nákladů mé pracovní síly. Ale zvláštní užitečnost této služby nemění nic na daném ekonomickém vztahu; peníze se tu nepřeměňují v kapitál, jinými slovy, nestávám se ve vztahu k učitelovi, který poskytuje služby, kapitalistou, neměním se v jeho pána. Proto také ekonomická určenost tohoto vztahu naprosto nezávisí na tom, zda mě Ičkař vyléčí, zda má učitel se svým vyučováním úspěch, zda advokát můj proces vyhraje. Platí se za službu samu o sobě, avšak její výsledek, jak vyplývá z její povahy, nemůže být osobou, která službu poskytuje, nijak zaručen. Odměna za velkou část služeb patří mezi náklady na spotřebu zboží, jako např. za služby kuchařky, služebné atd.

Charakteristické je pro všechny neproduktivní práce to, že jich mohu užívat — jak je tomu i při koupi všech jiných zboží pro spotřebu — jen v té míře, ve které vykořisťuji produktivní dělníky. Proto má produktivní dělník ze všech lidí nejmenší možnost nakládat službami neproduktivních pracovníků, ačkoli sám musí nejvíc platit za služby, které jsou mu vnucovány (stát, daně). Ale naopak, moje možnost používat práce produktivních dělníků nikterak nevzrůstá úměrně tomu, v jaké míře používám práce neproduktivních pracovníků; naopak, je tomu nepřímo úměrná.

Dokonce i produktivní dělníci mohou být ve vztahu ke mně neproduktivními pracovníky. Dám-li si například vytapetovat dům a čalouníci jsou námezdními dělníky majitele čalounického závodu, který mi tuto zakázku provádí, je to pro mne totéž, jako kdybych koupil už vytapetovaný dům, tj. zaplatil peníze za zboží sloužící mé spotřebě. Avšak pro podnikatele, který tyto dělníky zaměstnává, jsou tito dělníci produktivními dělníky, protože mu vyrábějí nadhodnotu. ǀ1328ǁ

*

ǁ1333ǀ Do jaké míry je z hlediska kapitalistické výroby neproduktivní dělník, který sice vyrábí prodejné zboží, avšak jen ve výši hodnoty své pracovní síly — tedy dělník, který nevyrábí pro kapitál nadhodnotu — viděli jsme už na těch místech u Ricarda, kde říká, že pouhá existence těchto lidí je na obtíž.[156] Taková je teorie i praxe kapitálu.

„Jak teorie kapitálu, tak i praxe, zdležející v tom, že se práce prodlužuje až k bodu, kdy může vyrábět kromě nákladů na vydržování dělníka ještě i zisk pro kapitalistu, odporuje, jak se zdá, přirozeným zákonům, které řídí výrobu.“ (Th[omas] Hodgskin, „Popular Political Economy“, Londýn 1827, str. 238.) ǀ1333ǁ

*

ǁ1336ǀ Viděli jsme, že proces kapitalistické výroby není jen procesem výroby zboží, nýbrž procesem výroby nadhodnoty, vsáváním nadpráce a tedy procesem výroby kapitálu. První, formální akt směny mezi penězi a prací — čili mezi kapitálem a prací — představuje jen možnost přivlastnit si cizí živou práci prostřednictvím zpředmětněné práce. Skutečný proces přivlastňování probíhá teprve ve skutečném procesu výroby, až teprve potom, když už má za sebou tuto první, formální transakci — v níž kapitalista a dělník stoji proti sobě pouze jako majitelé zboží, jsou vůči sobě v poměru kupce a prodavače. Proto se též všichni vulgární ekonomové, například Bastiat, zastavují u této první, formální transakce, a to právě proto, aby podvodně zakryli specificky kapitalistický vztah. Ve směně mezi penězi a neproduktivní prací se tento rozdíl projevuje velmi výrazně. Zde se peníze a práce vzájemně směňují jen jako zboží. Proto tato směna netvoří kapitál, ale představuje výdaj důchodu. ǀ1336ǁ

[f) Práce řemeslníků a rolníků v kapitalistické společnosti]

ǁ1328ǀ Ale jak je tomu se samostatnými řemeslníky nebo rolníky, kteří nezaměstnávají námezdní dělníky, a nevyrábějí tedy jako kapitalisté? Buď — jak je tomu vždy u rolníků ˂ale nikoli například u zahradníka, kterého si najímám pro sebe˃ — jsou výrobci zboží, a tu od nich kupuji zboží, přičemž se na věci nic nemění tím, že například řemeslník dodává své zboží na objednávku, kdežto rolník dodává své zboží podle prostředků, jimiž disponuje. V tomto případě vystupují proti mně jako prodavači zboží, a ne jako prodavači práce, a tento vztah tedy nemá nic společného se směnou kapitálu za práci, a tedy ani s rozdílem mezi produktivní a neproduktivní prací, který se zakládá jen na tom, zda se práce směňuje za peníze jako peníze, nebo za peníze jako kapitál. Nepatří tedy ani do kategorie produktivních, ani neproduktivních dělníků, i když jsou výrobci zboží. Jsou to však takoví výrobci zboží, jejichž výroba není podřízena kapitalistickému výrobnímu způsobu.

