Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Řeč o svobodě obchodu
pronesená 9. ledna 1848 na veřejné schůzi
bruselského Demokratického sdružení[213]
Pánové!
Zrušeni obilních zákonů v Anglii je největší vítězství, jakého svobodný obchod v 19. století dosáhl. Ve všech zemích, kde mluví továrníci o svobodném obchodu, mají na mysli především svobodný obchod s obilím a surovinami vůbec. „Uvalit na zahraniční obilí ochranná cla je hanebnost, je to spekulace s hladem lidu.“
Levný chléb, vysoké mzdy, cheap food, high wages, to prý je jediný cíl, pro který freetradeři v Anglii vydali miliony; a už svým nadšením nakazili i své bratry na kontinentě. A vůbec, žádají-li svobodný obchod, žádají jej proto, aby ulehčili dělnické třídě.
Ale divná věc! Lid, kterému tito pánové chtějí mermomocí obstarat laciný chléb, je velmi nevděčný. Laciný chléb má v Anglii právě tak špatný zvuk jako laciná vláda ve Francii. Lid vidí v těchto obětavých lidech, v takovém Bowringovi, Brightovi a spol., své největší nepřátele a nejnestoudnější pokrytce.
Je všeobecně známo, že boj mezi liberály a demokraty v Anglii je boj mezi freetradery a chartisty.
Podívejme se teď, jak angličtí freetradeři dokazovali lidu, že je vedou ušlechtilé pohnutky.
Továrním dělníkům říkali:
Clo z obilí je vlastně daň ze mzdy; tuto daň platíte velkým pozemkovým vlastníkům, těmto středověkým aristokratům; vaše bídné postavení je zaviněno drahotou základních životních potřeb.
Dělníci se zase ptali továrníků: Jak to, že za posledních třicet let, kdy náš průmysl dosáhl tak velkého rozmachu, klesla naše mzda o mnoho víc, než stoupla cena obilí?
Daň, kterou podle vašeho tvrzení platíme pozemkovým vlastníkům, činí na jednoho dělníka asi tři pence týdně. A přitom mzda ručního tkalce klesla od roku 1815 do roku 1843 z 28 šilinků na 5 šilinků týdně, a mzda tkalce u mechanického stavu klesla od roku 1823 do roku 1843 ze 20 šilinků týdně na 8 šilinků.
A přece za celou tu dobu daň, kterou jsme platili pozemkovým vlastníkům, nikdy nedělala víc než 3 pence! A pak roku 1834, kdy chléb byl velmi levný a obchody šly velmi dobře, co jste nám tehdy říkali? Jste-li na tom špatně, je to proto, že máte moc dětí a vaše manželství jsou produktivnější než vaše řemeslo!
To jsou vaše vlastní slova, to jste nám tehdy říkali, a klidně jste si vydali nové chudinské zákony a dali postavit robotárny, tyto bastily proletariátu.
Továrníci na to:
Máte pravdu, páni dělníci; mzdu určuje nejen cena obilí, ale i konkurence mezi rukama, které se nabízejí k práci.
Ale uvažte dobře jedno: naše země je samá skála a písek. Snad si nemyslíte, že lze obilí pěstovat v květináčích? Necháme-li, místo abychom plýtvali kapitálem a prací na úplně jalovou půdu, zemědělství být a věnujeme se výhradně průmyslu, bude celá Evropa nucena zavřít své továrny a Anglie bude jediné veliké tovární město a ostatní Evropa bude jeho venkovem.
Továrníkovi při tomto rozhovoru s dělníky vpadne do řeči kupec a řekne mu:
Zrušíme-li obilní zákony, zničíme sice naše zemědělství, ale tím ještě nepřinutíme ostatní země, aby odebíraly zboží z našich továren a své továrny zavřely.
K čemu to povede? Ztratím své nynější venkovské zákazníky a vnitřní obchod ztratí své trhy.
Továrník se otočí k dělníkovi zády a odpoví kupci: Co se toho týče, nechte to na nás. Jakmile bude zrušeno obilní clo, budeme dostávat levnější obilí z ciziny. Potom snížíme mzdy, zatímco v zemích, odkud budeme obilí brát, mzdy stoupnou.
Kromě výhod, které máme už teď, budeme tedy mít ještě výhodu nižších mezd a se všemi těmito výhodami pak snadno donutíme kontinent, aby odebíral zboží od nás.
Ale teď se do diskuse vmísí pachtýř a zemědělský dělník.
A co my? řeknou. Co bude s námi?
Odsoudíme k smrti zemědělství, které nás živí? Máme klidně přihlížet, jak nám berou půdu pod nohama?
Místo odpovědi se Liga proti obilním zákonům spokojila tím, že udělila cenu za tři nejlepší práce pojednávající o blahodárném vlivu zrušení obilních zákonů na anglické zemědělství.
Tyto ceny získali pánové Hope, Morse a Greg, jejichž knihy byly v tisících exemplářů rozšířeny po venkově.
První z vítězných autorů se snaží dokázat, že volným dovozem obilí neutrpí ani pachtýř, ani nádeník, nýbrž jen pozemkový vlastník. Anglický pachtýř se nemusí bát zrušení obilních zákonů, volá, protože žádná země nedokáže vypěstovat tak kvalitní a tak laciné obilí jako Anglie.
I kdyby tedy cena obilí klesla, neměli byste z toho škodu, protože toto snížení by se dotklo jen renty, která by se zmenšila, ale naprosto by se nedotklo průmyslového zisku a mzdy, které by zůstaly stejné.
Druhý vítězný autor, pan Morse, naopak tvrdí, že po zrušení obilních zákonů cena obilí stoupne. Snaží se seč je dokázat, že ochranná cla nikdy nebyla s to zajistit výhodnou cenu obilí.
Na podporu svého tvrzení uvádí skutečnost, že pokaždé, když se dováželo obilí z ciziny, jeho cena v Anglii značně stoupla, a když se ho dovezlo málo, povážlivě klesla. Odměněný autor zapomíná, že dovoz nebyl příčinou zvýšené ceny, nýbrž naopak zvýšená cena byla příčinou dovozu.
A tvrdí pravý opak toho, co jeho kolega, totiž, že každé zvýšení cen obili prichazi k dobru pachtyri a delnikovi, a ne pozemkovému vlastníkovi.
Třetí laureát, pan Greg, který je velkým továrníkem a obrací se ve své knize k třídě velkých pachtýřů, nemohl se pozastavovat u podobných nicotností. Jeho mluva je vědečtější.
Připouští, že obilní zákony nezpůsobují zvyšování renty, leda tak, že vyvolávají vzestup cen obilí, a ceny obilí zvyšují tím, že nutí kapitál, aby hledal uplatnění na pozemcích podřadné kvality, což je zcela snadno vysvětlitelné.
Jak přibývá obyvatelstva, musí se chtě nechtě — je-li dovoz obilí z ciziny zakázán — obdělávat i méně úrodné pozemky, ale na to je třeba větších nákladů a výrobek z nich je proto dražší.
Protože odbyt obilí je plně zajištěn, jeho cenu nutně určuje cena produktů z pozemků s největšími náklady. Rozdíl mezi touto cenou a výrobními náklady na nejlepších pozemcích tvoří rentu.
Jestliže tedy v důsledku zrušení obilních zákonů klesne cena obilí a tudíž i renta, bude to proto, že se nevýnosné pozemky přestanou obdělávat. Ale to znamená, že pokles renty nutně přivede část pachtýřů na mizinu.
Tyto poznámky bylo nutno předeslat, máme-li rozumět mluvě pana Grega.
Drobní pachtýři, říká, kteří se nebudou moci udržet v zemědělství, přejdou do průmyslu. Pokud jde o velké pachtýře, ti na tom jen vydělají. Vlastníci budou buďto nuceni jim pozemky velmi levně prodat, anebo s nimi uzavřou nájemní smlouvy na velmi dlouhou dobu. To umožní velkým pachtýřům investovat do půdy značný kapitál, používat ve větším měřítku strojů a ušetřit tak na ruční práci, která bude ostatně lacinější, protože bezprostředním důsledkem zrušení obilních zákonů bude všeobecný pokles mezd.
Dr. Bowring dal všem těmto argumentům náboženské posvěcení tím, že na jedné veřejné schůzi zvolal: „Ježíš Kristus, to je svobodný obchod, a svobodný obchod, to je Ježíš Kristus!“
Je pochopitelné, že celá tato licoměrnost nemohla dělníkům laciný chléb osladit.
Ostatně jak by byli mohli dělníci pochopit náhlou lidumilnost továrníků, když továrníci stále ještě nepřestali bojovat proti zákonu o desetihodinové pracovní době, který měl zkrátit den továrního dělníka z dvanácti hodin na deset![214]
Abyste si udělali představu o lidumilnosti těchto továrníků, připomenu vám, pánové, tovární řády, zavedené ve všech továrnách.