Je možné, že tito výrobci, kteří pracují s vlastními výrobními prostředky, reprodukují nejen svou pracovní sílu, ale vytvářejí i nadhodnotu, přičemž jejich postavení jim dovoluje přivlastnit si svou nadpráci nebo její část (protože část se jim odnímá ve formě daní atd.). A tu se setkáváme s určitou zvláštností, která je charakteristická pro společnost, ve které převládá určitý výrobní způsob, i když tomuto výrobnímu způsobu nejsou podřízeny všechny výrobní vztahy. Například ve feudální společnosti nabývají feudálních rysů i takové vztahy, které mají daleko k podstatě feudalismu (jak lze nejlépe studovat na příkladu Anglie, protože feudální systém sem byl přivezen už hotový z Normandie a jeho formy vtiskly svou pečeť společenské základně, která se od něho v mnoha směrech lišila). Takové feudální rysy dostaly například i čistě peněžní vztahy, při nichž v žádném případě nešlo o vzájemné osobní služby mezi suverénem a vasalem. K ilustraci může sloužit například fikce, že drobný rolník má svůj statek v držbě jako léno.

Přesně tak je tomu i v kapitalistickém výrobním způsobu. Nezávislý rolník nebo řemeslník je rozpolcen ve dvě osoby.[e] Jako majitel výrobních prostředků je kapitalistou, jako dělník je svým vlastním námezdním dělníkem. Jako kapitalista platí tedy sám sobě mzdu a pobírá zisk ze svého kapitálu, tj. vykořisťuje sám sebe jako námezdního dělníka a platí si v nadhodnotě daň, kterou je práce nucena platit kapitálu. Možná, že si jako pozemkový vlastník platí sám sobě ještě nějakou třetí část (rentu), podobně — jak uvidíme později[157] — jako průmyslový kapitalista, pracuje-li s vlastním ǁ1329ǀ kapitálem, platí sám sobě úroky a považuje to za něco, co mu patří, nikoli jako průmyslovému kapitalistovi, nýbrž jako kapitalistovi vůbec.

Zvláštní společenská určenost výrobních prostředků v kapitalistické výrobě, které nabývají tím, že vyjadřují určitý výrobní vztah, je tak srostlá s materiálním bytím těchto výrobních prostředků jako takových, a v představách buržoasní společnosti je tak neoddělitelně spjata s tímto materiálním bytím, že uvedená určenost (vyjádřená jako zvláštní kategorie) se připisuje i takovým vztahům, které jí přímo odporují. Výrobní prostředky se stávají kapitálem jen potud, pokud se jako samostatná síla osamostatnily vůči práci. V uvedeném případě je výrobce — pracovník — majitelem, vlastníkem svých výrobních prostředků. Nejsou tedy kapitálem, právě tak jako on není vůči nim námezdním dělníkem. Nicméně se na ně pohlíží jako na kapitál a pracovník je sám v sobě rozpolcen, takže on jako kapitalista zaměstnává sebe sama jako námezdního dělníka.

Ať je tento způsob znázornění na první pohled sebeiracionálnější, přece jen je na něm něco správného v tomto smyslu: V daném případě výrobce sice, vytváří svou vlastní nadhodnotu ˂předpokládá se, že své zboží prodává za jeho hodnotu˃, jinými slovy, v celém jeho produktu se zpředmětňuje pouze jeho vlastní práce. Že si však sám může přivlastnit celý produkt své vlastní práce a že přebytek hodnoty jeho produktu nad průměrnou cenou jeho práce, řekněme jednoho dne, si nepřivlastňuje někdo jiný, zaměstnavatel — za to nevděčí své práci (kterou se ničím neliší od jiných dělníků), nýbrž svému vlastnictví výrobních prostředků. To znamená, že své vlastní nadpráce se zmocňuje jedině díky svému vlastnictví výrobních prostředků, a v tom smyslu se chová jako svůj vlastní kapitalista k sobě samému jako námezdnímu dělníkovi.

Rozštěpení se jeví v nynější společnosti jako normální vztah. Kde se tedy fakticky nevyskytuje, tam se předpokládá, a jak bylo právě ukázáno, v jistém smyslu správně; protože (na rozdíl například od poměrů ve starém Římě nebo v Norsku anebo v Americe, na severozápadě Spojených států) spojení se tu objevuje jako něco náhodného a rozštěpení jako něco normálního, a proto se rozštěpení považuje za základní vztah i tam, kde se v jedné osobě spojují různé funkce. Velmi nápadně tu vystupuje fakt, že kapitalista je sám o sobě jen funkcí kapitálu a dělník funkcí pracovní síty. Pak je dokonce zákonem, že ekonomický vývoj rozděluje tyto funkce mezi různé osoby a že řemeslník nebo rolník, který vyrábí svými vlastními výrobními prostředky, se pozvolna změní bud v malého kapitalistu, který vykořisťuje i cizí práci, anebo o své výrobní prostředky přijde ˂to se stává nejčastěji, i když přitom zůstává jejich nominálním vlastníkem, jako například rolník při hypotekárním zadlužení˃ a přemění se v námezdního dělníka. Taková je tendence ve společenské formaci, v níž převládá kapitalistický výrobní způsob.

[g) Doplňující vedlejší určení produktivní práce jako práce, která se realizuje v materiálním bohatství]

Při zkoumání podstatných vztahů kapitalistické výroby lze tedy předpokládat ˂protože kapitalistická výroba se k tomu čím dál tím víc přibližuje, protože je to jejím základním cílem a protože jenom v tomto případě může rozvoj produktivních sil práce dosáhnout nejvyššího stupně˃, že celý svět zboží, všechny sféry materiální výroby — výroby materiálního bohatství — jsou podřízeny (formálně nebo reálně) kapitalistickému výrobnímu způsobu. Za tohoto předpokladu, který vyjadřuje hranici, k níž směřuje uvedený proces a který je tedy neustále blíže k tomu stát se přesným výrazem skutečnosti, jsou všichni dělníci zaměstnaní ve výrobě zboží námezdními dělníky a výrobní prostředky vystupují proti nim ve všech těchto sférách jako kapitál. Potom lze uvést jako charakteristiku produktivních dělníků, tj. dělníků vyrábějících kapitál, tu okolnost, že jejich práce se zpředmětňuje ve zboží, v materiálním bohatství. A tak by produktivní práce dostala — kromě své rozhodující charakteristiky, pro kterou je obsah práce naprosto lhostejný a která je na něm nezávislá — ještě druhé, od této charakteristiky odlišné vedlejší určení.

[h) Jak se kapitalismus projevuje v oblasti nemateriální výroby]

Pokud jde o nemateriální výrobu — dokonce i když se provozuje výhradně pro směnu, když tedy vyrábí zboží — jsou dvě možnosti.

1. Jejím výsledkem jsou taková zboží, takové užitné hodnoty, které mají samostatnou formu, osamostatněnou jak vůči výrobcům, tak vůči spotřebitelům, a které tedy mohou existovat v určitém mezidobí mezi výrobou a spotřebou a v tomto mezidobí mohou obíhat jako prodejná zboží, například knihy, obrazy a vůbec všechny umělecké výtvory, které existují odděleně od umělecké produkce umělce, který je vytvořil. Zde se dá kapitalistická výroba uplatnit jen ve velmi omezené míře — například v případě, kdy nějaký spisovatel vykořisťuje při zpracovávání nějakého kolektivního díla, například encyklopedie, mnoho jiných autorů jako pomocníků. ǁ1330ǀ Ve většině případů to nepřekračuje přechodnou formu ke kapitalistické výrobě, která spočívá v tom, že různí vědečtí nebo umělečtí producenti, řemeslníci anebo mistři ve svém oboru pracují pro společný obchodní kapitál knihkupců; je tu vztah, který nemá nic společného s kapitalistickým výrobním způsobem ve vlastním slova smyslu a dokonce mu není ještě ani formálně podřízen. Že právě v těchto přechodných formách bývá vykořisťování práce největší, na věci nic nemění.

2. Produkce je neoddělitelná od samého aktu vyrábění, jak je tomu u všech výkonných umělců, řečníků, herců, učitelů, lékařů, kněží atd. Také zde se kapitalistický výrobní způsob uplatňuje jen v nepatrném rozsahu a podle povahy věci se tu může uplatňovat jen v některých sférách. Například v některých vzdělávacích ústavech mohou být učitelé pouhými námezdními dělníky podnikatele, jemuž patří vzdělávací ústav, jako v Anglii, kde je hodně takových vyučovacích fabrik. Ačkoli tito učitelé nejsou ve vztahu ke svým žákům produktivními pracovníky, jsou produktivními pracovníky vůči podnikateli, který je najal. Podnikatel směňuje svůj kapitál za jejich pracovní sílu, a tím se obohacuje. Stejně je tomu i u divadelních a zábavních podniků. Vůči publiku vystupuje herec jako umělec, vůči svému podnikateli je však produktivním pracovníkem. Všechny tyto projevy kapitalistické výroby v této oblasti jsou ve srovnání s celou výrobou tak bezvýznamné, že si jich vůbec nemusíme všímat.