Každý továrník má pro svou soukromou potřebu opravdový zákoník, který stanoví pokuty za všechny zaviněné i nezaviněné prohřešky. Např. dělník zaplatí tolik a tolik, sedne-li si náhodou na židli, šeptne-li, promluví-li, zasměje-li se, přijde-li o několik minut pozdě, poškodí-li se něco na stroji, nemá-li výrobek požadovanou kvalitu atd. atd. Pokuty jsou vždy větší než škoda, kterou dělník způsobil. Aby dělníkovi k všelijakým těm pokutám pomohl, postrkuje fabrikant tovární hodiny napřed, dává mu špatné suroviny, z nichž má dělník nadělal dobré zboží. Mistra, který to nedovede zaonačit, aby bylo takových prohřešků co nejvíc, prostě vyhodí.
Jak vidíte, pánové, účelem tohoto domácího zákonodárství je plodit přestupky, a přestupků je třeba k tomu, aby se na nich mohlo vydělávat. Tak se továrník snaží všemi prostředky zmenšit nominální mzdu a využít dokonce i náhodných okolností, na které dělník ani nemůže mít vliv.
A tihle továrníci, to jsou ti lidumilové, kteří chtěli namluvit dělníkům, že jsou ochotni přinést ohromné finanční oběti, jen aby jim ulehčili jejich úděl.
A tak na jedné straně s pomocí svých továrních řádů nejmalichernějším způsobem oklešťují dělníkovi mzdu, na druhé straně přinášejí největší oběti, aby ji prostřednictvím Ligy proti obilním zákonům zvýšili.
Stavějí nákladné paláce, kde Liga tak říkajíc rozbíjí svůj oficiální stan, vysílají do všech koutů Anglie misionáře, aby tam hlásali náboženství svobodného obchodu, dávají tisknout a rozdávají zdarma tisíce brožur, v nichž dělníkům vysvětlují, co je jejich vlastní zájem, vydávají ohromné částky, aby získali na svou stranu tisk, budují rozsáhlý administrativní aparát, který by řídil freetraderovské hnutí, a na veřejných shromážděních vynakládají všechnu svou výmluvnost. Právě na jednom takovém shromáždění zvolal jakýsi dělník:
„Kdyby statkáři prodávali naše kosti, vy, fabrikanti, byste je skoupili první, naházeli byste je do parního mlýna a nadělali z nich mouku!“
Angličtí dělníci velmi dobře pochopili pravý význam boje mezi pozemkovými vlastníky a průmyslovými kapitalisty. Vědí velmi dobře, že cena chleba měla být snížena proto, aby klesly mzdy a aby průmyslový zisk vzrostl o to, oč se zmenší renta.
Ricardo, apoštol anglických freetraderů, nejvýznačnější ekonom našeho století, se v tomto bodě naprosto shoduje s míněním dělníků.
Ve svém slavném díle o politické ekonomii praví:
„Kdybychom objevili nový trh, kde bychom dostávali levnější obilí, místo abychom je pěstovali doma, mzdy by klesly a zisky vzrostly. Pokles cen zemědělských výrobků sníží mzdy nejen dělníků zaměstnaných v zemědělství, ale i těch, kteří pracují v průmyslu nebo v obchodu.“[215]
A nemyslete si, pánové, že to je pro dělníka jedno, dostává-li proto, že je obilí levnější, místo dřívějších pěti franků čtyři.
Což jeho mzda ve srovnání se ziskem neklesla? A není jasné, že se jeho sociální postavení ve srovnání s postavením kapitalisty zhoršilo? Kromě toho ztrácí ještě i fakticky.
Dokud byla cena obilí a rovnčž mzda vyšší, stačilo, když se dělník trochu uskrovnil ve spotřebě chleba, a mohl si za to dopřát všelijaké jiné věci. Ale jakmile je chléb velmi levný a tudíž mzda velmi nízká, nemůže na chlebu ušetřit téměř nic, aby si mohl koupit něco jiného.
Angličtí dělníci dali freetraderům znát, že se nedají oklamat jejich ilusemi a lžemi, a jestliže se přesto s nimi spojili proti pozemkovým vlastníkům, bylo to proto, aby zničili poslední zbytky feudalismu a měli proti sobě jen jednoho nepřítele. A vyšlo jim to; neboť pozemkoví vlastníci, aby se pomstili továrníkům, postavili se do jednoho šiku s dělníky a prosadili zákon o desetihodinovém pracovním dni, kterého se dělníci třicet let marně domáhali a který byl schválen hned po zrušení obilních zákonů.