[i) Problém produktivní práce pod zorným úhlem celkového procesu materiální výroby]

S rozvojem specificky kapitalistického výrobního způsobu, kde při výrobě jednoho a téhož zboží spolupracuje mnoho dělníků, musí ovšem být velmi různý vztah, který bezprostředně existuje mezi prací těch nebo oněch dělníků a předmětem výroby. Například výše uvedení pomocníci v továrně[158] nemají k zpracování suroviny přímý vztah. Dělníci, kteří jsou dozorci nad těmi, kteří se přímo zabývají tímto zpracováním, stojí ještě o něco dále; inženýr má k němu zase jiný vztah a pracuje hlavně hlavou atd. Ale souhrn všech těchto dělníků, kteří mají pracovní sílu různé hodnoty (i když masa použité práce je přibližně na stejné úrovni), produkuje výsledek, který se zračí — máme-li na zřeteli výsledek pracovního procesu prostě jako pracovního procesu — ve zboží nebo v nějakém materiálním produktu. Všichni tito dělníci dohromady, jako výrobní kolektiv, jsou živým strojem na výrobu těchto produktů, stejně jako — bereme-li celkový výrobní proces — směňují svou práci za kapitál a reprodukují kapitalistovy peníze jako kapitál, tj. jako zhodnocující se hodnotu, jako zvětšující se hodnotu.

Na kapitalistickém výrobním způsobu je charakteristické právě to, že od sebe odtrhuje různé práce, tedy i duševní a tělesnou práci — nebo práce, v nichž ta či ona stránka převažuje — a že je rozděluje mezi různé osoby. To ovšem nijak nebrání tomu, aby materiální produkt nebyl produktem společné práce všech těchto osob, čili aby se tento jejich produkt nezpředmětnil v materiálním bohatství; na druhé straně toto rozdělení nijak nebrání ani tomu, aby vztah každé z těchto osob jednotlivě ke kapitálu nebyl stále vztahem námezdního dělníka ke kapitálu, vztahem produktivního dělníka v tomto eminentním smyslu. Všechny tyto osoby se nejen bezprostředně účastní výroby materiálního bohatství, ale též bezprostředně směňují svou práci za peníze jako kapitál, a proto reprodukují nejen svou mzdu, ale bezprostředně ještě i nadhodnotu pro kapitalistu. Jejich práce se skládá ze zaplacené práce plus nezaplacené nadpráce.

[k) Dopravní průmysl jako odvětví materiální výroby. Produktivní práce v dopravním průmyslu]

Kromě těžebního průmyslu, zemědělství a zpracovávajícího průmyslu existuje ještě čtvrtá sféra materiální výroby, jejíž vývoj rovněž prochází různými stupni výroby— řemeslnou, manufakturní a strojovou. Je to dopravní průmysl, ať už dopravuje lidi nebo zboží. Poměr produktivní práce, tj. námezdního dělníka, ke kapitálu je tu přesně týž jako v jiných sférách materiální výroby. Dále, na pracovním předmětě se tu provádí určitá materiální změna — prostorová změna, změna místa. Pokud jde o dopravu lidí, je tato změna místa jen službou, kterou jim poskytuje podnikatel. Avšak vztah mezi kupci a prodavači této služby nemá nic společného se vztahem produktivních dělníků ke kapitálu, stejně jako vztah mezi prodavači a kupci příze.

Zkoumáme-li naproti tomu tento proces ve vztahu k zbožím, ǁ1331ǀ děje se tu ovšem v pracovním procesu určitá změna s pracovním předmětem, se zbožím. Mění se jeho prostorové bytí, a tím dochází k určité změně v jeho užitné hodnotě, protože se mění prostorové bytí této užitné hodnoty. Směnná hodnota zboží přitom vzrůstá úměrně vzrůstu množství práce, kterou si tato změna jeho užitné hodnoty vyžaduje — úměrně množství práce, která je určena jednak spotřebou konstantního kapitálu (tj. množstvím zpředmětněné práce, která vchází do zboží) a jednak množstvím živé práce — jak je tomu v zhodnocovacím procesu všech jiných zboží.

Jakmile zboží dojde na místo svého určení, tu tato změna, která nastala s jeho užitnou hodnotou, mizí, a zračí se už jen v jeho zvýšené směnné hodnotě, v jeho zdražení. I když tu reálná práce nezanechala žádné stopy na užitné hodnotě, přece jen se realisovala v směnné hodnotě tohoto materiálního produktu. O dopravním průmyslu tedy platí stejně jako o jiných sférách materiální výroby, že práce v tomto odvětví se rovněž ztělesňuje ve zboží, ačkoli na užitné hodnotě zboží nezanechává žádnou viditelnou stopu.

*

Zde jsme se dosud zabývali jen produktivním kapitálem, tj. kapitálem zaměstnaným v bezprostředním výrobním procesu. Později přijdeme ke kapitálu v procesu oběhu. A teprve potom, při zkoumání zvláštní formy, kterou kapitál na sebe bere jako obchodní kapitál, bude možno odpovědět na otázku, do jaké míry jsou produktivní nebo neproduktivní dělníci, které zaměstnává.[159] ǀXXI—1331ǁ


[13. Náčrtky plánů I. a III. části „Kapitálu“[160]]

[a) Plán I. části čili I. oddílu „Kapitálu“]

ǁXVIII—l140ǀ První oddíl[161], „Výrobní proces kapitálu“, rozdělit takto:

1. Úvod. Zboží. Peníze.

2. Přeměna peněz v kapitál.

3. Absolutní nadhodnota. a) Pracovní proccs a zhodnocovací proces. b) Konstantní kapitál a variabilní kapitál. c) Absolutní nadhodnota. d) Boj o normální pracovní den. e) Současné pracovní dny (počet současně zaměstnaných dělníků). Suma nadhodnoty a míra nadhodnoty (velikost a výše ?).

4. Relativní nadhodnota. a) Prostá kooperace. b) Dělba práce. c) Stroje atd.

5. Kombinace absolutní a relativní nadhodnoty. Vztahy (proporce) mezi námezdní prací a nadhodnotou. Formální a reálné podřízení práce kapitálu. Produktivita kapitálu. Produktivní a neproduktivní práce.

6. Zpětná přeměna nadhodnoty v kapitál. Původní akumulace. Wakefleldova teorie kolonisace.

7. Výsledek výrobního procesu.
   (To, jak se mění zákon přivlastňování, lze objasnit buď v bodě 6, nebo 7.)

8. Teorie o nadhodnotě.

9. Teorie o produktivní a neproduktivní práci. XVIII—1140

[b) Plán III. části čili III. oddílu „Kapitálu“]

XVIII—1139 Třetí oddíl „Kapitál a zisk“ rozdělit takto:

1. Přeměna nadhodnoty v zisk. Míra zisku na rozdíl od míry nadhodnoty.

2. Přeměna zisku v průměrný zisk, Tvoření všeobecné míry zisku. Přeměna hodnot ve výrobní ceny.

3. Smithova a Ricardova teorie zisku a výrobních cen.

4. Pozemková renta (ilustrace rozdílu mezi hodnotou a výrobní cenou).

5. Dějiny tak zvaného Ricardova zákona pozemkové renty.

6. Zákon poklesu míry zisku. A[dam] Smith, Ricardo, Carey.

7. Teorie zisku.
(Otázka, nemají-li se Sismondi a Malthus zařadit ještě do „Teorií nadhodnoty“.)

8. Štěpení zisku na průmyslový zisk a úrok. Obchodní kapitál. Peněžní kapitál.

9. Důchod a jeho zdroje. Sem zařadit i otázku vztahu mezi výrobním procesem a procesem rozdělování.

10. Návratné pohyby peněz v celkovém procesu kapitalistické výroby.

11. Vulgární ekonomie.

12. Závěr. Kapitál a námezdní práce. ǀXVIII—1139ǁ

[c) Plán II. kapitoly[162] III. části „Kapitálu“]

ǁXVIII—1109ǀ Při druhé kapitole třetí části „Kapitál a zisk“, kde se pojednává o tvoření všeobecné míry zisku, je třeba mít na zřeteli toto:

1. Různé organické složení kapitálů je zčásti podmíněno rozdílem mezi variabilním a konstantním kapitálem, pokud tento rozdíl vyplývá z určitého stupně výroby, z absolutních kvantitativních vztahů mezi stroji a surovinami na jedné straně a masou práce, která je uvádí do pohybu, na druhé straně. Tyto rozdíly se vztahují k pracovnímu procesu. Právě tak je tu třeba přihlédnout k rozdílům mezi fixním a oběžným kapitálem, které vyplývají z procesu oběhu a které v daném časovém období vnášejí změny do zhodnocování v různých sférách.

2. Rozdíly v poměru hodnot součástí různých kapitálů, které nevyvěrají z jejich organického složení. To pak vzniká z rozdílu v hodnotě, zejména surovin, i když předpokládáme, že ve dvou různých sférách pohlcují suroviny stejné množství práce.

3. Rozdílné míry zisku v různých sférách kapitalistické výroby vyplývající z uvedených rozdílů. Pouze pro kapitály stejného složení atd. je správné, že míra zisku je stejná a že masa zisku je přímo úměrná velikosti použitého kapitálu.

4. Pro celkový kapitál platí však to, co bylo vyloženo v kapitole I. V kapitalistické výrobě se každý kapitál považuje za část, alikvotní díl celkového kapitálu. Tvoření všeobecné míry zisku (konkurence).