Když dr. Bowring na kongresu ekonomů[a] vytáhl z kapsy dlouhý seznam, aby ukázal, kolik hovězího, šunky, slaniny, kuřat atd. bylo dovezeno do Anglie prý pro spotřebu dělníků, zapomněl bohužel dodat, že se v téže době v Manchesteru a jiných továrních městech v důsledku začínající krize octlo mnoho dělníků na dlažbě.
V politické ekonomii zásadně nelze vyvozovat obecné zákony z číslic jen za jeden rok. Je třeba vždy vzít průměr za šest až sedm let — za období, v němž moderní průmysl projde jednotlivými fázemi prosperity, nadvýroby, stagnace a krize a dokončí svůj nevyhnutelný cyklus.
Samozřejmě, klesnou-li ceny všeho zboží a to je nutný důsledek svobodného obchodu — mohu si za jeden frank pořídit mnohem víc věcí než dříve. A frank dělníkův má stejnou cenu jako každý druhý. Svobodný obchod prý tudíž bude pro dělníka velmi výhodný. Má to jen jeden malý háček: dříve než dělník smění svůj frank za jiné zboží, musí prodat svou práci kapitálu. Kdyby při této směně pokaždé dostal za stejnou práci týž frank a cena všeho ostatního zboží by přitom klesla, vydělal by na tom. Dokázat, že klesne-li cena všeho ostatního zboží, budu mít za tytéž períze víc zboží, to není nic těžkého.
Ekonomové vždy berou cenu práce ve chvíli, kdy se práce směňuje za ostatní zboží. Ale úplně opomíjejí moment, kdy dochází ke směně mezi prací a kapitálem.
Je-li třeba menších nákladů na to, aby byl uveden do pohybu stroj vyrábějící zboží, budou stát méně i věci nutné k udržování stroje zvaného dělník. Stojí-li všechno zboží méně, bude stát méně i práce, která je rovněž zboží, ba, jak uvidíme později, cena tohoto zboží práce klesne relativně mnohem víc než ceny ostatního zboží. Dělník, který se i pak ještě spolehne na argumenty ekonomů, shledá, že se mu frank v kapse rozplynul a že mu zbylo jen pět sous.
Na to vám ekonomové odpovědí: Nu dobrá, připouštíme, že konkurence mezi dělníky, která se samozřejmě za vlády svobodného obchodu nezmenší, zase co nejdřív uvede mzdu v soulad s nižší cenou zboží. Ale na druhé straně nízké ceny zboží zvýší spotřebu; větší spotřeba si vyžádá větší výrobu a ta bude mít za následek větší poptávku po pracovní síle a tato zvýšená poptávka způsobí zvýšení mezd.
Celá tato argumentace znamená v podstatě toto: Svobodný obchod rozmnožuje výrobní síly. Jestliže průmysl vzrůstá, jestliže bohatství, výrobní síly, zkrátka jestliže produktivní kapitál zvyšuje poptávku po práci, stoupá rovněž cena práce a následkem toho i mzda. Nejpříznivější okolností pro dělníka je, když kapitál roste. A s tím je nutno souhlasit. Zůstává-li kapitál stejný, průmysl nejen nezůstává stejný, ale upadá, a pak se dělník stává první obětí. Zahyne dřív než kapitalista. Nu a jestliže kapitál roste, čili za situace, která je, jak jsme již řekli, pro dělníka nejpříznivější, jaký bude jeho osud? Zahyne rovněž. Růst produktivního kapitálu zahrnuje akumulaci a koncentraci kapitálu. Centralisace kapitálu vede k větší dělbě práce a rozsáhlejšímu zavádění strojů. Větší dělba práce činí dělníkovu odbornou kvalifikaci nepotřebnou a tím, že na místo kvalifikované práce dosazuje práci, kterou může dělat každý, zostřuje konkurenci mezi dělníky.
Tato konkurence je tím větší, že dělba práce umožňuje jednomu dělníkovi, aby dělal za tři. Stroje mají týž účinek, jenže v daleko širším měřítku. Růst produktivního kapitálu nutí průmyslové kapitalisty pracovat se stále většími prostředky, a tím ruinuje malé podnikatele a vrhá je do řad proletariátu. Dále: protože tou měrou, jak se akumuluje kapitál, klesá úroková míra, budou malí rentiéři, kteří už nebudou moci žít ze svých rent, nuceni vrhnout se do průmyslu, a nakonec jen rozmnoží řady proletářů.