5. Přeměna hodnot ve výrobní ceny. Rozdíl mezi hodnotou, cenou nákladů a výrobní cenou.

6. Abychom probrali ještě Ricardovy názory, je třeba připojit bod: Vliv všeobecného kolísání mzdy na všeobecnou míru zisku a odtud na výrobní ceny. ǀXVIII—1109ǁ




__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — usus fructus — požívání, užívání, užitek (zpravidla majetku v cizím vlastnictví), zde ve smyslu „čistý výnos pozemku“. (Pozn. red.)

b Viz zde. (Pozn. red.)

c Viz zde. (Pozn. red.)

d — bullion, zlato nebo stříbro v prutech, neražené zlato nebo stříbro. (Pozn. red.)

e „V malých závodech je podnikatel často svým vlastním dělníkem“ (Storch, „Cours dʼéconomie politique“, sv. I, petrohradské vydání, str. 242).

f V originále je v závorce uveden termín „züchten sich heran“; je to Marxova alternativa překladu (sʼélèvent). (Pozn. překl.)


111 V sešitech XIV a XV (str. 852—890 rukopisu) je kapitola: „Proletářští odpůrci ekonomů vyšlí z Ricardovy teorie“. Do této kapitoly patří i nedokončený oddíl o Brayovi v sešitě X (str. 441—444) a konec oddílu o Hodgskinovi v sešitě XVIII (str. 1084—1086).

112 Viz [Linguet] „Théorie des loix civiles, ou Principes fondamentaux de la société“, sv. I, Londýn 1767, str. 236. Marx uvádí vlastními slovy toto místo; „Leur esprit est de consacrer la propriété“ [Jejich duchem je posvětit vlastnictví].

113 O některých názorech Pettyho mluvil Marx už výše, v kapitole „Teorie o produktivní a neproduktivní práci“, a to v části, kde se mluví o raných pokusech rozlišovat mezi produktivní a neproduktivní prací.

114 Míní se poslední, devátý paragraf první části „Kapitálu“, jak jej měl Marx na mysli v plánu načrtnutém na str. 1140 v sešitě XVIII. (Viz plán I. části „Kapitálu“ zde v tomto díle).

115 Míněn je Pettyho spis „A Treatise of Taxes, and Contributions“, který vyšel poprvé roku 1662.

116 Jde tu o Northovu knihu „Discourses upon Trade“ a o Lockův spis „Some Considerations of the Consequences of the Lowering of Interest, and Raising the Value of Money“. Obě práce byly napsány roku 1691.

117 Tento spis se nazývá: „Some Considerations of the Consequences of the Lowering of Interest, and Raising the Value of Money“. Viz též předchozí poznámku.

118 Marx zde cituje Locka podle Maasiovy práce „An Essay on the Governing Causes of the Natural Rate of Interest“, Londýn 1750, str. 10—11. Ve vydání Lockových spisů z roku 1768 je toto místo ve sv. II, str. 24.

119 Marx tu má na mysli jeden ze svých „Sešitů s dodatky“ k rukopisu z let 1861—1863, do nichž si dělal, jak píše ve svém dopise z 29. května 1863 Engelsovi, „nejrůznější výpisky z historické literatury, týkající se té části politické ekonomie, kterou... už zpracoval“ (Marx-Engels, „Dopisy o ‚Kapitálu‘“, čes. vyd. 1957, str. 116—117). Zachovaly se sešity A, B, C, D, E, F, G, H. Výňatky z Northových spisů jsou v sešitu C na str. 12—14.

120 V rukopise bylo zde původně uvedeno „od roku 1688“, ale Marx potom číslo 1688 přeškrtl a udělal tam otazník. V XI. sešitu rukopisu, na str. 507—508, uvádí údaje o pohybu cen pšenice od roku 1641. V letech 1641 —1649 byla průměrná cena pšenice 60 šilinků 52/3 pence za kvarter, v druhé polovině XVII. století pak klesla na 44 šilinků 21/5 pence a v první polovině XVIII. století na 35 šilinků 929/50, pence.

121 Marx má tu zřejmě na mysli místo ze IV. kapitoly Pettyho „Political Arithmetick“ (1676), které uvádí v oddílu o Rodbertusovi (sešit XI, str. 494 rukopisu). Srov. „Kapitál“, díl III-2, kap. 39: „V době Pettyho a D‘Avenanta stížnosti venkovanů na zlepšováni a vzděláváni; pokles renty z lepších půd...“

122 Tento citát (počínaje slovy „I will begin with the Beggar“ [Začnu žebrákem]) byl podle Marxova pokynu na str. 1419 rukopisu (sešit XXIII) zařazen do sešitu s dodatky C, na str. 12—13.

123 V sešitu s dodatky C, na str. 14, uvádí Marx výňatky z Northových spisů, v nichž se mluví o „přílivech a odlivech“ v oběhu peněz. Jeden z těchto výňatků cituje Marx v pozn. 95 k třetí kapitole prvního dílu „Kapitálu“.

124 Massie uvádí před tímto místem citáty z Pettyho díla „Political Arithmetick“ a z Lockova spisu „Some Considerations of the Consequences of the Lowering of Interest, and Raising the Value of Money“.

125 Marx zde uvádí (poněkud zkráceně) „Ekonomickou tabulku“ v té formě, jak ji podává Quesnay v práci „Analyse du Tableau économique“ (ve spise „Physiocrates“, vyd. Daire, část I, str. 65).

126 Viz poznámku [103].

127 Toto stanovisko rozvádí fysiokrat Baudeau ve své práci „Explication du Tableau économique“ (kap 3, paragraf 12; ve spise „Physiocrates“, vyd. Daire, část II, str. 852—854).

128 Pod uvedeným nadpisem jsou v díle „Physiocrates“, část I, které vydal E. Daire, spojeny dva „Rozhovory“, jejichž autorem je Quesnay: „Du Commerce. Premier dialogue entre M. H. et M. N.“ a „Sur les travaux des artisans. Second dialogue“. Citáty, které uvádí Marx, jsou z prvního rozhovoru.

129 Tento citát z Quesnaye se nevyskytuje přímo v textu knihy Duponta de Nemours „De lʼorigine et des progrès dʼune science nouvelle“, najdeme jej však v práci „Maximes du docteur Quesnay, ou Résumé de ses principes dʼéconomie sociale“, která s ní obsahově souvisí. Obě práce jsou uvedeny v „Physiocrates“ (vyd. Daire), část I. Strana uvedená Marxem se vztahuje k tomuto vydáni.

130 Citát je z Quesnayovy práce „Du Commerce. Premier dialogue entre M. H. et M. N.“.

131 Z rozhovoru „Sur les travaux des artisans“.

132 Z práce „Maximes du docteur Quesnay“.

133 Marx míní kapitolu XXVI („O hrubém a čistém důchodu“) v Ricardových „Principles of Politicsl Economy and Taxation“.

134 Marx míní své výňatky z Buatova díla v sešitu s dodatky A (viz poznámku 109), na str. 27—32. V dalším textu jsou Marxovy odkazy na strany sešitu s dodatky nahrazeny odkazy přímo na Buatovu práci.

135 O Arthurovi Youngovi jako „fanatiku nadvýrobku“ viz poznámku [34] k sedmé kapitole prvního dílu „Kapitálu“.

136 Viz poznámku [133].

137 Později bylo zjištěno, že autorem anonymní práce, kterou zde Marx rozebírá, je jistý John Gray (údaje o jeho životě se nedochovaly). Tento autor vydal roku 1802 v Londýně ještě knihu o dani z důchodu. Tento John Gray není totožný s utopickým socialistou téhož jména, o němž se Marx zmiňuje v prvním sešitu „Ke kritice politické ekonomie“ a který žil v letech 1798 až 1850.

138 Marx se odvolává na svůj sešit s dodatky H (viz poznámku [119]). Téměř všechny výpisky ze str. 6 anonymního spisu, které jsou na str. 32—33 sešitu H, uvádí Marx v přespříštím odstavci.

139 „Manufakturisty“ [manufacturers] rozumí anonymní anglický autor jak manufakturní dělníky (které někdy nazývá „labouring manufacturers“ [pracující rnanufakturisté]), tak i manufakturní podnikatele (kteří u něho místy figurují pod názvem „masters employers“ [páni zaměstnavatelé]). Termín „řemeslníci“ [artificers] zahrnuje u tohoto autora jak námezdní dělníky, tak i řemeslníky ve vlastním slova smyslu.

140 Viz poznámku [17].

141 Na str. 36 — 37 sešitu s dodatky H jsou výpisky ze str. 31 — 33 anonymního spisu.

142 Na str. 38 — 39 sešitu s dodatky H jsou výňatky ze str. 51 — 54 anonymního spisu. V dalším jsou Marxovy odkazy na strany sešitu H nahrazeny odkazy na strany anonymního spisu.

143 Na straně 1446 rukopisu (sešit XXIII) se Marx zmiňuje o knize Béardéa de lʼAbbaye „Recherches sur les moyena de aupprimer les impôts“ [Zkoumání o prostředcích k odstranění daní], Amsterodam 1770, zaměřené proti fysiokratům. Výňatky z této knihy jsou na straně 10 — 11 sešitu s dodatky H.

144 V tomto odstavci byly poněkud jinak umístěny některé Marxovy vsuvky vložené do textu citovaného z anonymovy knihy (str. 38—39). Marx uvádí citát zkráceně. Vynechaná slova byla doplněna podle citované knihy „The Essential Principles of the Wealth of Nations“, Londýn 1797, protože bez nich nelze plně porozumět Marxově kritice názorů uvedených v anonymní knize.