Konečně, čím víc se zvětšuje produktivní kapitál, tím víc je nucen vyrábět pro trh, jehož potřeby nezná, výroba čím dál tím víc předstihuje spotřebu, nabídka se tím usilovněji snaží vynutit spotřebu, a důsledek všeho toho je, že krize jsou stále intensivnější a častější. Ale každá krize zase urychluje centralisaci kapitálu a rozmnožuje řady proletariátu.
S růstem produktivního kapitálu se tedy zostřuje i konkurence mezi dělníky, ale mnohem větší měrou. Odměna za práci se pro všechny zmenšuje a břímě práce pro některé roste.
Roku 1829 bylo v Manchesteru 1088 přadláků zaměstnaných v 36 továrnách. Roku 1841 jich bylo už jen 448, a tito dělníci obsluhovali o 53 353 vřeten víc než 1088 dělníků roku 1829. Kdyby bylo množství ruční práce rostlo úměrně s výrobní silou, byl by počet dělníků musel stoupnout na 1848; technické zdokonalení tedy připravilo o práci 1100 dělníků.
Víme předem, co ekonomové odpovědí. Řeknou: Lidé, kteří přišli o práci, najdou jiné zaměstnání. Pan doktor Bowring neopomněl vytasit se na kongresu ekonomů i s tímto argumentem, ale tím zároveň vyvrátil sám sebe.
Roku 1835 měl totiž Bowring v poslanecké sněmovně řeč o 50 000 londýnských tkalců, kteří už velmi dlouho strádají hlady a nejsou s to najít ono nové zaměstnání, jež jim freetradeři slibují.
Uvedeme tu nejpozoruhodnější pasáže z tohoto projevu pana dr. Bowringa:
„Bída, v jaké žijí ruční tkalci,“ říká, „je nevyhnutelným údělem každé práce jíž se lze snadno naučit a kterou lze kdykoli nahradit méně nákladnými prostředky. Protože konkurence mezi dělníky je v tomto případě nesmírně veliká, vyvolává sebemenší ochabnutí poptávky krizi. Ruční tkalci jsou, abych tak řekl, na hranici lidské existence. ještě krok, a bude po nich veta. Stačí sebemenší otřes, aby je uvrhl do záhuby. Pokrok techniky, který čím dál tím víc zatlačuje ruční práci, nutně s sebou v přechodném období nese mnoho dočasných útrap. Národní blahobyt musí někteří jednotlivci vykoupit svým strádáním. Průmysl jde kupředu vždy na úkor opozdilců a ze všech vynálezů právě mechanický stav poháněný parou doléhá na ruční tkalce nejdrtivěji. U mnoha druhů zboží, které se vyráběly ručně, byl už tkadlec vyřazen z boje, ale čeká ho ještě mnoho. porážek v oborech, kde se dosud pracuje rukodělně.“
„Mám u sebe,“ říká jinde, „korespondenci generálního guvernéra s Východoindickou společností. Tato korespondence se týká tkalců z dakkajské oblasti. Guvernér ve svých listech píše: Před několika lety odebírala Východoindická společnost šest až osm milionů stůček bavlněných tkanin, které se vyráběly na domácích ručních stavech. Poptávka po nich postupně klesala, až se zmenšila asi na jeden milion stůček.
Dnes téměř úplně ustala. Nejen to. V roce 1800 odebírala Severní Amerika z Indie na 800 000 stůček bavlněných tkanin. V roce 1830 jich už neodebírala ani 4000. Konečně roku 1800 bylo naloděno pro Portugalsko milion stůček tkanin. Roku 1830 jich Portugalsko odebralo už jen 20 000.
Zprávy o bídě indických tkalců jsou strašné. A co je příčinou této bídy?
Že na trh přišly anglické výrobky, že se textilní zboží začalo vyrábět na mechanickém stavu poháněném parou. Velmi mnoho tkalců zemřelo hlady; ostatní přešli do jiných zaměstnání, ponejvíce do zemědělství. Kdo si neuměl najít jiné povolání, byl odsouzen k smrti. Dnes je dakkajská oblast zaplavena anglickou přízí a anglickými látkami. Zmizel i dakkajský mušelín, světoznámý svou krásou a pevností tkaniva; zahubila ho konkurence anglických strojů. V celých dějinách obchodu by se sotva našly podobné útrapy jako ty, které musely takto vytrpět celé třídy obyvatelstva Východní Indie.“
Řeč pana dr. Bowringa je tím zajímavější, že fakta, která uvádí, jsou pravdivá, a fráze, kterými se je snaží opentlit, se vyznačují pokrytectvím typickým pro všechna freetraderovská kázání. Líčí dělniky jako výrobní prostředky, které je třeba nahradit jinými, méně nákladnými výrobními prostředky. Tváří se, jako by práce, o které mluví, byla zcela výjimečná a stroj, který zničil tkalce, rovněž nějaký zcela výjimečný stroj. Zapomíná, že neexistuje ruční práce, kterou by jednoho dne nemohl stihnout stjný osud jako tkalcovství.
„Trvalým cílem a tendencí všeho zdokonalování techniky ve skutečnosti je obejít se úplně bez lidské práce nebo aspoň snížit její cenu tím, že se práce dospělého muže nahradí prací žen a dětí nebo práce zručného řemeslníka prací nevyučeného nádeníka. Ve většině mechanických přádelen — anglicky throstlemills — vykonávají všechny operace při spřádání šestnáctiletá i mladší děvčata. Zavedení automatického spřádacího stroje místo obyčejné mull-jenny způsobilo, že továrník většinu přadláků propustil a ponechal si jen děti a mladistvé.“
Tato slova nejzarytějšího stoupence svobodného obchodu pana dr. Ura[216] doplňují přiznání pana Bowringa. Pan Bowring mluví o útrapách některých jednotlivců a zároveň říká, že tyto útrapy několika jednotlivců způsobují záhubu celých tříd; mluví o „dočasných útrapách“ v „přechodném období“ a přitom neskrývá, že tyto přechodné útrapy znamenaly pro většinu přechod od života k smrti a pro ostatní přechod k ještě horšímu postavení, než jaké měli předtím. Říká-li dále, že útrapy těchto dělníků jsou nerozlučně spjaty s pokrokem průmyslu a že jsou nutné pro národní blahobyt, přiznává tím, že utrpení dělnické třídy je nutnou podmínkou blahobytu buržoasní třídy.
Všechny útěchy, kterými pan Bowring krmí strádající dělníky, jakož vůbec celou teorii kompensace, vypracovanou freetradery, lze stručně shrnout takto:
Vy tisíce hynoucích dělníků, nezoufejte. Můžete umřít naprosto klidně. Vaše třída nevymře. Bude vždy dost početná, aby ji kapitál mohl hubit bez obavy, že ji úplně zničí. Jak by ostatně mohl kapitál poskytovat užitek, kdyby si neopatřoval materiál k vykořisťování — dělníky, aby je mohl znovu a znovu vykořisťovat?
Ale proč se vůbec zabývat otázkou, jaký vliv bude mít uskutečnění svobodného obchodu na postavení dělnické třídy, jako by to byl nevyřešený problém? Všechny zákony formulované ekonomy, počínaje Quesnayem a konče Ricardem, jsou založeny na předpokladu, že překážky, které dosud omezují svobodu obchodu, už neexistují. Tyto zákony budou platit v té míře, jak se bude svobodný obchod uskutečňovat. První z těchto zákonů zní, že konkurence redukuje cenu každého zboží na minimum jeho výrobních nákladů. Je tudíž minimum mzdy přirozenou cenou práce. A co je minimum mzdy? Je to právě tolik, kolik je zapotřebí k tomu, aby se vyrobily předměty nezbytné k dělníkovu živobytí, aby byl s to se jakžtakž uživit a do jisté míry udržovat svůj rod.
Nedomnívejme se však, že dělník nemůže dostat víc než toto minimum mzdy; tím spíše si nemysleme, že dostává toto minimum mzdy vždy.
Ne, podle tohoto zákona bývá dělnická třída občas šťastnější. Mívá někdy víc než toto minimum; ale toto víc je jen vyrovnáním toho, oč mívá méně než minimum v době průmyslové stagnace. To znamená, že sečteme-li za určitý časový úsek, který se periodicky opakuje, za onen koloběh, v němž průmysl postupně prochází fázemi prosperity, nadvýroby, stagnace a krize, sečteme-li všechno, oč dostává dělnická třída víc nebo míň, než nezbytně potřebuje, uvidíme, že dohromady nedostává ani víc, ani méně než minimum; tj. dělnická třída se jakožto třída udrží přes všechny pohromy, bídu a přes všechny padlé, které zanechala na průmyslovém bojišti. Ale co na tom sejde? Třída trvá dál, ba co víc, vzrůstá.