145 O „Irish Right of Tenantry“ [irském pachtovním právu] viz Marxův článek v „New York Daily Tribune“ z 11. července 1853 (Marx - Engels, Spisy, sv. 9, zde).

146 Marx míní oddíl „Formální a reálné podřízení práce kapitálu. Přechodné formy“ (sešit XXI, str. 1306—1316), který bezprostředně předchází oddílu „Produktivita kapitálu. Produktivní a neproduktivní práce“. (O formálním a reálném podřízení práce kapitálu viz „Kapitál“, díl I, zde a zde a dále).

147 Marx ukázal už v prvním sešitě „Kritiky politické ekonomie“ (roku 1859), že v buržoasní společnosti vystupuje mystifikace společenských vztahů zvlášť výrazně v penězích, že pro buržoasní společnost je typická krystalisace bohatství jako fetiše ve formě drahých kovů (viz zde a zde). Proces fetišisace buržoasních společenských vztahů rozebírá Marx v sešitě XV, str. 891—899 a 910—919.

148 V poznámce [108] k třinácté kapitole prvního dílu „Kapitálu“ Marx píše: „Věda nestojí kapitalistu vůbec ‚nic‘, což mu naprosto nebrání jí využívat. ‚Cizí‘ vědy se kapitál zmocňuje jako cizí práce. ‚Kapitalistické‘ přivlastňování a ‚osobní‘ přivlastňování, ať už vědy či hmotného bohatství, jsou však naprosto rozdílné věci. Sám dr. Ure si stěžoval na hrubou neznalost mechaniky u svých milých továrníků využívajících strojů a Liebig vypravuje o hrozné neznalosti anglických chemických továrníků v oboru chemie.“

149 Stranu 1318 z rukopisu z let 1861—1863 Marx vystřihl ze sešitu XXI (až na posledních devět řádků) a přilepil ji na str. 490 rukopisu předposlední varianty prvního dílu „Kapitálu“. (Zachovaná šestá kapitola této předposlední varianty byla uveřejněna v „Archivu Marxe-Engelse“, sv. II (VII), Moskva 1933, v ruském překladu.) Další části (strany 1318, 1319 a první poloviny strany 1320) Marx zamýšlel použít pro oddíl, v němž pojednává o zisku, jak vyplývá z jeho dvou poznámek „Zisk“ na okraji rukopisu (na konci strany 1318 a na začátku strany 1320).

150 Řeckého písmene Δ (delta), kterého se v matematice používá k označení přírůstku, zde Marx používá k označení nadhodnoty. V dalším textu používá v tomto smyslu písmene h.

151 Zde a v dalším textu Marx užívá k označení nadhodnoty písmene x.

152 Marx míní oddíl „Směna mezi kapitálem a prací. Pracovní proces. Zhodnocovací proces“ (sešit 1, str. 15—53 rukopisu), v němž je pododdíl „Jednota pracovního procesu a zhodnocovacího procesu (kapitalistický výrobní proces)“ (str. 49—53 rukopisu).

153 Marx míní pododdíly „Hodnota pracovní síly. Minimum mzdy neboli průměrná mzda“ (sešit I, str. 24—34 rukopisu). K otázce „ceny práce“ se Marx vrací v sešitě XXI, na str. 1312—1314 rukopisu.

154 Čtyři formule smluvních vztahů podle římského práva: dávám, abys konal; konám, abys konal; konám, abys dal; dávám, abys dal. Srovnej „Kapitál“, díl I, zde.

155 Při číslování stran rukopisu tu Marx jednu stranu přeskočil; místo „1327“ napsal „1328“.

156 Viz poznámku [133].

157 Viz „Kapitál“, díl III-1, zde.

158 O práci pomocníků v továrně píše Marx v témž sešitě (XXI), na str. 1308.

159 Viz „Kapitál“, díl II, kapitola 6, a díl III, kapitola 17.

160 Tyto náčrtky plánů napsal Marx v lednu 1863. Jsou v XVIII. sešitu rukopisu z let 1861—1863, mezi kapitolami o Cherbuliezovi a Richardu Jonesovi (od textu těchto kapitol jsou v rukopise odděleny silnými hranatými závorkami).

161 Tři teoretické části „Kapitálu“ nazýval Marx zprvu „kapitolami“, později „oddíly“ a nakonec „knihami“. Srovnej poznámku [12].

162 V době, kdy Marx psal tento plán, byla už první kapitola třetí části „Kapitálu“ v náčrtku napsána (v sešitě XVI rukopisu z let 1861—1863); byla nadepsána „Nadhodnota a zisk“.

Quesnayova ekonomická tabulka (Exkurs)
Obsah první části „Teorií o nadhodnotě“
Archiv K. Marxe a B. Engelse