Ak to ještě není všechno. Pokrok průmyslu s sebou přináší levnější existenční prostřcdky. Tak kořalka nahradila pivo, bavlna nahradila vlnu a len a brambory nahradily chléb.
A protože se tedy stále nachází způsob, jak živit dělnictvo levnějšími a horšími potravinami, minimum mzdy se neustále zmenšuje. Jestliže tato mzda zpočátku vedla člověka k tomu, aby pracoval pro svou obživu, nutí ho nakonec, aby žil jako automat. Jeho existence nemá jinou cenu než cenu pouhé výrobní síly a kapitalista s ním také podle toho zachází.
Tento zákon zboží práce, zákon minima mzdy se bude projevovat tím víc, čím víc se bude uskutečňovat předpoklad ekonomů, svobodný obchod. A tak máme na vybranou: buď popřít celou politickou ekonomii, založenou na předpokladu svobodného obchodu, anebo připustit, že celá tíha ekonomických zákonů dolehne za vlády tohoto svobodného obchodu na dělníky.
Abychom shrnuli: Co je to svobodný obchod za dnešního stavu společnosti? Je to svoboda kapitálu. Odstraníte-li těch několik národních překážek, které ještě omezují jeho pohyb, dáte mu jen úplnou volnost. Necháte-li trvat dál poměr mezi námezdní prací a kapitálem, i kdyby se vzájemná směna zboží prováděla za sebepříznivějších podmínek, bude stále existovat třída, která bude vykořisťovat, a třída, která bude vykořisťována. Je opravdu těžké pochopit, jak mohou být freetradeři tak domýšliví a představovat si, žc se výhodnějším používáním kapitálu odstraní antagonismus mezi průmyslovými kapitalisty a námezdními dělníky. Právě naopak, jediným výsledkem toho všeho bude, že se protiklad mezi oběma třídami vyhrotí ještě ostřeji.
Předpokládejme na chvíli, že už nejsou obilní zákony, cla ani potravní daně, zkrátka, že úplně zmizely všechny ty náhodné okolnosti, o nichž se dělník mohl dosud domnívat, že zavinily jeho žalostné postavení, a naráz se rozplyne všechno, co mu bránilo vidět, kdo je jeho skutečným nepřítelem.
Uvidí, že osvobozený kapitál ho bude zotročovat neméně než kapitál svázaný cly.
Pánové, nedejte se klamat abstraktním slovem svoboda. Svoboda pro koho? To není svoboda každého jednotlivce vůči druhému jednotlivci. Je to svoboda pro kapitál, aby mohl ždímat dělníka.
Nač ještě svobodnou konkurenci posvěcovat touto myšlenkou svobody, když tato svoboda sama je jen produktem pořádku založeného na svobodné konkurenci?
Ukázali jsme, jaké to bratrství rodí svobodný obchod mezi různými třídami téhož národa. Bratrství, které by svobodný obchod nastolil mezi různými národy světa, by nebylo o nic bratrštější. Nazývat všeobecným bratrstvím vykořisťování rozšířené na celý svět — taková myšlenka se mohla zrodit jedině v mozcích buržoasie. Všechny zhoubné jevy, které plodí svobodná konkurence uvnitř jedné země, opakují se v ještě daleko větším měřítku na světovém trhu. Nemusíme se už dále zdržovat u sofismat na toto téma, kterými hýří stoupenci svobody obchodu a která si v ničem nezadají s argumenty našich tří laureátů, pánů Hopa, Morsa a Grega.
Tvrdí nám např., že svobodný obchod by vyvolal mezinárodní dělbu práce, která by každé zemi v souladu s jejími přírodními přednostmi určila, co má vyrábět.
Možná že si, pánové, myslíte, že Západní Indie je od přírody k tomu produkovat kávu a cukr.
Před dvěma sty lety tam příroda, která se vůbec neplete do obchodu, nedávala růst ani kávovníku, ani cukrové třtině.
A možná že nemine ani půl století, a kávu ani cukr už tam nenajdete, protože Východní Indie tím, že vyrábí levněji, už vítězně bojuje s tímto domnělým přírodním určením Západní Indie. A tato Západní Indie, oplývající přírodními dary, už je pro Angličany právě tak těžkým břemenem jako dakkajští tkalci, jejichž posláním také od nepaměti bylo tkát ručně.
Ještě jedna věc se přitom nikdy nesmí pouštět ze zřetele: protože se všechno stalo monopolem, existují i dnes určitá průmyslová odvětví, jež ovládají všechna ostatní, a národům, které je nejvíc pěstují, zajišťují panství na světovém trhu. Tak například v mezinárodním obchodu má bavlna sama větší obchodní význam než všechny ostatní textilní suroviny dohromady. Přívrženci svobodného obchodu jsou opravdu směšní, když si vyberou z každého průmyslového odvětví několik specialit a myslí si, že ty mohou vyvážit výrobky nejširší spotřeby, které se nejlevněji vyrábějí v zemi s nejvyvinutějším průmyslem. Nemohou-li stoupenci svobodného obchodu pochopit, jak se jedna země obohacovat na úkor druhé, není divu, že tíž pánové tím spíše nechtějí pochopit, jak se může uvnitř země jedna třída obohacovat na úkor druhé.
Ale nemyslete si, pánové, že když tu kritisujeme svobodu obchodu, máme snad v úmyslu hájit systém ochranných cel.
Prohlásí-li se člověk za nepřítele konstitučního režimu, neznamená to ještě, že je přítelem absolutní monarchie.
Ostatně systém ochranných cel je jen prostředek, jak vytvořit v určité zemi velký průmysl, tj. učinit ji závislou na světovém trhu; a ve chvíli, kdy ta či ona země začne být závislá na světovém trhu, začne být víceméně závislá na svobodném obchodu. Kromě toho systém ochranných cel přispívá k rozvoji svobodné konkurence uvnitř země. Proto vidíme, že v zemích, kde se buržoasie začíná uplatňovat jako třída, např. v Německu, velmi usiluje o to, aby získala ochranná cla. Jsou to pro ni zbraně proti feudalismu a absolutní vládě, je to pro ni prostředek, jak soustředit své síly a uskutečnit svobodný obchod uvnitř země.
Ale vcelku lze říci, že systém ochranných cel je dnes konservativní, kdežto systém svobodného obchodu působí destruktivně. Rozkládá staré národnosti a vyhrocuje do krajnosti antagonismus mezi buržoasií a proletariátem. Zkrátka systém svobody obchodu urychluje sociální revoluci. A jedině v tomto revolučním smyslu, pánové, dávám svůj hlas svobodě obchodu.
Vyšlo jako zvláštní brožura
začátkem února 1848 v Bruselu
Podpís: K a r e l M a r xPodle textu vydání z roku 1848
Přeloženo z francouzštiny__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a O tomto kongresu viz Kongres ekonomů zde a Bruselský kongres o svobodě obchodu zde. (Pozn. red.)
213 Marxovu práci „Řeč o svobodě obchodu“, uveřejněnou francouzsky začátkem února 1848 v Bruselu, přeložil téhož roku do němčiny a vydal v Německu Marxův a Engelsův přítel a žák Weydemeyer. Roku 1885 vyšla tato práce na Engelsovo přání jako příloha k prvnímu německému vydání „Bídy fllosofie“ a od té doby pak byla několikrát znovu vydána společně s touto prací. Rusky vyšla „Řeč o svobodě obchodu“ poprvé roku 1885 v Plechanovově překladu, a to jako samostatná brožura vydaná skupinou „Osvobození práce“ v Ženevě. Roku 1889 vyšlo v Bostonu samostatné americké vydání s Engelsovou předmluvou, která byla předtím (v červenci 1888) otištěna německy v časopise „Die Neue Zeit“ [„Nová doba“] jako samostatný článek pod názvem „Systém ochranných cel a svoboda obchodu“.
214 Zákon o desetihodinové pracovní době — viz poznámku [51] zde.
215 Marx cituje Ricardovu práci podle francouzského vydání „Des principes de lʼéconomie politique et de lʼimpôt“. Traduit de lʼanglais par F. S. Constancio, avec des notes explicatives et critiques par J. B. Say [„Zásady politické ekonomie a zdanění.“ Z angličtiny přeložil F. S. Constancio, vysvětlivkami a kritickými poznámkami opatřil J. B. Say], sv. I, Paříž 1835, str. 178 až 179.
216 Andrew Ure, „Philosophie des manufactures, ou Économie industrielle“ [„Filosofie manufaktur aneb Průmyslová ekonomie“], sv. I, Brusel 1836, str. 34.